Srovnání výběru cla

Celní orgány jsou dále vybaveny kompetencemi, které umožňují plnit i další „tradiční" úkoly, zejména zajišťování příjmů státního rozpočtu výběrem cel, daní a různých poplatků, kontrolou realizace některých nástrojů obchodní a zemědělské politiky, statistického sledování zahraničního obchodu, ale často i úkolů, které do rámce představ o tradičních činnostech celních orgánů zcela nezapadají (např. kontrola nelegálního zaměstnávání). Postavení a činnosti celních orgánů jsou dále výrazně ovlivněny zapojením země do mezinárodních ekonomických institucí, jakými jsou ekonomické, celní nebo měnové unie, oblasti volného obchodu apod.

Vstup nového státu do jednotného vnitřního trhu tak, jak je nyní představován Evropskou unií, znamená pro jeho celní orgány i další instituce významné změny jejich kompetencí, vzájemných vazeb, forem i úrovně koordinace vykonávaných činností. Tyto změny zásadně ovlivní rozsah i obsah vykonávaných činností v porovnání se stavem před vstupem do EU. Kromě legislativního sjednocení činností všech celních správ členských států EU, které musí být provedeno před datem vstupu do EU, musí každá kandidátská země připravit vlastní řešení administrativně kapacitních problémů své státní správy vyvolaných vstupem. Tato skutečnost významně ovlivnila celní orgány ČR jak

z hlediska budoucích kompetencí a postavení ve struktuře státních orgánů, tak i z hlediska organizačního uspořádání a personálního zajištění.

Celní orgány musí i po vstupu ČR do EU zajistit výběr cla a daní ze zboží ze třetích zemí a dále zcela nový systém správy spotřebních daní v souladu se standardy EU. Systém musí být zaveden v rámci sbližování legislativy a administrativních postupů platných v EU. Dále musí být zajištěno provozování celoevropského automatizovaného počítačového systému kontroly registru oprávněných daňových subjektů a pohybu zboží podléhajícího spotřební dani. Jedná se o systém SEED a v budoucnosti o EMCS. Pokrytí tohoto požadavku si vyžádá jeho personální a technické zabezpečení a vytvoření zcela nové struktury administrativně kontrolních útvarů specializujících se na předmětnou oblast při využití kapacit uvolněných po vstupu.

Nezbytné změny priorit v dosavadní činnosti a povinnost zajištění nových funkcí celní správy vyvolaných vstupem ČR do EU jsou tak závažné, že se musí nutně projevit i v její organizační a personální struktuře a budou mít za následek redukci organizační struktury a infrastruktury, včetně snížení výkonného i obslužného personálu.

Jedná se zejména o:

  • zrušení pravidelné celní kontroly na vnitřní hranici EU
  • výrazný pokles objemu zahraničního obchodu s nečlenskými zeměmi po vstupu ČR do EU

Z aktuální statistiky vyplývalo, že podíl členských států EU na zahraničním obchodu České republiky před vstupem činil 66,6 %. Po rozšíření o další kandidátské země, tj. Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Estonsko, Slovenské republiky atd., bude činit podle současného stavu okolo 80 %.

Diplomovou práci nazvanou „Srovnání výběru cla, SPD a DPH před vstupem a po vstupu České republiky do Evropské unie" jsem si zvolil na základě svého zaměstnání u celní správy České republiky a možnosti získání adekvátních informací k danému tématu. V této práci se budu zabývat změnou v příjmech při výběru cla a nepřímých daní (daně z přidané hodnoty a spotřebních daní). Vstup České republiky do Evropské unie s účinností od 1. května 2004 znamenal pro orgány celní správy změny kompetencí v mnohých oblastech. Základními atributy, které významně ovlivňují tyto kompetence, jsou v první řadě ukončení pravidelných kontrol zboží na pozemních hraničních přechodech, přechod na aplikaci jednotných celních předpisů Společenství, transformace celní správy a převzetí komplexní správy spotřebních daní.

Cílem této diplomové práce je zhodnocení podílu vybraného cla, spotřebních daní a daně z přidané hodnoty před vstupem a po vstupu České republiky do Evropské unie. Obecnou hypotézou je výrok, že podíl vybraného cla a daně z přidané hodnoty je před vstupem do EU větší a hodnota vybraných spotřebních daní bude větší po vstupu České republiky do EU. K ověření této hypotézy byly použity tyto metody vědeckého výzkumu. Základní metodou, která byla užívána v nejvyšší míře, byla metoda dotazování, a to „rozhovor (částečně standardizovaný) se soupisem zjišťovaných fakt" a „nestrukturovaný rozhovor", dále byla použita dokumentačně historická metoda a zkoumání materiálních výtvorů. Sběr dat byl pak zaměřen na systematický výběr. Tyto metody byly zvoleny jako nejvíce vhodné pro cíl této práce, jímž je statistické porovnání výběru cla a nepřímých daní.

První část diplomové práce se bude zabývat všeobecnou daňovou teorií a stručnou charakteristikou celní správy České republiky jako orgánu státní správy. Druhá část práce pak bude zaměřena na efektivnost výběru cla, spotřebních daní a daně z přidané hodnoty v kompetenci celní správy a statistické porovnání výběru před vstupem a po vstupu České republiky do Evropské unie.

Kapitola „Úvod do problematiky daní a cel" bude obsahovat základní prvky daňové techniky, funkce daní, jejich účel a rozdělení. V kapitole, která je nazvaná „Celní správa jako orgán státní správy ČR", je popsána definice a historie celní správy České republiky, dále pak celní předpisy a politika a popis provádění zahraničně obchodní činnosti v oblasti nepřímých daní. V následující kapitole „Srovnání výběru cla, SPD a DPH před vstupem a po vstupu České republiky do Evropské unie" bude tato práce analyzovat dopady vstupu České republiky do Evropské unie na celní orgány, statistické výsledky výběru cla, DPH a SPD před a po vstupu ČR do EU. Poslední částí v této kapitole bude „Srovnávací analýza výběru cel a daní v letech 2001 - 2006".

V závěru budou sumarizovány poznatky získané ve všech sledovaných aspektech analýzy výběru cla a daní. Dále je zde obsaženo dosažení stanovené hypotézy, cíle diplomové práce a shrnutí všech výsledků, které se podařily prokázat a ozřejmit.

Platit daně patří mezi základní povinnosti občana každého státu. Právní úprava daňové problematiky by tedy logicky měla vycházet z ústavního zákona. Obvykle ústava obsahuje výčet daní, které mohou být poplatníkovi daného státu ukládány, a daný výčet bývá doplněn ustanovením, že žádné jiné daně poplatníkovi nemohou být ukládány.

