Teze k finančním trhům

Osnova tématu:

1) Smíšená tržní ekonomika a důvody existence vládních (státních) zásahů (tržní selhání)

2) Veřejný sektor a základní ekonomické otázky

3) Podstata veřejných financí a jejich složky

4) Funkce veřejných financí

k bodu č. 1) Smíšená tržní ekonomika a důvody existence vládních (státních)

zásahů (tržní selhání)

Popis současné reality je popisem tržního mechanismu (jde však o obecný rámec všech skutečných ekonomických realit). I v jednoznačně tržně orientovaných ekonomických systémech se vyskytují mimotržní prvky spojené s existencí veřejného sektoru, spojené s činností státu.

Ekonomickou realitu je nutno chápat nikoliv jako ekonomiku ryze tržní, ale jako ekonomiku smíšenou. Smíšená ekonomika je historicky vzniklý kompromis mezi ortodoxním pojetím úlohy a významu tržní regulace (tržní samoregulace) a objektivní potřebou korekcí tržních selhání prostřednictvím vlády (státu).

Smíšená ekonomika je koexistencí soukromého a veřejného sektoru, různých forem vlastnictví (soukromého, státního, družstevního, municipálního apod.), dvou rozdílných mechanismů koordinace ekonomických aktivit (tržního a veřejného).

Při charakteristice smíšené ekonomiky nás zajímá rozsah a váha veřejného sektoru, struktura jeho aktivit, způsob jeho financování, způsob příjímání rozhodnutí v dané oblasti, problém hodnocení alternativních vládních programů apod. Jde o otázky nejen teoretické, ale velkého praktického významu, které jsou středem pozornosti ekonomů, vládních i politických činitelů, občanů resp. voličů.

Veřejný sektor je významnou součástí ekonomiky. Je produktem veřejné politiky státu (státní sektor) a veřejné politiky decentralizovaných útvarů, tj. krajů, okresů, obcí apod. (municipální sektor). Jeho existence a potřeba je dána různými příčinami (ekonomickými, politickými, sociálními, kulturními, přírodními aj.). Veřejný znamená především to, že jde o kolektivní aktivity vynucené z ekonomického hlediska nedostatky tržní organizace činností v ekonomickém systému (tržními selháními).

-2-

Tržní selhání představuje skutečnost, že trh je nedokonalý. Jsou to okolnosti, překážky, které zabraňují tržnímu mechanismu efektivně alokovat zdroje (trh se postupně vzdaluje podmínkám dokonalé konkurence). Trh není schopen řešit všechny ekonomické problémy tím nejlepším způsobem, některé specifické cíle nedokáže zajistit nebo je zajišťuje špatně.

Nejdůležitějšími příčinami tržního selhání je nedokonalá konkurence (existence monopolu, monopolních dohod), externality (situace, kdy důsledky určitého jednání postihují negativně či pozitivně i nezúčastněné subjekty neboli jde o nechtěné vedlejší efekty výroby nebo spotřeby, které se vymykají principu ekvivalence a neprocházejí trhem. V praxi jde o užitečné efekty – přesun výhod či náklady, které se neoprávněně, bez dobrovolné směny, přesouvají z jednoho subjektu na druhý a svými důsledky narušují fungování trhu), státní zásahy (např. centrálně regulované ceny vedoucí k neefektivní alokaci zdrojů v ekonomice), existence veřejných statků (jejich cestu ke spotřebiteli nedokáže trh zajistit), resp. další skutečnosti.

Role státu v tržní ekonomice spočívá v korigování nedokonalé alokace zdrojů, stanovení pravidel pro rozvíjení podnikatelských aktivit (právních, měnových, sociálních apod.), v udržení konkurenčního rámce, v zajišťování veřejných statků, ve vyrovnávání působení externalit a v realizaci stabilizační politiky.

k bodu č. 2) Veřejný sektor a základní ekonomické otázky

Podobně jako ekonomie i ekonomie veřejného sektoru se zaměřuje na základní ekonomické otázky, a to Co se má vyrábět, Jak se má vyrábět, Pro koho se má vyrábět a Jak se přijímají rozhodnutí o výrobě.

Ekonomie veřejného sektoru se však zaměřuje na volbu v rámci veřejného sektoru, tj. na roli státu (vlády) a municipalit, a na způsoby, kterými tyto subjekty ovlivňují rozhodování soukromého sektoru.

Otázka Co se má vyrábět řeší problém, jakou část zdrojů na výrobu veřejných statků a jakou část zdrojů na výrobu soukromých statků se má věnovat. Jde o popis problému podle křivky produkčních možností, která udává, jaká množství dvou statků (veřejných a soukromých) mohou být vyrobena při daných technologiích a daném množství výrobních faktorů. Věnuje-li společnost více prostředků na veřejné statky, omezí tím zdroje na výrobu soukromých statků.

Otázka Jak se má vyrábět řeší problém, kdy se má vláda zúčastnit přímo výroby veřejných statků resp. kdy má tyto veřejné statky nakupovat od soukromých výrobců. Jde přitom o reakci na názory občanů, např. pokud veřejné statky nevyrábí státní podniky, dochází k zneužívání zákazníků nebo názor, že státní podniky jsou méně efektivní.

Otázka Pro koho se má vyrábět je problémem rozdělování. Jedná se o vládní rozhodnutí o úrovni zdanění a sociálních programech (jaké statky vláda zařadí mezi veřejné statky, a tím zvýhodní určité skupiny obyvatelstva).

-3-

Otázka Jak se přijímají rozhodnutí o výrobě představuje řešení způsobu, jakým se přijímají kolektivní rozhodnutí (rozhodnutí, která dělá společnost jako celek, např. o právních systémech, o velikosti armády, o výdajích na veřejné statky). Kolektivní rozhodnutí je velice složitý proces (jednotlivci často mají rozličné názory na to, co je prospěšné celku), a přitom různá opatření jsou prospěšná pro různé skupiny obyvatelstva. Vždy je třeba přesně určit, kdo daným opatřením získá, a kdo ztratí (a nikoli pouze „Jde nám o blaho společnosti“ resp. „ve veřejném zájmu“).

k bodu č. 3) Podstata veřejných financí a jejich složky

Finance vyjadřují peněžní vztahy, které vznikají a rozvíjejí se při získávání, rozdělování (přerozdělování) a užití peněžního kapitálu. Obsahem pojmu finance je tedy především vztah, a nelze jej zaměňovat s pojmem peníze (ty jsou věcným nositelem finančních vztahů resp. financí.

Veřejné finance představují finanční vztahy související s přerozdělování hrubého domácího produktu a tvoří je finanční prostředky, kterými disponuje stát, státní orgány a ostatní veřejnoprávní orgány a organizace.

Veřejné finance zahrnují poměrně širokou škálu peněžních vztahů, kterými jsou spojeny všechny subjekty veřejného sektoru. Při určitém zobecnění je v podmínkách ČR tvoří pět základních složek, a to:

Státní finance – jsou soustředěny v centralizovaném peněžním fondu (státním rozpočtu

Finance státních účelových fondů – samostatná specifická složka s právní subjektivitou, zřizovaná ze zákona, z pragmatických důvodů oddělená od státního rozpočtu (fondy tržní regulace, fondy na ochranu životního prostředí, fondy sociálního zabezpečení, fondy zdravotního pojištění, fondy kulturního bohatství, penzijní fondy, silniční fondy, fondy zaměstnanosti aj.)

