Rovná vs. progresivní daň z příjmu

Historie

Dovolila bych si pár poznámek k histori obou daňových systémů. V daleké minulosti bylo zvykem, že šlechta a vysoce postavení jedinci všeobecně, byli osvobození od placení daní, nebo platili značně menší částky, než ostatní daňoví poplatníci. Změna nastala po francouzské revoluci. V průběhu 19. století daně pro všechny poplatníky se více méně srovnaly. Po 1. světové válce se začal dokonce prosazovat systém progresivního zdanění, a to jednak kvůli potřebám vlády hradit z něčeho výdaje spojené s válkou a jejími důsledky, jednak kvůli tomu, že se v jednotlivých státech začal vyvíjet systém sociální podpory, který bylo též potřeba finacovat. Jako zajímavost bych chtěla zmínit přílad existence jisté formy progresivní daně již v minulosti, konkrétně v Anglii 17. století, kdy se vládnoucí jednotky pokusily uvalit na bohatší občany větší daně, ale jelikož tehdy neexistoval institucionální rámec, který by mohl zabezpečit jasné určení té či oné příjmové kategorie, uchýlily se tedy k originálnímu triku, a to tak, že zavedly tzv. “okenní daň”, jejíž principem byla výše zdanění úměrná počtu oken v domě daňového poplatníka. Jako obvykle si ale vynalézavá lidská mysl našla cesty, kterými se mohla vysoké dani vyhnout. V daném případě to bylo stavění domů s co nejmenším počtem oken. Ovšem musím poznamenat, že i když na první pohled jsem tento jev označila jako formu progresivní daně, je vlastně těžké říct, kterému systému se blížila víc, v závislosti na skutečných majetkových poměrech by se mohla označit jako diskriminující progresivní, či spíše jako rovná daň, nebo dokonce regresivní. Ale jednoznačně zde byl zaznamenán pokus o odchýlení se od jednotné paušální daně a rozlišení těch bohatších od chudších.

Koncept rovné daně vypracovali v 80. letech 20. století američtí ekonomové Robert Hall a Alvin Rabushka ve své práci “The flat tax”. Zde se zabývali právě jen daněmi z příjmů fyzických a právnických osob. Doporučovali jednotnou sazbu daně ve výši 19%, jedinou odečitatelnou položku a vyloučení úroku ze zdanění.

Rovná daň – přínos pro ekonomiku

V současné době se čím dál tím víc prosazuje myšlenka efektivity rovné daně, a jejího pozitivního vlivu na ekonomický růst. Ráda bych zde shrnula různé aspekty dopadu zavedení rovné daně. Zastánci rovné daně především usilují o odstranění Nedostatky progresivní daně jsou jak ekonomické, tak i sociální a filosofické.

Nepřehlednost systému

Z ekonomického hlediska je tato daň po všech stránkach neefektivní, a to z mnoha důvodů. Tím nejpodstatnějším je podle mě přílišná složitost, nepřehlednost a nejednoznačnost. Tím, že je zaveden systém nejrůznějších slev, výjimek a osvobození, je sice umožňováno daňově více zatíženým jednincům z vyšší příjmové kategorie snížit daňový základ a tím ušetřit na daních slušné peníze, nicméně právě díky oné složitosti a nepřehlednosti dochází k tomu, že dokonce i jedinci s totožným příjmem mohou odvádět státu odlišně vysokou částku. Systém je natolik složitý, že se v něm dokonale nemohou vyznat ani daňoví experti. Na důkaz toho američti výzkumnící provádějí každý rok názorný experiment, kdy zadají různým daňovým úředníkům stejné daňové přiznání, přičemž výsledky byly zatím vždy různé. Tudíž z tohohle hlediska je jasné, že zvýšení transparence a zjednodušení systému zavedením rovné daně posiluje horizontální rovnováhu. Zároveň, pokud existují všemožné úlevy a speciální způsoby zdanění, stávají se určité činnosti po zdanění ekonomicky výhodnějšími, než před zdaněním, a tak mají jedinci tendenci alokovat zdroje právě tam. Tím se ale narušuje ekonomická efektivita, jelikož pak rovnováha na trhu není dána pouze nabídkou a poptávkou, ale také daňovými zvýhodněními.