Poplatek, který má velmi blízko k moderním daním, má zhruba stejně dlouhou historii jako stát. Stát, ať už byl představován kýmkoli, vždy cítil nutnost hradit určité své potřeby, např. obranu země nebo provoz panovníkova dvoru. Záhy byla také pociťována potřeba vytváření rezerv pro „horší" časy. Takové potřeby nebylo možno kvalitně uspokojovat bez vymezení toho, kdo, kdy a v jaké výši má přispívat do společné pokladny. Státní moc začala jednotlivce k převzetí vymezeného podílu na úhradě společných potřeb zavazovat. Nejen to, stát začal výběr daní, mnohdy krvavě, vynucovat. A zárodek daní byl na světě. Zmíníme-li se o „dani", ani žáček první třídy nebude tvrdit, že to slovo ještě nikdy neslyšel. Při otázce „Co je to daň?" by však řada z nás váhala, jak ji přesně charakterizovat. Soudobá učebnice daňové teorie a politiky daň charakterizuje takto:

„Daň je ... povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní."

Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění. Při placení daně se jedná vždy o peněžní plnění. Dříve byly běžné platby i v naturáliích, či ve formě roboty, nebo vojenské služby. I tím se daň v dnešním slova smyslu odlišuje od svých předchůdkyň.

Proč musí být daň povinnou platbou, bylo již naznačeno. Povinnost platit daň nesporně omezuje svobodu jednotlivce. Na druhé straně povinnost platit daně v moderní společnosti patří mezi základní občanské povinnosti. Takový postup je v moderní společnosti možný pouze na základě přijaté všeobecně závazné právní normy, kterou v případě daní je vždy zákon. Daňovou povinnost je nutno stanovit srozumitelně a jednoznačně tak, aby každý věděl, kolik má prostřednictvím daní přispívat na společné potřeby. Musí také znát, kdy a jakou formou bude povinen zaplatit. Proto právní normy týkající se daní jsou poměrně obsáhlé a často i komplikované.

Protože daně jsou určeny k hrazení potřeb, které buď vznikají společnosti jako celku (např. obrana státu proti vnějšímu nepříteli), nebo je efektivnější je hradit ze společných zdrojů (základní školství), logicky plynou do veřejného rozpočtu, ať už se jedná o rozpočet státu či obce, kraje nebo státního fondu. Daně mohou plynout i do nadnárodního rozpočtu, například část nepřímých daní vybraných v České republice skončí v rozpočtu Evropské unie.

Daň je neúčelová, protože nikdo v okamžiku, kdy daň platí, neví, co bude z těchto prostředků financováno. Státní rozpočet, nejdůležitější z veřejných rozpočtů, je možno si představit jako měšec, do kterého připlouvají daně a ze kterého se hradí veřejné výdaje, aniž by bylo známo, z výnosu jaké daně či od jakého subjektu je tato potřeba financována. Uhrazením daně také nikomu nevznikne právo na konkrétní plnění z veřejných zdrojů.

Daň je neekvivalentní v tom slova smyslu, že díl, jakým se jednotlivec podílí na společných příjmech, nemá žádný, nebo téměř žádný vztah k tomu, v jaké výši se bude podílet na výdajích veřejných rozpočtů nebo spotřebovávat veřejně financované statky. Některé daně dokonce mají za cíl omezit rozdíly v důchodech jednotlivců na míru pro společnost přijatelnou. Tedy ten, kdo má vyšší důchod (příjem), by měl do veřejného rozpočtu přispívat více. To ovšem rozhodně neznamená, že z něho bude také více čerpat, často je tomu právě naopak.

Daň charakterizuje obvykle pravidelnost, a to zpravidla proto, že se vybírá v pevně daných intervalech, například jednou za rok, či měsíc, to odpovídá také pravidelně se vyskytující potřebě veřejných výdajů. Nenávratnost odlišuje daň především od půjčky, kdy se majetek po určité době vrací zpět.

Daně se stávají nástrojem hospodářské politiky státu, požaduje se od nich mnohem víc, než jen naplnit veřejné rozpočty. Moderní daně plní nebo mohou plnit celou řadu funkcí. Těmi nejdůležitějšími jsou následující:

Ø fiskální (schopnost naplnit státní rozpočet),

Ø alokační (rozmísťování prostředků tam, kde se nedostávají),

Ø redistribuční (daně se vybírají od bohatších a rozdělují se chudším),

Ø stabilizační ( funkce daní je součástí hospodářské politiky státu, kdy daně přispívají ke zmírnění cyklických výkyvů - méně a více peněz).

Primární funkcí daně je fiskální funkce, tj. schopnost naplnit veřejný rozpočet. I když od daní požadujeme mnohem více, vždy musí být zachován význam její fiskální funkce.

Alokační funkce daně vyplývá z toho, že na některých specifických trzích efektivnost tržních mechanismů selhává. Jako příklad můžeme uvést očkování, kdy se užitek jedince násobí s počtem osob, které jsou proti onemocnění imunní. Daně mohou plnit alokační funkci stejně jako přímé výdaje do oblastí nebo odvětví, ve kterých je zájem o veřejné investice. Vždyť subjektu je lhostejno, zda dostane od státu dotaci či příspěvek, anebo stejného postavení dosáhne tím, že mu stát umožní odvést nižší daň, a tím získat prostředky na potřebnou investici. Poskytuje-li stát zvýhodnění prostřednictvím daňových úlev, potom se zpravidla hovoří o nepřímém financování, o nepřímé daňové podpoře. Jednou z jejích nesčetných variant jsou „daňové prázdniny". Jedná se o formu prominutí daně konkrétní osobě za předpokladu, že splní určité podmínky (objem investic, nové technologie, tvorba pracovních míst atd.). Ve stejné souvislosti se někdy setkáte i s pojmem daňový výdaj.

Redistribuční funkce daní vychází z konstatování, že rozdělení důchodů ve společnosti na základě tržních mechanismů může být neakceptovatelné. Daně jsou vhodným nástrojem pro zmírnění rozdílů v důchodech jednotlivých subjektů. Tím, že se ve větší míře vybírají od bohatších, umožňuje státu prostřednictvím transferů zvyšovat příjmy chudším.

Prostřednictvím stabilizační funkce mohou daně přispívat například ke zmírňování cyklických výkyvů v ekonomice. V období konjunktury, kdy důchody i spotřeba rychle rostou, daně odčerpávají do veřejných rozpočtů vyšší díl, tím pomáhají předcházet přehřátí ekonomiky a zároveň vytvářet rezervu pro „horší časy". V období stagnace pak daně tím, že relativně menší krajíc soustřeďují do veřejných rozpočtů, pomáhají naopak ekonomiku nastartovat.

V posledních desetiletích stabilizační funkce daní začíná mít i mezinárodní rozměr. Daňová opatření jednoho státu mohou nepříznivě ovlivňovat tržní prostředí v jiném státě. Například sníží-li jeden stát výrazně sazbu některé velké daně, bude lákat zahraniční investory. Když se druhý stát bude proti odlivu kapitálu (ať už potencionálnímu, nebo skutečnému) bránit tím, že udělá obdobné opatření, může se stát, že jediným efektem bude snížení daňových výnosů. Tak lze zjednodušeně popsat škodlivou daňovou konkurenci.

Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky na financování veřejného sektoru - k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:

Ø armáda a vojenská obrana obecně,

Ø udržování veřejného pořádku, dodržování zákonů, včetně ochrany práv, majetku apod.,

Ø tvorba a údržba infrastruktury,

Ø náklady na provoz veřejné správy,

Ø přerozdělování bohatství.

Státy používají daně také k částečnému či úplnému financování některých veřejných služeb, jako například:

Ø vzdělávání,

Ø zdravotní péče,

Ø sociální péče,

Ø starobní důchody a péče o staré osoby,

Ø podpora v nezaměstnanosti,

Ø veřejná doprava.

Tyto služby mohou být z daní financovány buď úplně, nebo mohou daně pouze doplňovat individuální pojištění či spoření, které jsou však někdy nařízeny zákonem (tehdy do jisté míry tvoří další formu zdanění).

Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů:

Ø Přerozdělování bohatství mezi různě bohatými vrstvami obyvatelstva - kdysi byly vyšší vrstvy podporovány daněmi uvalenými na vrstvy nižší (viz například desátek), v moderní společnosti naopak stát zdaňuje pracující a podnikající, aby mohl vykonávat své funkce a politiku (například pomáhat sociálně slabým, tělesně postiženým, občanům v důchodovém věku apod.).

Ø Ovlivňování chodu makroekonomiky - takové metody se označují jako fiskální politika.

Ø Ovlivňování spotřeby různého zboží a služeb.

Ø Prostřednictvím daní stát mění výhodnost některých činností - některé zatěžuje a naopak jiné podporuje subvencemi.

Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší, nejvyšší bývá ve státech se socialistickým zřízením.

Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevně, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v České republice odvozena od množství čistého alkoholu, nikoli z ceny).

Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, a proto je možné snížit sazbu daně.

K charakteristikám států v historii lidstva vždy patřilo i to, kdo byl povinen daně platit a odvádět. Například za feudalismu stavové, tj. šlechta a církev, daně neplatili, moderní daňové systémy se naopak vyznačují všeobecnou daňovou povinností. Z osob, kterých se daň dotýká, pro výběr daně jsou nejdůležitější ty, které budou pověřeny daň odvádět.

Daňovým subjektem je osoba, ať již fyzická, nebo právnická, která je podle daňového zákona povinna strpět, odvádět nebo platit daň. Daňovým subjektem je vždy právnická, nebo fyzická osoba, nemůže jím být její organizační složka (závod, odštěpný závod, provozovna apod.). Daňovými subjekty jsou však i organizační složky státu (zákon , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Daňový subjekt (též „subjekt daně") je vymezen pro každou daň samostatně.

Z hlediska daňové techniky dělíme daňové subjekty na poplatníky a plátce daně. Toto rozdělení je z právního hlediska jednoznačné, ale neodpovídá teoretickému vymezení pojmů. Poplatník je osoba, která daň nese a zpravidla i odvádí, plátce daně ji jen odvádí.

Poplatníkem je fyzická nebo právnická osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Poplatník je vždy vymezen příslušným daňovým zákonem a je zpravidla také povinen daň sám platit. To ale není nutné, podstatné je, že je to právě jeho příjem nebo majetek, který je dani podroben. Z toho lze vyvodit, že je i tím, kdo je zamýšleným nositelem daňového břemena. Tj. měl by to být právě on, jehož disponibilní zdroje se výběrem daně krátí. To, co je zamýšleno, se ale nemusí vždy prosadit. Poplatníkovi daně z nemovitostí se může podařit tuto daň zahrnout do ceny nájemného a tím způsobit, že jejím nositelem bude jeho nájemce atd.

Určení poplatníka by bylo u některých daní náročné a ukazuje se i zbytečným. Proto se setkáváme i s dalším druhem daňových subjektů, s plátci daně. Ostatně už z definice poplatníka plyne, že se s ním nesetkáme u daní ze spotřeby.

Plátce daně je taková fyzická, nebo právnická osoba, která je ze zákona povinna odvést do veřejného rozpočtu daň vybranou od jiných subjektů, nebo sraženou jiným poplatníkům pod svou majetkovou odpovědností.

Samozřejmě právo a současně i povinnost daň od poplatníků vybrat (např. tím způsobem, že ji zahrnou do ceny prodávaného zboží či poskytovaných služeb), či ji poplatníkům srazit (např. při výplatě mezd nebo dividend) je plátcům dáno zákonem. Plátci daně jsou vymezeni jednotlivými daňovými zákony. Stát počítá s tím, že plátce daně sice daň odvádí, avšak má reálnou možnost ji přenést na jiný subjekt, tj. nesníží se jeho disponibilní zdroje. Plátce daně je jediným daňovým subjektem u daní ze spotřeby. Plátce v tomto případě odvádí daň vybranou od jiných subjektů prostřednictvím ceny své produkce. Ne vždy se ve skutečnosti plátci podaří celou daň zahrnout do ceny své produkce, a tak není vyloučeno, aby její část sám nesl.

Daňovým subjektem je rovněž právní nástupce zaniklé právnické osoby či zemřelé fyzické osoby (dědic). Daňová povinnost a práva a povinnosti z ní vyplývající přecházejí na jeho právního nástupce. Právní nástupce se tak stává daňovým subjektem ve věci daňové povinnosti svého předchůdce - zaniklého (zemřelého) subjektu. Zaniklý subjekt již sám o sobě nemůže činit žádné úkony ani vůči němu nemůže činit žádné úkony správce daně - to lze pouze vůči jeho právnímu nástupci. Je-li právním nástupcem stát, řízení se zastaví.

Správce daně

Správcem daně je orgán, který je podle právních předpisů věcně příslušný a místně příslušný k výkonu správy daní. V našem případě je to obvykle finanční nebo jiný správní orgán či orgán obce, který podle zákona o správě daní a poplatků činí opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností či povinností zaplatit poplatek nebo provést nějaký jiný odvod či zálohu na takovou platbu, které jsou příjmem státního rozpočtu, rozpočtu územního samosprávného celku nebo státního fondu. Mezi práva a povinnosti správce daně zejména patří vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době.

Nejběžněji jako správce daně vystupují územní finanční orgány, kterými jsou finanční úřad a finanční ředitelství a dále územní celní orgány, kterými jsou celní úřad a celní ředitelství.

Správce daně je povinen postupovat v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chránit zájmy státu, ale také dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Postupuje v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.

Daňové řízení je vždy neveřejné. Správce daně, jakož i další osoby, které se řízení účastní (s výjimkou daňových subjektů), jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se v řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděly. Výjimky z této povinnosti mlčenlivosti (např. pro trestní řízení, vůči jiným státním orgánům) upravuje zákon o správě daní a poplatků.