Finance subjektů hospodařících se státními financemi – zahrnují finance, které pocházejí jednak ze zdrojů získaných z hospodaření těchto subjektů s majetkem státu a jednak ze zdrojů, který jim stanoví zřizovatel (stát) v rámci svého rozpočtu podle rozpočtových pravidel (státní podniky, státní rozpočtové organizace, státní příspěvkové organizace)

Finance obcí – umístěné v rozpočtech obcí. Kromě peněžních prostředků obdržených ze státního rozpočtu jde o zdroje k financování svých potřeb získaných efektivním využíváním svého majetku či svou správní činností.

Finance subjektů hospodařících s financemi obcí – vznikají zejména využíváním majetku obcí v oblasti podnikání v různých oborech.

Zvláštní skupinu tvoří finance nadací – nadace jsou právnickou osobou, která spravuje soukromé peníze sloužící veřejným zájmům resp. obecně prospěšným zájmům (účelově).

-4-

k bodu č. 4) Funkce veřejných financí

Základními funkcemi veřejných financí jsou:

Alokační funkce – související s problematikou zabezpečení veřejných statků a jejich skladby, a to vlastní produkcí prostřednictvím veřejného sektoru, který je tak přímým producentem, anebo nákupem zboží a služeb charakteru veřejných statků od soukromého sektoru

Distribuční funkce – má spojitost s otázkami souvisejícími s rozdělováním. Jde o uplatňovaná opatření v rozdělování důchodů a bohatství v souladu s tím, co společnost považuje za spravedlivé rozdělení. Konkrétním věcně-logickým projevem této funkce jsou sociálně peněžní transfery (podpory v nezaměstnanosti, rodinné přídavky, stipendia, finanční výpomoci apod.), nepřímo se o spravedlivé rozdělování usiluje prostřednictvím zdanění (progresivního zdanění).

Stabilizační funkce – vyplývá z působení veřejných financí jako nástroje makroekonomické politiky k zajištění vysoké zaměstnanosti, rozumné míry stability cenové hladiny, žádoucího ekonomického růstu.

Regulační funkce – je uplatňována většinou v období nerovnovážného vývoje ekonomiky.

Kontrolní funkce – je nástrojem aktivního působení finančních vztahů na ekonomické procesy (kontrola všech příjmů a výdajů).

Shrnutí:

- porozuměli jsme tržní ekonomice jako systému smíšené ekonomiky

- seznámili jsme se s obsahem pojemu veřejný sektor, veřejná ekonomika, veřejné finance (v kontextu s pojmy státní resp. municipální)

- pochopili jsme obsah pojmu veřejné finance a funkce, které ve smíšené ekonomice plní

Literatura:

1) Vybíhal, V.: Veřejné finance. Hradec Králové, E.I.A. 1995, s. 5 - 30

2) Stiglitz, J. E.: Ekonomie veřejného sektoru. Praha, Grada, s. 32 - 34

Přednáška 3,4

Téma č. 2: Veřejné statky a veřejně poskytované soukromé statky. Teorie

Veřejné volby. Efektivnost veřejného a soukromého sektoru.

Byrokracie a veřejný sektor.

Osnova tématu:

1) Vymezení veřejných statků a jejich vlastnosti

2) Členění veřejných statků

- čisté veřejné statky s automatickou a fakultativní spotřebou

- smíšené veřejné statky (částečné veřejné statky)

3) Veřejně poskytované soukromé statky a vztah mezi veřejným a soukromým poskytováním statků

4) Podmínka efektivnosti pro veřejné statky

5) Efektivní vláda jako veřejný statek

6) Soukromé a veřejné mechanismy alokace zdrojů

7) Většinový hlasovací systém

8) Politika a ekonomie

9) Efektivnost a neefektivnost veřejného sektoru, příčiny neefektivnosti

10)Byrokracie

k bodu 1) Vymezení veřejných statků a jejich vlastnosti

Veřejné statky jsou takové statky, resp. zboží, které různou měrou poskytuje veřejný sektor (jsou zajišťovány státem a municipalitami a financovány zcela nebo zčásti z veřejných rozpočtů). Jde o statky, které nemohou být poskytovány resp. zabezpečovány prostřednictvím tržního systému v důsledku tzv. tržních selhání.

Mezi vlastnosti veřejných statků patří obecně nedělitelnost v kvantitě a kvalitě (nelze přesně určit podíl jednotlivce na spotřebě), nerivalita (jednotlivci v jejich spotřebě nesoutěží), nereálnost předepsat jednotlivci úhradu za jejich spotřebu a nevylučitelnost jednotlivce z jejich spotřeby.

k bodu 2) Členění veřejných statků

Čisté veřejné statky mají dvě základní vlastnosti – není možné jejich spotřebu nějak omezovat, a omezování jejich spotřeby není ani prospěšné. Jinak řečeno, spotřeba čistých veřejných statků je nedělitelná v kvantitě a kvalitě, tzn. nelze přesně určit podíl jednotlivce na spotřebě, jednotlivci v jejich spotřebě nesoutěží, není reálně předepsat jednotlivci úhradu za jejich spotřebu (příkladem je národní obrana). Takovéto statky nazýváme čisté veřejné statky s automatickou spotřebou.

V některých případech je vyloučení jednotlivých spotřebitelů teoreticky možné, ale je velmi nákladné. I v případě, že některý jedinec není ochoten tento statek spotřebovávat a podílet se na úhradě nákladů vynaložených na takové statky, bude takové statky stejně spotřebovávat a přispívat na ně formou placení daní. Neochotu platit dobrovolně za poskytované veřejné statky nazýváme problém černého pasažéra (příkladem jsou veřejné osvětlení, služby veřejné správy, údržba veřejných komunikací, majáky apod.). Takovéto statky nazýváme čisté veřejné statky s fakultativní spotřebou.

Smíšené veřejné statky je možné charakterizovat jako statky, jejichž spotřeba je dělitelná (je proto možné určit velikost spotřeby jednotlivce), kvalita statku je ale nedělitelná (v převážné většině případů růst kvantity spotřeby daného statku vede pro všechny ke snížení kvality ze spotřeby (využívání veřejných parků, obrazárny, výstavní síně, školství, vysílání kabelové televize apod.).

Z hlediska vlivu státu na mechanismus rozhodování o alokaci zdrojů na produkci a rozhodování o rozdělení mezi spotřebitele lze veřejné statky členit na netržní a polotržní statky. Netržní statky nejsou alokovány prostřednictvím trhu, nemají tržní cenu, produkce netržních statků nepřináší zisk, do jejich alokace zasahuje stát a volná směna mezi výrobcem a spotřebitelem u nich neprobíhá.

Polotržní statky jsou statky, u nichž je cena sjednávána na trhu, stát však ovlivňuje cenu přímými zásahy do produkce a spotřeby (formou dotací, subvencí, intervencí apod.) Jde o statky, kdy stát nemá zájem o spotřebu těchto statků za ceny, za nichž jsou nabízeny soukromým sektorem.

Některé veřejné statky bývají označovány jako poručnické statky (statky, u kterých stát má důvody rozhodovat za jednotlivce podle vlastních preferencí, např. základní vzdělání, některé zdravotnické služby apod.).

k bodu 3) Veřejně poskytované soukromé statky a vztah mezi veřejným

a soukromým poskytováním statků

Jako veřejně poskytované soukromé statky označujeme statky s velkými mezními náklady spojené se zvýšením počtu spotřebitelů. U těchto statků nejsou již jediným důvodem vládní intervence vysoké náklady fungování tržního mechanismu. Například veřejně přístupné školství je zdůvodňováno spravedlností (příležitost získat vzdělání by neměla záviset na bohatství).