Transakční náklady

Dále má tento komplikovaný daňový systém na svědomí vysoké transakční náklady. Sem můžeme započítat náklady na provoz úřadů, platy úředníků, materiál(samotné množství formulářů, jež je potřeba vyplnit pro spnění svých daňových povinností, je ohromné), ale také úsilí a čas, který je na dnešní den velmi ceněným statkem, tudíž administrativní náročnost placení daní je pro daňové poplatníky obrovskou zátěží. Studie “Jak se platí daně 2008” ukazuje, že v celosvětovém průměru potřebuje jedna společnost každý rok téměř dva měsíce na splnění svých daňových povinností. Studie porovnává výhodnost daňových systémů různých zemí, a je nutno podotknout, že právě administrativní jednoduchost měla velký vliv na umístění jednotlivých zemí v žebříčku. Názorným příkladem jsou Skandinavské země. I když jsou tyto země známé vysokými daňovými sazbami, umístily se právě díky administrativní jednoduchosti v první polovině žebříčku.

Byrokracie

Složitý daňový systém vytváří příznivé podmínky pro rozvoj byrokracie. I když výkonný státní aparát je pro efektivní fungování ekonomiky nezbytný, je potřeba si uvědomit, že i státní úředníci jsou účastníky ekonomického systému, a tudíž se v souladu s předpokladem institucionální ekonomie chovají silně oportunisticky. Průměrný byrokrat neusiluje o co nejvyšší efektivitu, ale o maximalizaci svého užitku, a to znamená získat co největší plat s vynaložením co nejmenšího úsilí. V jeho zájmu je ukázat, že je užitečný, zajistit si co nejvýhodnější a nejvýnosnější postavení, popřípadě vedlejší příjmy. Zde samozřejmě hrají roli neformální instituce, tradice, morálka. Čím větší byrokracie, tím větší riziko korupce, a ve státech, kde už korupce má svou historii, může dojít k tomu, že jedinec nabývá dojmu neproniknutelnosti spleti byrokratického aparatu, a domnívá se, že jediným řešením jsou úplatky.

Daňové úniky

Další negativní dopad administrativní složitosti daňového systému spočívá v tom, že kvůli nejasnosti a nejednoznačnosti v sobě skrývá velký prostor pro šedou ekonomiku. Může zde docházet k daňovým únikům, a stát tím přichází o významnou část peněz, které mu teoreticky náleží. Navíc, v systému progresivního zdanění existuje větší motivace k daňovým únikům. Jak předpověděl Arthur Laffer, čím vyšší je daňová sazba, tím méně peněz stát vybere na daních. Například v Ruské federaci se zvýšil výnos z daně z příjmů fyzických osob o 25.2 % v prvním roce, dále o 24.6 % ve druhém roce a o dalších 15.2 % ve třetím roce po zavedení rovné daně. Z mikroekonomického hlediska na to lze nahlížet jako na substituční efekt, kdy s rostoucí daňovou sazbou se zvyšuje “cena za poctivost”, a tudíž je jedinec více ochotný riskovat daňový únik. Nicméně výslednou odpovědnost za daňové úniky nese právě ona komplikovanost systému. Je to chyba státu, který není schopen zajistit takový institucionální rámec, který by zabránil daňovým poplatníkům vyhýbat se daňové povinnosti. Jednoznačnosti nikterak nepřispívají regionální odlišnosti ve výkladu daňového zákona. Předpokládá se, že by měly všechny úřady postupovat při výkladu zákona stejně, ale opak je pravdou. To, co platí v jednom regionu, nemusí nutně platit i v tom druhém. Je zarážející, že se toto děje u zákonů s celostátní působností. Ministerstvo financí sice vydává pokyny, kterými by se měly úřady při výkladu zákonů řídit, ale tyto pokyny řeší pouze nejpodstatnější problémy v zákonech, a tudíž pokud pokyny pro daný případ nestačí, záleží forma výkladu toho či onoho zákona na jednotlivých úřadech. Ve sporných případech může podat obecně závazný výklad zákona pouze soud, ale to jsou další náklady – časové i finanční.