Daňové řízení je řízení vedené správcem daně za účelem stanovení daně, jejího vyměření, vybrání, vyúčtování, kontroly splnění daňové povinnosti, popř. i vymáhání daně v případě, kdy daň nebyla uhrazena dobrovolně. Daňové řízení je vždy neveřejné, zahajuje jej správce daně na základě přijatého podání.

Cílem daňového řízení je stanovit a vybrat daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.

Pokud byly nalezeny nové důkazy ve věci týkající se daňového řízení, které již nabylo právní moci, může dlužník podat ke správci daně žádost o obnovení řízení. Ta se podá do doby 6 měsíců od doby, kdy byly nové důkazy nalezeny. Jedná se o jeden z mimořádných opravných prostředků daňového řízení.

1. Zásada zákonného postupu - všichni se musí řídit obecně závaznými právními normami a pořizovat ty prostředky, které jsou v souladu s právem.

2. Zásada neveřejnosti - daňové řízení je vždy neveřejné.

3. Zásada mlčenlivosti - všichni účastníci daňového řízení jsou zavázáni mlčenlivostí, kromě daňového subjektu. Daňový subjekt může pouze písemně oprostit mlčenlivosti ostatní osoby účastněné v daňovém řízení, avšak tam musí být uveden rozsah zproštění a účel. Nevztahuje se na státní úřady komunikující mezi sebou, např. finanční úřady.

4. Zásada přiměřenosti kroků a úkonů správce daně - správce daně je povinen v daňovém řízení dělat jen takové kroky, které vedou k dosažení cíle, ale pro daň subjekt představují co nejmenší újmu.

5. Zásada dokazování - správa daně vede daňové řízení, avšak převážnou část skutečností důležitých pro stanovení daně je povinen dokazovat daňový subjekt.

6. Zásada volného hodnocení důkazů správcem daně - správce daně hodnotí důkazy dle svého uvážení a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Místní šetření může provádět správce daně jak u daňového subjektu, tak u dalších osob v rozsahu své místní příslušnosti. Pracovník se prokazuje služebním průkazem a má možnost zapůjčit si doklady nebo jiné věci a případně je i zajistit. O místním šetření je povinen vyhotovit protokol a jeho opis vydat subjektu. Nahlížení do spisu má povoleno daňový subjekt, ale jen do určité části, zejména do protokolu, do svých podání, do materiálů, které si správce daně vypůjčil. Daňový subjekt nemá právo nahlížet do úředních spisů a do písemností, jejichž zhlédnutí by znamenalo porušení mlčenlivosti. Ze všeho musí být pořízen záznam. Daňový subjekt má právo, aby mu správce daně pořídil kopie nebo výpisy všech materiálů, které si zapůjčil, nebo odebral, a aby mu ověřil shodu s originálem.

7. Zásada skutečného obsahu věci - správce daně je zavázán vycházet ze skutečného stavu bez ohledu na právní formu úkonu nebo podání, je-li v rozporu s obsahem (např. podá-li subjekt odvolání proti rozhodnutí, proti kterému lze podat jen námitku, správce daně to bere, jako by byla námitka skutečně podána).

8. Zásada současnosti správce daně s daňovým subjektem a spolupráce daňového subjektu se správcem daně - správce daně je povinen v průběhu řízení postupovat v součinnosti s daňovým subjektem. Na druhé straně subjekt má nejen povinnosti , ale i právo spolupracovat se správcem daně.

9. Zásada rovnosti daňového subjektu před správcem daně - před správcem daně mají stejná práva a povinnosti všechny subjekty bez ohledu na věk, pohlaví, ekonomický obrat, právní formu podnikání atd.

Předmětem daně se rozumí ta skutečnost, kterou se jednoznačně a úplně určuje rozsah objektu zdanění zákonem, jímž se ukládá konkrétní daňová povinnost. Předmětem daně tak může být důchod (příjem), majetek, spotřeba, převod práv apod. Předmět daně je velmi často obsažen přímo v názvu daně (např. daň z příjmů fyzických osob, daň z nemovitostí, daň dědická aj.), popř. skupiny daní (daně ze spotřeby, důchodové daně atd.).

Někdy se pojem „předmět daně" ne zcela přesně zaměňuje s pojmem „objekt daně", který je obvykle širší. Objekt zdanění představuje jen rámcové vymezení veličiny, která má být podrobena zdanění. Pro efektivní vybrání daně nám ovšem takovéto obecné označení nestačí.

Obecně objektem zdanění rozumíme veličinu, ze které se daň vybírá. Jeho stručné vymezení je zpravidla součástí názvu daňového zákona, např. zákon o daních z příjmů, zákon o dani z přidané hodnoty apod.

Objekty zdanění můžeme rozdělit do čtyř velkých skupin. Jsou to „hlava", „majetek", „důchod" a „spotřeba".

Historicky nejstarší jsou daně z hlavy, kde předmětem zdanění je osoba, tj. hlava. Ač z teoretického hlediska má taková daň řadu výhod (například je-li všeobecná, nelze jí uniknout), v současných daňových systémech se téměř nepoužívá. Nevýhody tohoto typu daně jsou totiž obrovské. Pro ilustraci lze uvést, že její dopad na některé poplatníky může být neúnosný. Od daně z hlavy ostatně nemůžete čekat, že bude optimálně plnit redistribuční či stabilizační funkci. V České republice alternativně charakter daně z hlavy může mít místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, který stanoví pro své obyvatele obec do výše zákonného maxima, a to buď na občana (resp. rekreační objekt), nebo v závislosti na množství odpadu. V prvním případě má charakter daně z hlavy.

Dlouhou historii mají rovněž majetkové daně. Majetek je zpravidla viditelný a nepotřebuje nijak náročnou evidenci. Zejména nemovitosti jsou velmi oblíbeným objektem zdanění, neboť základní vlastností nemovitosti je fakt, že s ní nelze pohybovat, a tak ji lze jen těžko zatajit. V současných daňových systémech se majetkové daně používají pouze doplňkově, často jsou příjmem nižších samosprávních celků nebo účelových fondů.

Také daně ze spotřeby některých výrobků se využívaly již před řadou století, ostatně o clech se zmiňuje i bible. Moderní všeobecné daně ze spotřeby mají rozmanitou konstrukci a bývají značně komplikované. Zdanění spotřeby je zpravidla považováno za méně viditelné, a tím i lépe snášené. Kromě toho zdaňování spotřeby nejlépe odpovídá aktuálnímu podílu jedince na společně rozdělovaném „koláči". Tendencí posledních desetiletí je zvyšování podílu daní ze spotřeby.