Pro některé druhy statků (např. pitná voda) zvýší bezplatná nabídka spotřebu jen nepatrně, u jiných statků (zdravotní péče) má bezplatná nabídka výrazný vliv na zvýšení poptávky. Při nabídce veřejných statků se většinou používají určité nástroje, které mají omezit spotřebu (jednou z těchto metod je cenový mechanismus – vybírání poplatků za veřejně poskytované statky snižuje jejich spotřebu. Dalším způsobem je administrativní omezení spotřeby, tj. přidělování uniformních dávek všem spotřebitelům. Při uniformní nabídce veřejných statků získávají někteří spotřebitelé více než efektivní úroveň spotřeby a jiní méně. Uniformita nabídky je tak největším nedostatkem veřejných statků, protože nedovoluje přizpůsobení se individuálním potřebám a vkusu, jak to umožňuje tržní mechanismus. Vláda také často místo peněžních forem „odstrašení“ přespočetných zákazníků používá formu vyžadování určitého času v čekání na poskytnutí veřejného statku (jde o částečné přizpůsobení poptávky skutečným potřebám). Ve skutečnosti se tímto způsobem nahrazuje placení penězi placením časem stráveným v čekárně.

Řada statků, které jsou poskytovány veřejně, by mohla být poskytována i soukromě. Často se také statky poskytují zároveň soukromě i veřejně (odlišnost země od země a proměňuje se i během času).

Změny často vyplývají z měnících se technologií (rozvoj kabelové televize umožňuje mnohem efektivněji vybírat poplatky za sledování, resp. počítače výrazně snížily náklady na vybírání celé řady poplatků). Dalším důvodem změny je rostoucí životní úroveň (instalace dětských brouzdališť ve veřejných parcích a na soukromých pozemcích), a též díky změnám vkusu spotřebitelů – periodické změny ve prospěch jednoho ze způsobů zajišťování statků (spotřebitelé zjistí, že soukromé statky je plně neuspokojují, soustředí se více na veřejné statky a opačně).

k otázce 4) Podmínka efektivnosti pro veřejné statky

Klíčovou otázkou v případě veřejných statků je určení velikosti efektivní nabídky.

Čistě veřejné statky jsou poskytovány efektivně v tom případě, kdy se součet mezních měr substituce všech spotřebitelů rovná mezní míře transformace.

Mezní míra substituce jednotlivého spotřebitele mezi soukromými a veřejnými statky udává, kolika jednotek soukromého statku je spotřebitel ochoten se vzdát při zvýšení své spotřeby veřejných statků o jednotku.

Mezní míra transformace měří počet jednotek soukromého statku, o který se sníží jejich výroba při zvýšení výroby veřejných statků o jednotku.

Podmínkou efektivnosti je, že celkové množství soukromých statků, kterých jsou spotřebitelé ochotni se vzdát (součet mezních měr substituce), se musí rovnat množství, o které se výroba skutečně sníží (mezní míře transformace).

Pro popis optimálního využití veřejných statků vycházíme z poptávkové křivky obdobně jako u soukromých statků (jaké množství veřejných statků spotřebitel požaduje při jejich různé ceně). V praxi jde o rozhodování voličů při volbách či podpoří zvýšení či snížení veřejných výdajů s bezprostředním dopadem na výši placených daní (obnos platící za zvýšení produkce veřejných statků o jednotku se nazývá daňové břemeno).

k otázce 5) Efektivní vláda jako veřejný statek

Vláda, resp. její fungování představuje jeden z nejvýznamnějších veřejných statků.

Dobře fungující vláda má všechny vlastnosti veřejných statků – je obtížné i nežádoucí vylučovat kohokoliv z využívání jejích služeb.

Prospěch všech obyvatel vyplývá z efektivnějšího fungování vlády, která je schopna zajistit stejnou úroveň veřejných statků při nižších daních.

Speciálním faktorem politického procesu je skutečnost, že z dobře fungující vlády mají stejný užitek jak její voliči, tak i ti, kteří hlasovali proti ní, tak i ti, kteří se voleb vůbec nezúčastnili.

k otázce 6) Soukromé a veřejné mechanismy alokace zdrojů

Soukromé mechanismy alokace zdrojů

Tržní mechanismus poskytuje jednoduchý a efektivní způsob určování objemu produkce soukromých statků pomocí cenového mechanismu. Cenový mechanismus zprostředkovává signály podnikům, jaké statky mají vyrábět, a zároveň zprostředkovává rozdělení vyrobených statků mezi spotřebitele.

Nezastupitelná role cen v předávání informací: od zákazníků k výrobci (ceny signalizují, jak zákazníci oceňují různé statky) i od výrobců k zákazníkům a mezi výrobci navzájem (signalizace relativní vzácnosti daného statku).

V tržním prostředí je alokace zdrojů vždy efektivní.

Veřejné mechanismy alokace zdrojů

Rozhodování o alokaci zdrojů ve veřejném sektoru probíhá podle zcela odlišných pravidel. Jednotliví občané hlasují pro volené zástupce, ti pak hlasují o veřejných rozpočtech. Existuje tedy podstatný rozdíl mezi tím, jak o svých výdajích rozhoduje jednotlivý spotřebitel, a mezi tím, jak o nich rozhoduje parlament.

Poslanec hlasující o rozpočtu by se měl řídit názory svých voličů – v první řadě tedy musí zjistit, jaké tyto názory jsou. Druhým problémem je rozhodnout se, jak poměřovat rozdílné názory, které jeho voliči určitě budou mít.

k otázce 7) Většinový hlasovací systém

Většinový hlasovací systém se řídí pravidlem, že při volbě mezi dvěma alternativami vítězí ta, která získá většinu hlasů.

Přístup jednotlivých obyvatel k veřejným výdajům je určen třemi faktory.

Za prvé jsou to individuální preference (někdo si cení veřejné programy více, než někdy jiný).

Druhou příčinou jsou rozdílné příjmy obyvatel. Mezní užitek soukromých statků je pro chudšího spotřebitele vyšší než pro zámožného. Chudší lidé budou proto také méně ochotni vzdát se části svých příjmů na financování veřejných projektů. Mezní míra substituce – tj. množství soukromých statků, kterých je spotřebitel ochoten se vzdát výměnou za zvýšení veřejné spotřeby o jednotku – je pro každou úroveň veřejné spotřeby nižší pro chudšího obyvatele než pro bohatší. Při paušálním zdanění bohatší lidé upřednostňují vyšší veřejnou spotřebu.

Chudší vrstvy často požadují zvýšení výdajů na veřejné statky, a to za předpokladu, že chudší platí méně daní než bohatší. Každý veřejný projekt bude pro něj prospěšný, a proto bude prosazovat maximálně možnou výši veřejných výdajů (při progresivním zdanění).

Čím rychleji roste poptávka po veřejných statcích s příjmem, tím je pravděpodobnější, že bohatší lidé budou požadovat vyšší veřejné výdaje než chudší. Na druhou stranu, čím progresivnější je daňový systém, tím vyšší je daňové břemeno pro bohatší v porovnání s daňovým břemenem chudších a tím je méně pravděpodobné, že bohatší lidé budou požadovat vyšší veřejné výdaje než chudší.

k otázce 8) Politika a ekonomie

Účast voličů na volbách je proměnlivá (závisí na celé řadě faktorů, např. změna počasí, šance ovlivnit celkový výsledek, blízkost předkládaných variant).