Bráno z institucionálního hlediska, je stanovisko společnosti k daňovým únikům dáno jednak osobním postojem, preferencemi a morálkou jedince, jednak formálním institucionálním prostředím, tj. daňovým systémem, výší daňové sazby, vymahatelností zákonů, jejich komplikovaností, a transakčními náklady. Nesmíme ovšem opomenout ani neformální instituce – tradice, zvyky, morálka společnosti, historický vývoj postoje společnosti k tého problematice. Je jasné, že v progresivním systému zdanění mnohem víc peněz na daních ztratí stát, jehož obyvatelé jsou zvyklí pohlížet okrádání státu jako na zcela normální jev, a snaží se v tomto směru ušetřit maximum. V tomto ohledu jsou na tom nejhůř země postkomunistické. A právě proto zavedení rovné daně v těchto zemích by mělo být obzvláště výhodné.

Inflace

Progresivní daň je velmi nevýhodná také z hlediska inflace. Můžeme to vypozorovat na příkladu zvýšení mezd v důsledku inflace. Dejme tomu, že se zvýšily mzdy, ale zároveň se zvýšila celková cenová hladina. Reálný příjem daňového poplatníka zůstává na stejné úrovni(nebo se dokonce snižuje), ale zvýšením nominální mzdy se dostane do vyšší platové kategorie, a tudíž je jeho příjem zdaněn vyšší daňovou sazbou. A tak dochází k tomu, že občan nejenže nepocítí zvýšení svého příjmu kvůli rostoucí cenové hladině, ale navíc musí odvést neúměrně větší daň. Je možné zavést systém, který by zohledňoval tuto skotečnost a přizpůsoboval daň odpovídajícím způsobem, ale jeho zavádění není rozšířené.

Dvojí zdanění

Dále, v případě rovné daně, narozdíl od daně progresivní, nedochází k tzv. dvojímu zdanění. Zdanění probíhá pouze jednou, “u základu”. Odstranění dvojího zdanění je důležité pro každého, kdo má příjmy z úspor, firemních podílů apod. Kromě toho by zmizely všechny daně z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí a dědické daně.

Růst a konkurenceschopnost

Významný je též vliv zavedení rovné daně na konkurenceschopnost. Rovná daň má totiž pozitivní vliv na konkurenceschopnost jak jednotlivých firem, tak i státu jako celku. Odstraněním progresivní daně z příjmu právnických osob se zvýší reálný příjem firem a tím i jejích produkce a nabídka. Dále snížení daňové sazby zapříčiňuje tlaky na snižování cen. Zavedením rovné daně též dochází k přílivu investorů do země, jelikož získají větší důvěru díky transparentnosti systému. Naopak při progresivním zdanění dochází k odlivu kapitálu, domácí firmy častěji volí zdanění v zahraničí, což se jim i přes vysoké transakční náklady vyplatí více, než vystavení se distorzní progresivní dani doma.

Názory kritiků

Hůře chudým, lépe bohatým

Ovšem, existují i námitky proti rovné dani. Vyskytuje se názor, že v prípadě zavedení rovné daně si bohatí polepší, a naopak ti nejchudší výrazně pohorší. Zde je potřeba zmínit to, že i rovná daň může být svým způsobem progresivní. Způsobuje to nezdanitelné minimum, díky kterému ti nejchudší neplatí daně z příjmu vůbec. Tím se zvýší jejich disponibilní příjem a stát ušetří na sociálních příspěvcích. Odstraní se tak neefektivní přerozdělování od chudých k chudým. A co se týče výhody bohatých, ta není tak jednoznačná. Právě jedinci z vyšším příjmem většinou mohou uplatnit v systému progresivního zdanění nejrůznější kombinaci daňových úlev. V závislosti na tom, jak velkou výhodu představují tyto úlevy pro konkrétního jedince, si mohou občané se stejnou výší příjmů jak polepšit, tak i pohoršit.