Nejmladším objektem zdanění ze základních druhů daní je důchod. V současné době jsou však daně z příjmů, neboli důchodové daně, typem daní, se kterými se nejúžeji pojí stimulační funkce, které jsou nejintenzivněji využívány jako ekonomický nástroj. Zejména osobní důchodová daň se považuje za jeden z nejdůležitějších redistribučních kanálů. Podíl těchto daní na daňových příjmech však v posledních desetiletích klesá.

Aby se předmět zdanění mohl stát základnou pro stanovení daně, je třeba ho přesně definovat a vytvořit bázi pro jeho kvantifikaci. Jednou z nutných podmínek k tomu je vymezení jednotky, ve které se bude měřit. Takto vyjádřenému a specifikovanému předmětu zdanění říkáme základ daně.

Základ daně je předmět daně vyjádřený v měrných jednotkách a upravený podle zákonných pravidel.

Základ daně musí být vyjádřen v měřitelných jednotkách. A to buď ve fyzických jednotkách (například kus, m2, t, apod.), nebo v hodnotovém vyjádření, tedy v korunách. Například u daně z nemovitostí se převážně využívá vyjádření základu daně v m2. Od způsobu vyjádření základu daně se odvíjí i typ použité daňové sazby. Kupříkladu základ daně z pozemků u zemědělské půdy se stanoví tak, že předmět zdanění, tj. výměra pozemku v m2 se násobí určenou cenou půdy, potom měřitelnou jednotkou základu daně jsou koruny, sazba je relativní, tj. stanovená procentem z „ceny". U jiných pozemků je základem daně upravený předmět daně vyjádřený v m2, měřitelnou jednotkou jsou čtverečné metry, sazba je pevná, tj. stanovená v Kč na fyzickou jednotku, v uvedeném případě m2.

V některých případech je zjevné, že celý předmět daně vcházející do jeho základu nemůže být daňovým subjektem využit. Obecným principem je zdaňován jen disponibilní předmět daně, tj. ta jeho část, která může sloužit k užitku, spotřebě daňového subjektu. Například dědic pravděpodobně bude muset část zděděného majetku, který je předmětem daně dědické, použít na pohřeb a záležitosti s tím související. A proto je vhodné umožnit daňovému subjektu odpočet výdajů, které nutně musel vynaložit a nemohl s touto částí předmětu daně volně nakládat. Z této části předmětu daně by daň platit neměl. To, co daňovému subjektu zbude k jeho využití, někteří autoři označují jako upravený hrubý důchod, jiní hovoří o „čistém" důchodu.

Základ daně je třeba vymezit nejen věcně, ale zpravidla i časově. K tomu u daní, které se vybírají v pravidelných časových intervalech, slouží vymezení zdaňovacího období.

Zdaňovací období

Daně můžeme diferencovat podle délky zdaňovacího období. Základním zdaňovacím obdobím je 12 měsíců, u nás zpravidla kalendářní rok. Ten se používá u všech přímých daní, pokud se nejedná o daně bez zdaňovacího období. U daní ze spotřeby by byl kalendářní rok příliš dlouhou periodou, proto je nejčastějším zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc, v omezené míře se však používá i kalendářní čtvrtletí.

Zdaňovací období je časový interval, za který se stanovuje základ a výše daně a daň se platí.

Ve vztahu ke zdaňovacímu období a jeho kvalitě můžeme daně členit na:

  • daně bez zdaňovacího období. Těmi jsou ty, které se vybírají vždy, když nastane určitá událost. Pro ilustraci můžeme uvést, že se jedná o daň dědickou nebo darovací. Tyto daně mají v současných daňových systémech doplňkový charakter. A dále daně
  • s pravidelnou periodicitou výběru. Ty můžeme dále dělit na daně kapitálové a běžné.

Kapitálové daně jsou takové, jejichž základem je stavová veličina, počet jednotek k určitému datu. Když je předmětem daně stavová veličina, jak tomu může být zejména u majetkových daní, lze základ daně zjišťovat i k jednomu datu v průběhu zdaňovacího období, a to zpravidla k jeho prvnímu dni. Tyto daně se z hlediska daňové techniky někdy označují jako daně na zdaňovací období, jejich výhodou je, že mohou být stanoveny už v průběhu zdaňovacího období, a tedy v jeho rámci i vyrovnány.

Běžné daně jsou takové, jejichž základ daně se načítá za zdaňovací období. Tedy základ daně má charakter tokové veličiny. Logicky z toho plyne, že výše základu daně může být stanovena až po skončení zdaňovacího období. Takové daně se někdy označují jako daně za zdaňovací období. Běžnými daněmi jsou jak daně důchodové, tak i daně ze spotřeby. Jsou to nejdůležitější daně v současných daňových systémech.

Přímé a nepřímé daně

Daňový systém České republiky, který můžeme definovat jako souhrn všech daní, které se na území České republiky vybírají, je tvořen řadou daní. Základním tříděním daní je jejich rozdělení podle jejich vazby na důchod (majetek) poplatníka, na daně přímé a daně nepřímé. Daně ze spotřeby se často označují jako nepřímé daně a zbývající druhy daní, zejména důchodové a majetkové daně, pak shrneme do pojmu daně přímé. Přímými daněmi jsou takové daně, které nese poplatník, hradí je na úkor svého příjmu, svého majetku, a dopadají na něj přímo - formou daně. Přímé daně jsou uloženy konkrétnímu subjektu podle jeho důchodové a majetkové situace, čili představují zdanění příjmů poplatníka a jdou přímo do rozpočtu. Přitom není možný jejich legální přenos na jiný subjekt. Ve stávající daňové soustavě České republiky jsou přímými daněmi:

a) daň z příjmů - daň z příjmů fyzických osob,

- daň z příjmů právnických osob,

b) daně majetkové - daň z nemovitostí,

- daň silniční,

c) daně převodové - daň z dědictví a darování,

- daň z převodu nemovitostí,

- daně k ochraně životního prostředí.

Daň z příjmů fyzických osob (DPFO) je daní, která s účinností od 1. 1. 1993 nahradila daň ze mzdy, daň z příjmů z literární a umělecké činnosti a daň z příjmů obyvatelstva. Při stanovení základu pro výpočet DPFO je zpravidla možné od zdanitelných příjmů odečíst daňové výdaje, daň z DPFO je tedy v podstatě daní ze zisku - typicky se to projevuje u příjmů z podnikání. DPFO je využívána jako prostředek ovlivňující chování fyzických osob, když její výši mohou snižovat o příspěvky na penzijní připojištění, pojistné na soukromé životní pojištění, zaměstnávání zdravotně postižených občanů. Jednotlivé fyzické osoby podávají daňové přiznání a sami daň platí. Z některých příjmů je účelnější vybírat daň srážkou (srážková daň). V tomto případě jsou veškeré daňové povinnosti přeneseny na osobu vyplácející příjem, která fyzické osobě, jejíž příjem je podroben dani, vyplatí částku sníženou o daň.