Náklady hlasování jsou velmi nízké, přesto jsou vyšší než užitek z účasti na volbách. Přesto voliči získávají z účasti na volbách určitý užitek (pěstování pocitu občanské spoluzodpovědnosti a odpovědnost být dobře informovaným voličem).

Efektivní vynakládání veřejných výdajů chápeme jako veřejný statek, stejně jako volbu kompetentních zástupců, kteří reflektují názory voličů.

Veřejný zájem lze nejlépe naplnit, pokud bude každý sledovat svoje soukromé cíle. Tato teorie funguje velmi dobře pro většinu statků, ne však pro veřejné statky.

k otázce 9) Efektivnost a neefektivnost veřejného sektoru, příčiny

neefektivnosti

Problém systematického porovnávání veřejného a soukromého sektoru.

Ne všechny studie potvrzují neefektivitu vládních podniků (příkladem jsou dvě hlavní železniční společnosti v Kanadě, jedna soukromá, druhá vládní, přičemž srovnání ukazuje, že mezi nimi neexistuje podstatný rozdíl v efektivitě)

Velkým problémem je srovnávání často nesrovnatelných podmínek (konkrétní případy působení, systematické podmínky fungování – firmy jsou státní, protože jsou ztrátové, nejsou ztrátové, protože by byly státní).

Rozšířené všeobecné názory a přesvědčení o plýtvání ve veřejném sektoru (pravdpědobné proto, že příklady plýtvání ve veřejném sektoru jsou mnohem viditelnější než v sektoru soukromém, kde nepřitahují odpovídající pozornost).

Zásadní rozdíl mezi veřejnými podniky a velkými soukromými společnostmi je v motivaci k dosahování zisku, a to jak individuální, tak i společná.

Tradičním argumentem ve prospěch vládní regulace je zvýšení efektivnosti. Soukromé firmy nemohou dostatečně koordinovat svoje chování, a proto dochází někdy k nepřiměřeně vysokým a jindy k nízkým investicím.

Veřejné podniky se od soukromých liší ve dvou důležitých aspektech: nemusí se obávat bankrotu a většinou nejsou vystaveny konkurenci. Další významnou odlišností je motivace jednotlivých pracovníků.

k otázce 10) Byrokracie

Většina vládních institucí má pověst neefektivních, byrokratických a nepřizpůsobivých institucí.

Odlišnosti administrativních činností proti výrobním aktivitám. Velká většina vládních organizací se nezabývá výrobní činností, ale administrativou (je proto možné, že problémy s rozbujelou byrokracií se ve vládním sektoru nevyskytují proto, že je to vládní sektor, ale protože se zabývá převážně administrativou).

Dalším rozdílem je jen omezený vliv mzdových podnětů, které nelze účinně používat, neumíme-li změřit výkonnost jednotlivých úředníků.

Obtíže při hodnocení činnosti veřejných podniků jsou násobeny tím, že tyto podniky většinou sledují více cílů najednou (soukromé firmy sledují pouze maximalizace zisku, zatímco veřejné firmy většinou musí brát v úvahu i vliv jiných činností na rozložení příjmů ve společnosti, navíc mají často ze zákona stanovenou řadu úkolů, aniž by byly určeny jejich priority). A konečně, třetí charakteristikou vládních programů, vylučující použití standardních metod, je nejasný vztah mezi vynaloženým úsilím a dosaženými výsledky.

Hlavní zájmy a cíle byrokracie. Zájmem byrokracie jsou „mzda, postavení na veřejnosti a různé vedlejší požitky vyplývající z jejich postavení“, a to vše závisí na velikosti úřadu. Úředníci tedy vzájemně soutěží o získání finančních fondů a konkurenční boj byrokratů tak nahrazuje tržní konkurenci.

Zájmy veřejnosti a zájmy byrokracie se nejvíce rozcházejí tehdy, existuje-li jen omezená konkurence mezi více úřady.

Byrokracie má také často důležitou výhodu v přístupu k dokonalejším informacím, a z toho vyplývající zájmy o nadhodnocení nákladů. S tím souvisí i „nezbytnost“ vyčerpat všechny přidělené prostředky za každou cenu, aby v příštím roce nebyl rozpočet o ně zkrácen. Byrokracie přitom může nejen záměrně mylně odhadovat náklady projektu, ale může je také skutečně ovlivňovat.

Náklady případného chybného rozhodnutí byrokracie nenese samotný úředník (nebo skupina úředníků), ale celá společnost prostřednictvím zvýšení daní a nákladů vynaložených v kontaktu s vládních byrokracií (čas, papírování apod.).

Úředníci neutrácejí svoje vlastní peníze, ale veřejné prostředky. Čím více lidí musí souhlasit s vynaložením peněz na daný projekt, tím méně je pravděpodobné, že kdokoliv z nich bude mít možnost prosadit své zájmy).

Shrnutí:

Pochopili jsme podstatu, význam a strukturu veřejných statků a jejich nezbytnost.

Vysvětlili jsme si rozdíl mezi soukromými a veřejnými statky a vztah mezi veřejným a soukromým poskytováním statků.

Seznámili jsme se s otázkami existence vztahu ekonomie a politiky, hlasovacího systému a existence byrokracie a jejího fungování.

Literatura:

1) Stiglitz, J. E.: Ekonomie veřejného sektoru. Praha, Grada Publishing 1997,

s. 157 – 179, 186 – 207, 236 – 251

2) Vybíhal, V.: Veřejné finance. Hradec Králové, E. I. A. 1995, s. 31 - 36

Téma č. 3: Rozpočtová soustava a základní modely rozpočtů

Osnova tématu:

1) Rozpočtová soustava

2) Základní modely rozpočtů

3) Rozpočtový proces a jeho fáze

4) Rozpočtové zásady a rozpočtová pravidla

5) Rozpočtová skladba

6) Státní rozpočet, jeho podstata a pojetí

7) Historický vývoj státního rozpočtu

8) Funkce státního rozpočtu

9) Bilance státního rozpočtu

10)Řešení deficitu státního rozpočtu

k bodu 1) Rozpočtová soustava

Rozpočtovou soustavou jako nedílnou součástí finančního makrosystému chápeme soustavu veřejných rozpočtů (státních a municipálních), závislých na politickém a územním uspořádání státu, na jeho velikosti a na jeho tradicích, systém rozpočtových institucí a vztahů spojených s tvorbou, rozdělováním, užitím a kontrolou toků finančních prostředků v rámci této soustavy.

Rozpočtová soustava tedy zahrnuje: rozpočty na jednotlivých úrovních (federální, státní, regionální, místní rozpočty), rozpočty finančních účelových fondů, soustavu rozpočtových orgánů (s právem provádět rozpis rozpočtů, spravovat rozpočtové prostředky, účastnit se rozpočtového procesu a s právem kontroly hospodaření s rozpočtovými prostředky) a peněžní vztahy s tím spojené.

k bodu 2) Základní modely rozpočtů

Rozpočtová soustava prochází v jednotlivých zemích složitým vývojem a hlavní pozornost se soustřeďuje zejména na vztahy mezi subjekty rozpočtové soustavy. Ty vycházejí z obecného vymezení tří základních modelů soustav rozpočtů, a to:

a) modelu jediného rozpočtu (rozpočet vyššího stupně zahrnuje finanční prostředky vlastního rozpočtu a celkový sumář rozpočtů nižších stupňů)

b) modelu relativní samostatnosti rozpočtů (rozpočet vyššího stupně zahrnuje kromě vlastního rozpočtu jen některé příjmy a výdaje rozpočtů nižších stupňů, některé články rozpočtové soustavy jsou tedy relativně samostatné resp. samosprávné)

c) model autonomie rozpočtů (státní rozpočet je zcela oddělen od ostatních veřejných rozpočtů)

k bodu 3) Rozpočtový proces a jeho fáze

Všechny subjekty rozpočtové soustavy mají vymezenou svoji činnost sestávající ze sledu poměrně širokého okruhu činností s jednoznačnými vymezeními a delegováním pravomocí, který nazýváme rozpočtovým procesem.

Rozpočtový proces zahrnuje pět základních okruhů činností ve státem stanovených orgánech rozpočtové soustavy.

Jedná se o tyto okruhy činností:

a) sestavení návrhu rozpočtu a práce s ním spojené (práce s návrhem rozpočtu začínají přibližně v polovině předcházejícího rozpočtového roku včetně časového intervalu nezbytného k projednání ve vládě a v rezortních ústředních orgánech)

b) projednání a schválení rozpočtu v zákonodárném sboru jako konečné schvalovací instanci (včetně vrácení návrhu rozpočtu k jeho dodatečnému upřesnění, dopracování nebo přepracování, zejména při prosazování protichůdných zájmů politických stran)

c) proces změn rozpočtů (řešícím specifické případy určitých zásahů do rozpočtů během rozpočtového období, a to na základě rozpočtového opatření, a to na základě pravomocí ke změnám uděleným parlamentem vládě a ministerstvu financí, obecním zastupitelstvem resp. obecní radou apod.)

d) realizace veřejného rozpočtu (věcné zabezpečení úkolů spojených jednak s inkasem příjmů, jednak s používáním prostředků ve výdajích, tj. čerpání rozpočtu. Jde o tzv. pokladní plnění rozpočtu zabezpečované bankami)

e) kontrolní funkce rozpočtu během rozpočtového období (je směřována zejména do oblasti pokladního plnění rozpočtu a vedena jednak ze strany peněžního ústavu vedoucího účty rozpočtu, jednak jednotlivým rozpočtovými orgány zodpovědnými za realizaci rozpočtu. Kontrolu provádějí na území ČR územní finanční orgány, tj. finanční ředitelství a finanční úřady)

f) postrozpočtová kontrola plnění rozpočtu (prováděná po skončení rozpočtového období mající charakter následné kontroly a vyúsťující v sestavení tzv. státního závěrečného účtu, zprávy o stavu státních finančních aktiv a pasiv a o souhrnných výsledcích veřejných rozpočtů)

k bodu 4) Rozpočtové zásady a rozpočtová pravidla

Rozpočtové zásady jsou obecné zásady, kterými se řídí státní resp. municipální hospodaření. Měl by se jimi (spolu s rozpočtovými pravidly) řídit celý rozpočtový proces.

V rozpočtové praxi se uplatňují zejména tyto zásady:

a) zásada úplnosti (spočívající v zahrnutí pokud možno všech finančních operací v rozpočtu v úplných částkách, což umožňuje získat přehled o rozsahu a struktuře příjmové a výdajové stránky)

b) zásada jednotnosti (spočívající v tom, že veškeré příjmy a výdaje jsou zachyceny v jediném dokumentu a jednotným způsobem. Tato zásada je modifikována existencí mimořádných, dodatečných resp. doplňkových rozpočtů a systémem několika dílčích rozpočtů v podmínkách uplatňované decentralizace rozpočtové soustavy, tzv. zásadou rozpočtové plurality)

c) zásada reálnosti (související s požadavkem zamezení rozpočtových přesunů. Jde o uplatňování tzv. zápovědi virementu, tedy zamezení převodu výdajů vymezených přesně pro určitý účel na účel jiný, čímž by byla narušena zásada reálnosti rozpočtu. Převody výdajů k jiným účelům se proto zapovídají nebo velmi ztěžují. S uvedenou zásadou jsou spojeny metody, používané pro výpočet předpokládaných příjmů a výdajů, tzv. metoda majorizační – dosažení co nejvyšší příjmů, a metoda minorizační – vynaložení co nejnižších výdajů)

d) zásada každoročního sestavování a schvalování rozpočtu (odstraňující neosvědčený princip víceletých rozpočtů. V případě, že se nepodaří rozpočet projednat a schválit před započetím rozpočtového období, je vláda dočasně zmocněna k uplatnění tzv. rozpočtového provizoria)

e) zásada vyrovnanosti (vyžadující vyrovnanost rozpočtu alespoň v delším časovém období vycházející z klasické zásady finanční politiky, tzv. „zlatého pravidla rozpočtové politiky“, dnes nahrazované zásadou schodkovosti rozpočtu, spočívající ve využívání deficitního financování)

f) zásada publicity (označovaná jako zásada zveřejnění či zásada veřejnosti vedoucí k zabránění tajnému hospodaření a realizovaná veřejným projednáváním a následným zveřejněním v tisku či v podobě právní normy ve sbírce zákonů)

g) zásada přehlednosti (uplatňovaná prostřednictvím rozpočtové klasifikace a pomocí rozpočtové skladby. Jde o pevné stanovení věcné struktury rozpočtů s logickým seřazením a rozdělením příjmů a výdajů)

V rozpočtové praxi se kromě rozpočtových zásad uplatňují i rozpočtová pravidla rozpočtového hospodaření, často zakotvená v příslušných právních normách.

Mezi nejrozšířenější rozpočtová pravidla patří:

1) pravidlo institucionálního určení navrhovatele rozpočtu (zákonné určení instituce s povinností vypracování návrhu rozpočtu, kterou může být např. ministr financí, ministerstvo financí, president, premiér apod.)

2) pravidlo způsobu vypracování výdajové stránky rozpočtu (určující kdo a jakým způsobem vypracovává návrh výdajů rozpočtu)

3) pravidlo přednosti výdajů před příjmy (vycházející z názorových střetů, že příjmy by se měly využívat ke stabilizaci ekonomiky – daňové stabilizátory a multiplikátory, zatímco výdaje k ekonomickému růstu – stabilizátory růstu a expanze. Těžiště problému je v otázce nadhodnocení nebo podhodnocení výdajů rozpočtu)

4) pravidlo schvalování rozpočtu (formulované podle uspořádání zákonné moci, podle počtu komor parlamentu, podle priorit apod.)

5) pravidlo omezení přesunů v rozpočtu (spočívající v zákonně vymezených možnostech přesunu jednotlivých položek v rámci struktury výdajů s delegováním pravomoci na ministra financí nebo na premiéra, s vázáním souhlasu na parlament, resp. přesuny jsou zákonem zakázány)

6) pravidlo alokace výdajů (uplatňované v zemích s federativním uspořádáním státu nebo v zemích, kde je určitou nadstavbou státního rozpočtu rozpočet nadnárodní)

7) pravidlo vymezení příjmů, výdajů a rezerv (spočívající v zákonném vymezení všech druhů příjmů, výdajů a rezerv)

8) pravidlo rozpočtového provizoria (formulované jako pojistka pro případ, že k prvnímu dni rozpočtového období není rozpočet schválen jako rozpočtový zákon s delegováním pravomocí zpravidla na vládu k řízení rozpočtového hospodaření)

9) pravidlo časového užití a účelovosti výdajů (přísně vymezující možnosti, k jakým účelům lze výdaje v rámci rozpočtového období poskytnout a v jakém časovém horizontu. Obecně závazným právním předpisem pak mohou být stanoveny odchylky od časového a účelového použití rozpočtových prostředků)

10)pravidlo úhrady rozpočtově nezajištěných potřeb (řešící situaci, kdy v

průběhu rozpočtového období vznikne potřeba rozpočtově nezajištěné

úhrady)

11)pravidlo sestavení a schvalovací procedury státního závěrečného účtu

(určující instituci sestavující tento účet a zaměřující se na rozdělení

přebytku či řešení deficitu)

12)pravidlo neúčelovosti příjmů (považované za všeobecné pravidlo, přičemž

některé příjmy mohou být účelově vázány, ale zcela výjimečně, např. z

politických a jiných příčin)

k bodu č. 5) Rozpočtová skladba

Rozpočtová skladba je věcně-logickým vyjádřením potřeby systematického, jednotného, přehledného a závazného třídění rozpočtových příjmů a výdajů.