Pro praktické uplatnění DPFO je nezbytný zákon o správě daní a poplatků, z kterého plynou např. lhůty pro podávání přiznání k DPFO a lhůty pro placení daně z příjmů.

Daň z příjmů právnických osob (DPPO) je daní, která s účinností od 1. 1. 1993 nahradila odvody ze zisku, důchodovou daň a zemědělskou daň. Z principu stanovení základu daně z příjmů je zřejmé, že DPPO je daní ze zisku. DPPO snižuje čistý zisk, který by mohl být rozdělován mezi vlastníky. Výjimkou je zisk vytvořený veřejnou obchodní společností nebo zisk připadající na komplementáře komanditní společnosti. DPPO je tak prvým odvodem z vytvořeného zisku. V případě výplaty podílu na zisku nastupuje další zdanění. DPPO se platí ze základu nebo je vybírána srážkou. DPPO upravuje spolu s daní z příjmů FO zákon o daních z příjmů.

Daň z nemovitostí je každoročně placená daň, jejíž výnos náleží do rozpočtu té obce, v jejímž katastrálním území se nemovitost nachází. Přestože v zahraničí je tato daň typickou místní daní, v České republice je tato daň vybírána nikoli obcemi, ale finančními úřady a přísluší finančnímu úřadu, v jehož územním obvodu se nemovitost nachází (místní příslušnost). Daň se skládá ze dvou částí. Tvoří ji daň z pozemků a daň ze staveb. Poplatník daně z nemovitostí nemusí být vždy pouze vlastník nemovitosti.

Daň z nemovitostí se vyměřuje ze zákonem stanovených nemovitostí na období jednoho roku podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období. Do konce měsíce ledna se v tomtéž zdaňovacím období podává daňové přiznání k dani z nemovitostí a ve stanovených termínech se v tomto zdaňovacím období též daň platí.

Protože předmětem silniční daně jsou vozidla, tedy majetek, je obvykle řazena zároveň mezi daně majetkové. Rovněž technikou stanovení daně je daň silniční podobná typické majetkové dani, kterou je daň z nemovitostí. Daň je upravena zákonem, který je koncipován tak, že zdanění podléhají pouze ta vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání.

Je upravena zákonem o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí. Daní dědickou byly v roce 1993 nahrazeny notářské poplatky z dědictví. Na rozdíl od daně darovací se daň dědická týká bezúplatného nabývání majetku v souvislosti s úmrtím. Poplatník daně dědické je povinen podat daňové přiznání v předepsaném termínu, pokud nabývaný majetek je předmětem daně dědické i za předpokladu, že podléhá osvobození. Daň je splatná po obdržení platebního výměru a minimální výše činí 100 Kč.

Daň darovací se na rozdíl od daně dědické týká bezúplatného nabývání majetku mezi živými. Poplatník daně darovací je povinen podat daňové přiznání v zákonem stanoveném termínu. Také tato daň je splatná po obdržení platebního výměru a její minimální výše činí 100 Kč

Jak je již výše uvedeno, je upravena zákonem o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí a byly jí v roce 1993 nahrazeny notářské poplatky z převodu nemovitostí. Na rozdíl od daně darovací se daň z převodu nemovitostí týká úplatného převodu nemovitostí. Poplatník daně z převodu nemovitostí je povinen podat daňové přiznání v předepsaném termínu, pokud převedl majetek, který je předmětem daně. Daň byla splatná po obdržení platebního výměru, ale od 1. 1. 2004 je daň splatná v termínu pro podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí. Minimální výše daně v současné době činí 100 Kč. Kromě daně z převodu nemovitostí může být uplatněna v případě převodu nemovitosti též daň z příjmů a daň z přidané hodnoty.

Ve své podstatě jsou přímými daněmi též pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, většinou jsou však uváděny jako „ostatní daňové příjmy".

Opakem přímých daní jsou daně nepřímé, nazývané též daně ze spotřeby. Daně nepřímé nedopadají na jejich nositele přímo formou daní, ale nepřímo. Jsou zahrnuty v ceně zboží a služeb, které hradí. Subjekt, který nepřímé daně odvádí (plátce), není totožný se subjektem, který je nese (poplatníkem). Plátce tak tuto daň přenáší, zcela legálně, prostřednictvím ceny na poplatníka. U plátce je nepřímá daň pouze průběžnou položkou, která neovlivňuje jeho majetkové poměry. V České republice jsou nepřímými daněmi:

a) daň z přidané hodnoty,

b) selektivní - spotřební daně

Nepřímou daní je svou podstatou i clo.

Daňové teorie poslední dobou shledávají stále více důvodů pro přechod v rámci daňového mixu od přímých daní k nepřímým, které mají v dnešní tzv. globalizované společnosti výhodnější vlastnosti.

Každý posun daňového zatížení ve prospěch nepřímých daní však oslabí solidaristický charakter státu, neboť s růstem velikosti příjmů klesá míra jejich zdanění. Čím vyšší bude občan pobírat mzdu, tím menší procento DPH bude zastoupeno v jeho mzdě, protože s rostoucím příjmem bude klesat spotřeba a tím daň zaplacená na nákupech; lidé budou více spořit. Pokud by stát naplňoval svůj rozpočet výhradně prostřednictvím nepřímých daní, byly by nízké mzdy zdaněny více než příjmy nejbohatších obyvatel. V takovém případě by stát ztratil svůj solidaristický charakter.

Je daní, která od 1. 1. 1993 nahradila daň z obratu a upravuje ji zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Od 1. 5. 2004 je daň z přidané hodnoty (DPH) uplatňována v souladu s předpisy Evropského společenství. Daň z přidané hodnoty zatěžuje především konečného spotřebitele, tj. jak osobní spotřebu občanů, tak i spotřebu státu a jím zřízených organizací a dalších subjektů, které neprovádějí podnikatelskou činnost. Daň z přidané hodnoty ale přitom vlastně odvádějí daňové subjekty, které jsou registrovány jako plátci DPH, protože tato daň se vybírá po částech v jednotlivých fázích výroby a odbytu zboží, při převodu nemovitostí a při poskytování služeb.

Vstup České republiky do Evropské unie zásadním způsobem ovlivnil českou právní úpravu i praktickou aplikaci DPH. Problematika daně z přidané hodnoty je dnes ještě složitější než dříve, protože každý členský stát EU má svou vlastní daňovou legislativu a odlišný systém i sazby DPH.

Vedle všeobecné daně ze spotřeby, jíž je v současnosti daň z přidané hodnoty, obsahuje daňový systém ještě několik selektivních spotřebních daní (tzv. akcízů), vztahujících se pouze na vybrané výrobky. Spotřební daní se dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, rozumí daň z lihu, z piva, z vína a meziproduktů, z minerálních olejů a daň z tabákových výrobků. Správu daní nyní vykonávají celní úřady, které jsou místně příslušné sídlu nebo místu pobytu plátce.