Napomáhá jako důležitý nástroj fungování rozpočtového procesu k zabezpečení srovnatelnosti a souměřitelnosti jednotlivých položek rozpočtu.

V rozpočtové skladbě se uplatňují tato základní hlediska třídění:

a) hledisko organizační – členění rozpočtu do kapitol s odpovědí na otázku, kdo podle rezortní působnosti odpovídá za činnost projevující se v rozpočtových příjmech a výdajích

b) hledisko odvětvové – členění rozpočtu na skupiny, oddíly, pododdíly a paragrafy a specifikující s rozvojem kterého odvětví hospodářství činnost souvisí a jaký typ subjektu danou činnost provádí

c) hledisko druhové – členění každého příjmu a výdaje do položek a seskupení položek a sledující členění podle ekonomických příjmů a výdajů s odpovědí na otázku, jaké příjmy byly do rozpočtu přijaty a jaké potřeby rozpočet uspokojil).

V rámci rozpočtové skladby se uplatňují určité zásady, kterými jsou v podstatě:

1) zásada jednotnosti – důsledně jednotná položková skladba příjmů a výdajů a jednotný číselník odvětvové skladby příjmů a výdajů

2) zásada závaznosti – uplatňující se závazností celého třídění rozpočtu, závazností každého dílčího údaje z rozpočtové skladby a povoleným propojením organizačního, odvětvového a druhového třídění rozpočtu

3) zásada odvětvové shody příjmů a výdajů – spočívající v tom, že v organizačním a odvětvovém třídění je do jednoho místa v paragrafu zařazena stejná činnost, bez ohledu na to, zda přináší pro rozpočet příjmy nebo zda z ní vznikají výdaje

Identifikace rozpočtových číselných hodnot je rozpočtovou skladbou určována jak verbálně, tak číselně.

k bodu č. 6) Státní rozpočet, jeho podstata a pojetí

Státní rozpočet představuje koncentrovaný výraz státních financí a je stěžejní složkou veřejných financí.

Podstata státního rozpočtu tkví v rozdělování, především pak v přerozdělování důchodů a představuje tedy souhrn peněžních vztahů fungujících v oblasti tvorby, rozdělování a užití centralizovaného peněžního fondu.

Pojetí státního rozpočtu vychází z jeho určitého nejednoznačného významu, který se projevuje v tom, že je chápán jako:

1) centralizovaný peněžní fond (fond peněžních prostředků soustředěných do působnosti státu, a to na principu nenávratnosti a neekvivalentního způsobu rozdělování)

2) bilance příjmů a výdajů (účetní dokument s kodifikací rozvrhů předpokládaných příjmů a výdajů státu)

3) finanční plán (na rozpočtové období zahrnující tzv. rozpočtovou závěrku, tj. bilanci státního hospodaření za uplynulé rozpočtové období)

4) ekonomický vztah (související se shromažďováním a rozdělováním peněžních prostředků a představující ekonomickou kategorii ztělesňující v sobě jednotu finančních kategorií, jako např. daní, cel, státních půjček, transferů, dotací apod.)

5) právní norma (forma finančního zákona opravňující výkonnou moc k vybírání příjmů, k uskutečňování bilancovaných výdajů včetně jejich kontroly a vedení státního sektoru hospodářství na základě závazných principů)

k bodu č. 7) Historický vývoj státního rozpočtu

Vznik státního rozpočtu souvisí s vývojem společenských formací v souvislosti s nastolováním a řešením otázky naplňování společenských potřeb prostřednictvím veřejné instituce.

Prvotní příčinou vzniku státního rozpočtu v dějinném kontextu v podobě státní pokladny byla trvalá poptávka po zdrojích financování válečných akcí a druhotnou příčinou pak zájem na tlumení následků přírodních kalamit. Rozhodujícími příjmy v té době byly zpočátku výnosy z panovníkova majetku zvané domény a poplatky za propůjčení práv zvané regály (např. právo lovu, těžby, vařit pivo, razit mince apod.). Posléze se objevuje první nepravidelný výběr daní, zpočátku naturálního charakteru. V období feudalismu v souvislosti s upevňováním státu a peněžního hospodářství se výběr daní rozšiřuje (vedle daní státních se vybírají daně církevní a následně daně vypisované feudálními městy jako předchůdkyně dnešních místních daní).

V pozdním feudalismu s pokračujícím upevněním postavení státu a v souvislosti s oddělením hospodaření panovníka a ekonomiky státu dochází k pravidelnému výběru daní do státní pokladny jako zdroje ke krytí správních a jiných veřejně prospěšných potřeb. Jsou postupně zaváděny katastry, tj. seznamy nemovitostí jako podklad pro stanovení majetkových daní. Spolu se vznikem velkých státních útvarů dochází ke stále větší centralizaci peněžních prostředků, a státní pokladna nabývá charakteru jednotného centralizovaného peněžního fondu.

Vznik státního rozpočtu jako subjektu státní regulace lze spojovat až s kapitalistickou společností, kdy stát začíná anticyklicky usměrňovat hospodářský cyklus a stále více na sebe přebírá odpovědnost za ekonomický vývoj. Vyvrcholením těchto snah je první polovina dvacátého století, konkrétně pak období po velké hospodářské krizi v letech 1929-1933.

k bodu 8) Funkce státního rozpočtu

Věcně logickým projevem podstaty státního rozpočtu jsou jeho funkce. Konkrétně se jedná o tyto funkce:

a) funkce alokační, která je projevem postavení státu jako produkčního subjektu, kdy stát alokuje prostřednictvím státního rozpočtu zdroje do produkce resp. nákupu veřejných statků

b) funkce přerozdělovací, která je spojena s přerozdělování hrubého domácího produktu s cílem zmírnit důchodové a sociální nerovnosti, které s sebou přináší tržní ekonomika

c) funkce stabilizační, spočívající v řešení cykličnosti výroby a s ní spojenými společenskými ztrátami, které již není schopna liberální tržní ekonomika řešit (ovlivňování ekonomického růstu, zaměstnanosti, inflace a platební bilance)

d) funkce regulační, uplatňovaná stejně jako předchozí funkce v období nerovnovážného vývoje tržní ekonomiky a představující přímé zásahy do soukromého sektoru (např. regulace cen, mezd, zaměstnanosti apod.)

e) funkce kontrolní jako nástroj aktivního působení finančních vztahů na reprodukční proces, konkrétně pak kontrola příjmové a výdajové stránky státního rozpočtu

k bodu 9) Bilance státního rozpočtu

Charakterizujeme-li státní rozpočet jako bilanci, rozlišujeme vyrovnaný a nevyrovnaný rozpočet.

Vyrovnaným státním rozpočtem považujeme rozpočet, kde příjmy se rovnají výdajům, tedy P = V. Vyrovnaný státní rozpočet je tradičním postulátem ekonomie.