Tyto daně mají dva hlavní úkoly:

a) odradit od tzv. škodlivé spotřeby (tabák, alkoholické nápoje),

b) získat prostředky do veřejných rozpočtů, a to i na pokrytí výdajů spojených s tím, že vybrané výrobky jsou prodávány.

Na rozdíl od daně z přidané hodnoty jsou spotřební daně jednorázové (vybírají se v řetězu od výrobce nebo dovozce ke konečnému spotřebiteli pouze jednou) a typické pro ně je i použití pevné sazby daně (s výjimkou cigaret). Daňová povinnost plátci vzniká výrobou nebo dovozem. Vstup České republiky do EU sice odstranil celní řízení pro transakce v rámci Unie, ale na ČR se nyní vztahuje soustava unijních předpisů upravujících obchod se státy mimo EU. Nedodržení nebo porušení těchto pravidel může vést k přísným finančním postihům, jako jsou například pokuty za pozdní odvod nepřímých daní. Povinnost přiznat a zaplatit tuto daň začíná od okamžiku uvedení výrobků do volného daňového oběhu v ČR či při vzniku celního dluhu. Pro veškeré komodity zahrnuty do spotřební daně se zavedl institut „vyšší moci", podle kterého nevzniká povinnosti přiznat a zaplatit daň v případě ztráty či znehodnocení, a to v důsledku neodvratitelné a nepředvídatelné události.

Clo je specifickým, neúvěrovým příjmem veřejných rozpočtů, svou povahou velmi blízkým dani, někdy je clo považováno přímo za zvláštní daň ze spotřeby. Je to dávka (poplatek), vybíraná státem při přechodu zboží přes jeho celní hranici, a to buď při dovozu zboží na jeho celní území (dovozní clo), nebo naopak při vývozu zboží z jeho celního území do třetích zemí (vývozní clo - u nás se nepoužívá), eventuálně při tranzitu zboží přes jeho celní území (nahrazuje se mýtem). Clo plní funkci fiskální a také funkci ochrannou. Chrání vnitřní trh příslušného státu. Ochranářská funkce cla v posledních desetiletích ztrácí na významu díky smluvnímu odstraňování překážek bránících volnému pohybu zboží. Mezinárodní celní systém je upraven množstvím mezinárodních dohod, které jsou ovlivňovány činností Světové obchodní organizace (WTO), která má více než 150 členů, včetně České republiky.

Kromě toho vznikají celní unie, kde pohyb zboží mezi členskými státy takové celní unie nepodléhá clu. Celní unií je i Evropské společenství a pohyb zboží mezi členskými státy Evropského společenství tedy nepodléhá clu.

V současné době je uplatňováno pouze dovozní clo, tzn. předmětem cla je zboží dovážené do České republiky. Dovozem zde rozumíme pouze dovoz ze zemí stojících mimo Evropská společenství (ES). Obdobně vývozem je pouze vývoz do zemí stojících mimo ES. Sazba cla je převážně procentní, pro její určení je rozhodující druh zboží a jeho původ, tzn. země, ve které bylo zboží získáno nebo zpracováno. Mezinárodní dohody totiž upravují různé celní preference pro dovoz zboží z některých států (např. z rozvojových zemí). Clo se počítá z celní hodnoty, tzn. ceny, která byla, nebo má být skutečně zaplacena po dovozu na celní území ES.

Sazby cla jsou uvedeny v Celním sazebníku ES (TARIC), vydávaném jednou ročně. Změny, k nimž v průběhu roku dochází, jsou průběžně zaznamenávány do databáze Evropské komise, která je přístupná na webových stránkách Celní správy ČR. TARIC je založen na Kombinované nomenklatuře, která obsahuje cca 10 000 podpoložek (osmimístné kódy) a 18 000 kódů (dvoumístné nebo přídavné kódy, které se uvádí za osmimístnou položkou). Zařazení zboží do jednotlivých podpoložek a kódů je důležité jak pro vyměření cla, tak i pro daň z přidané hodnoty a v některých případech i spotřební daně.

Pro praktické použití se vydává Český integrovaný tarif, který vedle výpisu z Celního sazebníku ES obsahuje i tzv. národní opatření, jako jsou sazby DPH a spotřebních daní, předpisy veterinární, fyto-sanitární opatření a další národní legislativu.

Clo spravují celní orgány. Při správě cla se řídí zákonem č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů a s určitými výjimkami i zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Clo je příjmem státního rozpočtu a úhrnem činí 4,5 až 5 % příjmu. Jak již bylo řečeno, plní cla úlohu ochrannou, nebo alespoň úlohu regulační. Jsou tedy nástrojem obchodní politiky každého státu. Z pohledu zahraničního vývozce se tedy cla jeví jako tarifní překážky.

Pro státní rozpočet jsou významnější nepřímé daně (daň z přidané hodnoty a spotřební daň), kterými by se měla společně se clem tato práce dále zabývat. Třetí největší příjem má pak stát u daní z příjmu fyzických a právnických osob.

Dějiny celnictví jsou nerozlučně spjaty s dějinami obchodu, a protože obchod je v podstatě stejně starý jako lidstvo samo, můžeme považovat celnictví za nejstarší povolání vůbec.

Nejstarší doložené zmínky o vybírání cla pocházejí už z období starověku. Řekové jako mořeplavci založili mnoho významných obchodních středisek na pobřeží Černého a Středozemního moře. V těchto místech se vybíraly celní poplatky od obchodníků dovážejících zboží z širokého okolí. Ve starověkém Římě bylo clo vybíráno nejen v přístavech, ale i na mostech a cestách. Protože římská říše zabírala velkou část evropského kontinentu a část Afriky a Asie, byl pohyb zboží mezi provinciemi a Římem čilý. Římské provincie byly však jednotným celním územím, takže sice byly vybírány poplatky, které však nebyly clem v pravém slova smyslu. V Řecku i v Římě bylo clo pronajímáno jednotlivcům nebo společnostem obchodníků či bohatých občanů.

Celníky připomíná i Bible. Podle biblické dějepravy byl nejstarším známým celníkem Matouš, později prohlášený za svatého.

Po pádu Římské říše tvořila cla v nástupnických státech významnou složku příjmu panovníka. Tak tomu bylo i v Říši franské, která těsně sousedila s prvními státními útvary na našem území. Celní dávky byly vybírány nejen ze zboží na cestách a z povozů, ale i z lodí na řekách. Výběrčími cla byli státní úředníci zvaní „telonari". Výběr cel se nepronajímal, ale byl výsostným právem panovníka. Nejstarší celní řád, Raffelstettenský statut, platný pro Franskou říši a používaný i na území Velkomoravské říše pochází z let 903 až 906.

Po rozpadu Velkomoravské říše se v sousedních Čechách rozvíjí přemyslovský stát. V 10. století zde za knížete Boleslava byl položen základ pro uspořádání cla. V zakládací listině Břevnovského kláštera z roku 993 je uveden i seznam největších celnic na našem území, např. Ústí nad Labem. České země protínaly zemské stezky chráněné strážními hrady. Do Čech se po nich dovážely drahé látky, šperky, koření a sůl. Z Čech se naopak vyvážely kožešiny, slad, chmel a med. Na hranicích stráž vybírala mýto a doprovodila obchodníka k nejbližšímu strážnímu hradu, kde zaplatil clo. V té době bylo obvyklé, že clo bylo výhradně právem panovníka. Šlechtici mohli vybírat mýtní poplatky a za to měli povinnost udržovat cesty, mosty a brody a zajišťovat bezpečnost na zemských stezkách. Clo se obvykle platilo v naturální formě, tedy odevzdáním části zboží. Z praktických důvodů se však postupně přecházelo k placení celních poplatků penězi.

Ve 12. a 13. století vzniklo na našem území velké množství měst. Jednou z výsad těchto měst bylo právo povinného skladu. Každý obchodník byl povinen jet po určené cestě a město s povinným skladem nesměl minout. Tam musel zboží vyložit ve skladních domech „ungeltech", nabídnout ho k prodeji a zaplatit příslušné ungeltní poplatky. Clo se platilo nejen z dováženého zboží, ale i ze zboží pouze prováženého. Nejznámější ungelt byl v Praze, v Týnském dvoře.

Panovník často porušoval zásady panovnického regálu a zastavoval či pronajímal právo výběru cla za poskytnuté půjčky. Nepořádek v celních záležitostech dosáhl vrcholu v době husitské.

V 16. století Ferdinand I. zavedl systém do výběru cla a placení cla procentem z ceny (clo kalorické), které se používá dodnes. Vedle cla královského bylo zavedeno i clo zemské, které bylo placeno za vývoz.

Značnou změnu v celní politice v Čechách zaznamenal celní řád z roku 1737, který vedle uspořádaní systému celní služby zavedl i významná ochranářská cla. Za císaře Josefa II. místo vojenských oddílů střežila rakouskou hranici pomezní stráž, která podléhala finančním správním úřadům a měla za úkol zabraňovat podloudnictví. Dozor nad nepřímými daněmi obstarávala důchodková kontrola. Obě tyto složky byly sloučeny v roce 1842 v jednotný sbor nazývaný finanční stráž. V roce 1850 došlo k vytvoření jednotného vnitřního trhu v rakouské monarchii tím, že bylo vytvořeno jednotné celní území.

Československý stát převzal celní a monopolní řád R-U z roku 1835, zákon o celním sazebníku z roku 1906 i z prováděcím nařízením. V červnu 1919 byly zřízeny a uvedeny do provozu celní úřady na rakouské hranici. Z roku 1927 pochází Martincův celní zákon, který nově vymezoval oprávnění celních orgánů.

V 30. letech 20. století se zostřuje situace na hranicích s Německem v důsledku hospodářské krize a nástupu Hitlera k moci. V letech 1935 až 1936 bylo proto vládou vydáno nařízení o organizaci Stráže obrany státu, kterou tvořily příslušníci finanční stráže, četníci a dobrovolníci z řad vojáků. Byl to vojensky organizovaný sbor podléhající politickému velení.

Poté následuje problematické období Protektorátu Čechy a Morava a neméně problematické období socialistického Československa.

Česká celní správa je orgán státní správy s působností v oblasti celnictví, celní politiky, celních sazeb a celní statistiky. Celní orgány vykonávají rovněž správu spotřebních daní, daně z přidané hodnoty při dovozu a silniční daně u zahraničních osob. Při plnění svých úkolů spolupracují s mezinárodními organizacemi a celními správami jiných států.

Celní správa se z hlediska své vnitřní struktury a kompetencí přizpůsobila aktuálním potřebám a stala se rovnocenným partnerem celních správ vyspělých zemí.

Ústředním orgánem české celní správy je Generální ředitelství cel (GŘC) s pozicí správního úřadu s celostátní působností se sídlem v Praze. Je součástí Ministerstva financí a v jeho čele stojí generální ředitel. Každý z jeho samostatných odborů plní úkoly ve vymezeně oblasti (legislativní a právní, organizace a řízení, celní politiky, personální, finanční...). Odbory GŘC jsou dále členěny na oddělení a referáty.

Území České republiky je rozděleno na osm celních regionů - Praha, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Brno, Ostrava a Ústí nad Labem. Každý region je spravován celním ředitelstvím, které řídí a kontroluje jemu podřízené celní úřady s vymezenou územní působností. Celní úřady se dále člení na celní pobočky a celní pracoviště.

Celní správa je bezpečnostním sborem a její činnost zapadá do systému celního dohledu nad zbožím v rámci jednotného celního území Evropské unie. Orgány celní správy mají postavení policejního orgánu, tedy orgánu činného v trestním řízení, a to pokud se předmětné trestní řízení týká vybraných trestných činů v oblasti cel, daní, podloudnictví atd. Celní správě byla také zvláštními zákony svěřena kontrolní oprávnění v oblasti nákladní silniční
dopravy, jako jsou např. vážení nákladních vozidel, dodržování povinných přestávek řidičů, vybírání mýtného nebo splnění podmínek pro přepravu nebezpečných nákladů. V neposlední řadě byla Celní správa České republiky zařazena do Integrovaného záchranného systému země jako složka spolupůsobící s ostatními bezpečnostními a záchrannými sbory při mimořádných a krizových situacích.

Celní systém České republiky je upraven celními předpisy. Jsou to především celní zákon a prováděcí předpisy k němu, zákon o celním sazebníku a celní sazebník. Součástí celních předpisů jsou dále celně tarifní smlouvy, smlouvy obsahující doložku nejvyšších výhod apod. Celní předpisy mimo jiné upravují celní formality, tj. souhrn všech požadavků, jejichž splnění je nutné pro projednání zboží přecházející přes hranice státu. Úplné znění českých celních předpisů najdeme na webové stránce Celní správy ČR, která je součástí informačního systému Ministerstva financí ČR.

Celní politika patří mezi základní ekonomické nástroje státu. Jejím prostřednictvím stát reguluje svůj zahraniční obchod s cílem omezit dovoz zboží, které ohrožuje domácí výrobce a naopak usnadňuje přístup na trh zboží, jež se v tuzemsku nevyrábí v dostatečném množství. Celní politika je uplatňuje především celním sazebníkem a dále soustavou celních preferencí poskytovaných na zboží, které pochází z určitých zemí. Takové preference jsou poskytovány recipročně na základě dohod o oblastech volného obchodu i jednostranně v rámci pomoci rozvojovým zemím. Celní správa se podílí jak na tvorbě celního sazebníku, tak i na sjednávání mezinárodních dohod o oblastech volného obchodu a je především zodpovědná za praktické provádění celní politiky. V této oblasti spolupracuje zejména se Světovou obchodní organizací a