V případě, že se příjmy výdajům nerovnají, jedná se o rozpočet nevyrovnaný, který může existovat ve dvou variantách, a to jako rozpočet přebytkový (příjmy jsou vyšší než výdaje) a rozpočet schodkový resp. deficitní (výdaje jsou vyšší než příjmy. V tomto případě jde o preferenci funkcionálního přístupu k problematice vyrovnanosti, kdy rozpočet je orientován pragmaticky a otázka vyrovnanosti je subordinována účelu, kterému mají finance sloužit, a bezprostředně souvisí i s otázkou cíle rozpočtové (fiskální) politiky a jejích charakterem (politikou expanzivní či restriktivní).

bodu 10) Řešení deficitu státního rozpočtu

V současnosti ve vyspělých tržních ekonomikách při preferenci funkcionálního přístupu k problematice vyrovnanosti státního rozpočtu je tento rozpočet sestavován zpravidla jako rozpočet deficitní. Vyvstává pak otázka, jak tento deficit řešit. Přitom celkový efekt deficitu bude závislý na tom, jak bude deficit financován (jak bude schodek uhrazen resp. jaká bude jeho velikost).

Možnosti řešení deficitu státního rozpočtu jsou v podstatě tyto:

1) řešení pomocí státního dluhu, a to cestou půjčky od subjektů ze zahraničí (vnější resp. externí dluh, často spojovaný s ekonomickými a politickými požadavky věřitele) nebo v podobě půjčky od subjektů v tuzemsku (vnitřní, interní dluh, od obyvatelstva, podnikatelských subjektů včetně peněžních ústavů apod.). Zdrojem státních půjček může být emise státovek, obligací nebo státních pokladničních poukázek.

2) kreací nových peněz, která představuje jednorázové zvýšení peněžní zásoby, kdy se do oběhu dostává více peněz (nad rámec běžného oběhu). Jedná se o emisní financování deficitu státního rozpočtu.

3) úvěrem od centrální banky jako zvláštní případ financování rozpočtového deficitu, a to buď v podobě přímého úvěru nebo ve formě nákupu státních obligací přímo od státu.

Důležitým aspektem samotná délka deficitu. Financování přetrvávajícího deficitu emisí peněz povede totiž k pokračující inflaci. Naproti tomu půjčování peněz od komerčních bank (určených k úvěrování podnikatelské sféry) povede k odčerpávání peněz na tento účel a následně k oslabení ekonomické aktivity.

Shrnutí:

Vysvětlili jsme si a pochopili fungování rozpočtové soustavy a podobu jednotlivých modelů rozpočtů.

Rozumíme rozpočtovému procesu a jeho jednotlivým fázím a zásadám a pravidlům, které jsou s jeho fungováním spojené.

Pochopili jsme problematiku vývoje státního rozpočtu a jeho podstatu a funkce.

Víme, co je to vyrovnaný a nevyrovnaný státní rozpočet a jaké jsou možnosti řešení deficitu státního rozpočtu.

Literatura:

Vybíhal, V.: Veřejné finance. Hradec Králové, EIA 1995, kap. 2, s. 43-80 a 105-113

Téma č. 4: Veřejné příjmy a analýza příjmové stránky státního

municipálních rozpočtů

Osnova tématu:

1) Charakteristika veřejných příjmů

2) Příjmy státního rozpočtu, hlediska jejich členění

3) Druhové členění příjmů státního rozpočtu

4) Příjmy municipálních rozpočtů, charakteristika hlavních druhů příjmů

5) Faktory ovlivňující příjmy veřejných rozpočtů

k bodu 1) Charakteristika veřejných příjmů

Chápeme-li veřejné rozpočty jako fondy peněžních prostředků soustředěné do působnosti státu (státní rozpočet) a do působnosti municipalit (municipální rozpočty), a zároveň jako bilance veřejných příjmů a výdajů, pak je zřejmé, že pro zabezpečení veřejných výdajů je nezbytné soustředit značné úsilí na formování příjmové základny veřejných rozpočtů.

Jistým problémem je charakteristika půjčených peněz (dluhopisy, splátky aj.) jako příjmů veřejných rozpočtů. V dosavadní praxi se tyto půjčené peníze považují za reálné příjmy (zejména pak z účetního hlediska), ve skutečnosti ale půjčené peníze reálným příjmem nejsou.

Druhým problémem, týkajícím se příjmů státního rozpočtu ČR, je v současném období pojistné na sociální zabezpečení, zahrnující pojistné důchodové, nemocenské a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pro tržní ekonomiku je to atypický příjem, neboť ve většině vyspělých zemí je toto pojistné tokově orientováno do samostatných finančních účelových fondů.

Existuje celá řada jednotlivých příjmů, které jsou z funkčního hlediska členěny podle různých hledisek a které pak umožňují poukázat na specifické stránky daných příjmů.

Za stěžejní hledisko členění lze považovat druhové členění podle formy zdrojů

(daně, odvody, poplatky, cla, splátky, emisní výnosy apod.). Dalšími hledisky je členění podle zdrojů tokového debutu (plynoucí od soukromých podnikatelských subjektů, od veřejných podniků, od obyvatelstva, z tuzemska a ze zahraničí), podle pravidelnosti (příjmy pravidelné a nepravidelné), podle stupně dobrovolnosti (příjmy vynucené zákonem a příjmy dobrovolné), podle vlivu na měnu (příjmy finančně politické povahy a povahy měnově politické), podle vlastnické dispozice (příjmy založené na státním vlastnictví majetku a na soukromém vlastnictví podniků) a podle ekonomického rámce (příjmy získávané z titulu makroekonomických rozhodnutí a povahy mikroekonomické).

k bodu 2) Příjmy státního rozpočtu, hlediska jejich členění

Výše uvedená hlediska členění veřejných příjmů jsou typická zejména pro příjmy státního rozpočtu.

Vedle druhového členění (je předmětem bodu 3) jsou hlediska stejná jako pro charakteristiku veřejných příjmů.

- podle zdrojů tokového debutu (od fyzických a právnických osob soukromých podnikatelských subjektů, od veřejných podniků a od obyvatelstva, resp. z tuzemska a ze zahraničí)

- podle pravidelnosti (pravidelné příjmy představující stálý a trvalý zdroj státního rozpočtu, jako např. některé daně a příspěvky na sociální zabezpečení a nepravidelné příjmy – příjmy jednorázové, mimořádné a dočasné, a to v případech, kdy pravidelné příjmy nestačí zdrojově krýt výdaje státního rozpočtu, jako např. státní půjčky, výnosy z emise dluhopisů, jednorázové mimořádné daně apod.)

- podle stupně dobrovolnosti (příjmy vynucené zákonem, kdy ze zákona je uložena daňovému subjektu povinnost odvést určitou částku ve prospěch státního rozpočtu a příjmy dobrovolné, např. půjčky, výnosy z emisí státních dluhopisů, dary ve prospěch státního rozpočtu apod.)

- podle vlivu na měnu (povahy finančně politické, vznikající redistribucí stávajícího množství peněz ve prospěch státu, např. uložení nové daňové povinnosti obyvatelstvu, a měnově politické povahy, vznikající emisí nových peněz, formující státovkový dluh a mající inflační důsledky)

- podle vlastnické dispozice (příjmy založené státním vlastnictvím majetku a pocházející od institucí ve státním vlastnictví a příjmy mající původ v soukromém vlastnictví podniků)

- podle ekonomického rámce (příjmy z titulu makroekonomických rozhodnutí – stát realizuje zásadní koncepci soustavy rozpočtových příjmů, uplatňuje určitou fiskální politiku, používá expanzivní nebo restriktivní nástroje této politiky apod. a povahy mikroekonomické, související s konkrétními dopady daňového břemene, daňových sazeb, vyvážení působnosti přímých a nepřímých daní na podnikatelskou aktivitu apod.)

k bodu 3) Druhové členění příjmů státního rozpočtu

Za základní hledisko členění příjmů státního rozpočtu lze považovat členění základních druhů příjmů podle formy zdrojů, a proto se na něj zaměříme, a to zejména na daně, odvody, poplatky, cla splátky a emisní výnosy.

Daně jsou povinné zákonem stanovené platby nenávratného charakteru vybírané prostřednictvím finančních a celních úřadů od fyzických a právnických osob ve prospěch státního rozpočtu. Příslušný zákon stanovuje daňovou propedeutiku (např. metodiku výpočtu základu daně, sazby daně, lhůtu splatnosti daně, daňová osvobození, slevy na dani, plátce a poplatníka daně, daňový objekt apod.). Z finančně ekonomického hlediska je daň finanční kategorií vyjadřující vztah mezi poplatníkem, resp. plátcem daně a státem, což znamená, že jsou základním nástrojem rozdělování resp. přerozdělování důchodů vybíraných od soukromopodnikatelských subjektů a od obyvatelstva.

Odvody (podobně jako daně) jsou povinné zákonem stanovené platby nenávratného charakteru odčerpávající část výnosů od státních podniků, státních rozpočtových a příspěvkových organizací. Jejich ekonomickou podstatou je přerozdělování finančních prostředků v rámci státního vlastnictví majetku, přičemž na rozdíl od daní se nemění forma vlastnictví části zdaňovaného základu, a nemusí být v tomto případě přesně stanovená sazba odvodu.

Poplatky jsou platby hrazené fyzickými a právnickými osobami za úkony či jinou činnost státních orgánů, k nimž dali poplatníci podnět nebo v jejichž zájmu byl úkon proveden. Odlišnost mezi poplatkem a daní spočívá v jisté míře protihodnoty (ekvivalence). Formou poplatku je i sankční poplatek (např. za znečištění ovzduší, za skládku domovního odpadu apod.), které na rozdíl od pokut (jsou vybírány za nedovolenou činnost) jsou vybírány za činnost dovolenou. Formami vybírání poplatků jsou kolkové známky, hotový výběr a případně exekuční formy.

Cla jsou specifickou formou příjmů státního rozpočtu, zajišťující zájem státu na kontrole dovozu, vývozu a průvozu zboží. Cla vznikla původně z mýt (tj. poplatků vybíraných ve vnitrozemí), jejich primární příčinou vzniku byl finanční (fiskální) zájem. V současné době je clo především nástrojem zahraničně obchodní politiky sledující především zájem ochranářský, který má zhoršit podmínky prodejnosti zboží z ciziny, a zároveň clo může působit jako regulátor tuzemské spotřeby (zejména u výrobků výlučně importovaných z ciziny). Výběr cla je kapitalizačním aktem, jímž stát odčerpává část prodejní ceny výrobku s přesunutím celního břemene až na koupěschopnou poptávku, a to při přechodu zboží přes státní hranici.

Cla klasifikujeme podle několika hledisek, z nichž nejčastější jsou:

- hledisko transferu zboží (clo dovozní, vývozní a průvozní)

- hledisko pragmatické (finanční clo, negociační clo a odvetné clo)

- hledisko ochranné (preferenční clo, výchovné clo, kompenzační clo, antidumpingové clo a difereční clo)

- hledisko obchodně politické (smluvní a autonomní clo)

- hledisko způsobu stanovení celní sazby (valorické, technické, kombinované, klouzavě diferencované, klouzavě pobyblivé

Splátky jsou platby plynoucí do státního rozpočtu na základě dříve poskytnutých půjček a finančních výpomocí, které mají povahu buď návratné plné dluhové služby nebo návratné částečně dluhové služby (bez úroku).

Emisní výnosy jsou příjmy státního rozpočtu plynoucí z emitovaných státních dluhopisů, nejčastěji ve formě státních obligací a státních pokladničních poukázek.

k bodu 4) Příjmy municipálních rozpočtů, charakteristiky hlavních druhů příjmů

Vzhledem k tomu, že doposud typickým municipálním (místním) rozpočtem byl rozpočet obce, je provedena charakteristika příjmů na tomto rozpočtu. Princip rozpočtového hospodaření obce je zakotven v příslušném zákonu a v rozpočtových pravidlech. Ke zvláštnostem rozpočtového hospodaření obcí patří skutečnost, že obec má vlastní majetek, má právo mít vlastní peníze, které shromažďuje jednak ve vlastním rozpočtu obce, jednak v účelovém peněžním fondu. Z toho vyplývá např. hodnocení úbytku majetku v důsledku jeho prodeje nebo nárůst majetku vlivem čerpání rozpočtových prostředků pro investiční účely.

Rozpočet obce jako hlavní finanční nástroj hospodaření obce musí vyjadřovat všechny finanční vztahy, které má obec ke svému ekonomickému okolí. Ke státu vystupuje finančním vztahem ve formě účelových dotací na výkon státní správy, na domy s pečovatelskou službou, na sociální dávky, na sbory požární ochrany a ve formě odvětvových vyrovnávacích dotací na školství, sociální zabezpečení, vybraná zdravotnická zařízení a dále ve formě územních vyrovnávacích dotací, k okresnímu úřadu v rovině, ve které okresní úřad vystupuje jako zprostředkovatel vztahu státního rozpočtu k rozpočtu obce při poskytování všech dotací ze státního rozpočtu do rozpočtu obce, a jednak z vůle okresního úřadu poskytovat rozpočtům obcí vlastní finanční prostředky s ohledem na míru své soběstačnosti. Rozpočtové vztahy k jiným obcím v rámci okresu i mimo něj podle zákona umožňují rozvíjet vzájemnou koordinaci a finanční spolupráci při plnění jejich povinností v zabezpečování povinné školní docházky, v sociální péči o staré občany, v oblasti kultury, ve zlepšování životního prostředí apod. Vztahy k vlastním obecním subjektům vyplývají z převzetí zřizovatelské a zakladatelské funkce po národních výborech, ale funkcí k jimi zřizovaným rozpočtovým a příspěvkovým organizacím, právnickým osobám (včetně nadací), přičemž obec má právo rozhodnout, zda obecní majetek bude využívat k vlastní hospodářské činnosti, nebo zda si k tomu zřídí samostatný právní subjekt, včetně případného krytí ztrát ze svého rozpočtu (např. podniků zabezpečujících městskou hromadnou dopravu). Vztahy rozpočtů obcí k jiným právnickým osobám vznikají zejména uplatňováním zákonných práv a povinností (při výběru správních a místních poplatků a pokut). Vztahy rozpočtu obce k fyzickým osobám, zejména k občanům obce mají určitá specifika. Od fyzických osob jsou na příjmový účet obce směrovány finanční prostředky pocházející z výběru daně z příjmů z podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti, a to podle místa jejich bydliště, dále podíl z celookresního výnosu na dani z příjmu fyzických osob z jejich závislé činnosti a funkčních požitků (podle počtu obyvatel) a příjmy z výběru daně z nemovitostí a z výběru správních a místních poplatků.

k bodu 5) Faktory ovlivňující příjmy veřejných rozpočtů

Mezi faktory ovlivňujícími veřejné příjmy (zejména pak příjmy státního rozpočtu) patří:

- úroveň a vývoj cenové