Nejabsurdnějším argumentem proti rovné dani je nejspíš tvrzení, že je nespravedlivé, aby bohatí platili stejně, jako chudí. Nejde totiž o daň paušální, chudí občané budou i nadále platit méně než bohatí, ale s rostoucím bohatstvím poroste výše odvedené daně lineárně, a tím se odstraní distorze progresivní daně. Systém progresivní daně je nespravedlivý vůči lidém s vyššími příjmy, diskriminuje ty výkonnější, demotivuje schopné a tím i celkově snižuje výkonnost ekonomiky. Naopak motivuje tyto lidi k podvodům.

Obtížná financovatelnost

Zavedení rovné daně může způsobit propad ve veřejném rozpočtu, jelikož přeci jen jde o podstatné snížení daňové sazby pro osoby s vyšším příjmem. Očekává se, že ekonomika poroste, a náklady se zase vrátí, ovšem otázkou je, zda pozitivní efekty na sebe nenechají čekat příliš dlouho, a ekonomika nebude tím pádem destabilizována.

Motivace k charitativní činnosti

Kritici dále předpokládají, že zrušení úlev spojených s charitativní činností způsobí demotivaci daňových poplatníků poskytovat dary na dobročinné účely. Zastánci rovné daně ale oponují tím, že lidé nebudou přispívat na charitu, pokud to nechtějí, ani za existence možnosti odečíst tyto dary od daňového základu. S ohledem na to, že většinu darů poskytují osoby s vyššími příjmy, se dá očekávat, že s nárůstem disponibilního příjmu díky snížení daňové sazby v důsledku zavedení rovné daně bude naopak vést k většímu sponzoringu.

Závěr

Soudě podle faktů a názorů, které jsem se během studia materiálů na tuto praci dozvěděla, nemohu jinak, než zaujmout jednoznačně stranu zastánců rovné daně. Dle mého dojmu, drtivá většina argumentů mluví v absolutní prospěch tohoto konceptu, námitky odpůrců jsou většinou slabé a nemají šanci obstát v diskuzi. Důkazem dobré zkušenosti se zavedením rovné daně je neustále se zvyšující počet zemí, které využívají tento daňový systém. Ovšem postoj veřejnosti k zavedení této daně je leckdy velmi komplikovaný. V některých zemích přežívá ponětí, že bohatství a úspěšnost je “trestné”, někdo předpokládá, že pokud je člověk bohatý, musel něco někde ukrást, nebo někoho ošidit. Samozřejmě existují lidé, kteří přišli k bohatství nelegálním způsobem, ale ve srovnání s většinou je jich hrstka. Daleko víc lidí s vyskoými příjmy se o ně zasloužilo. Tito lidé investovali svoje prostředky do vzdělaní, jsou pracovití, schopní, výkonní. Tím samozřejmě nepředpokládám, že každý občan z řad chudých je líný a neschopný, ale odměna ve formě bohatství neplyne z pouhé pracovitosti, ale z dovednosti určit, kde, kdy a jak pracovat. Tato dovednost by neměla být trestána vyšší sazbou zdanění. I přes to, že je tato skutečnost mnohým jasná, vždy bude existovat element závisti, který pobízí zástupce nižší příjmové kategorie tlačit na veřejné činitele, aby jednali nespravedlivě. A jelikož na ekonomiku má velký dopad volební populismus. Politici jsou taktéž velmi oportunističtí jedinci, a v zájmu svého úspěchu u voličů jsou ochotní podnikat kroky na úkor všeobecné efektivity. Politik propagující progresivní zdanění může získat velký počet hlasů z řad chudých, zároveň se mu vyplatí zavádět další a další daňové výjimky a úlevy do i tak komplikovaného systému, za což získá přízeň bohatších, kteří mohou tyto úlevy využít. Mezi zastánce progresivního zdanění mohou také patřit daňoví poradci, kteří kvůli podstatnému zjednodušení příjdou o velkou část práce, dále lidé profitující z nepřehlednosti a především nejednoznačnosti systému, a samozřejmě byrokraté, jejichž jistá a důležitá pozice je jednoduchým systémem ohrožena.

Zdroje:

Loužek M. (ed.) – „Rovná daň – diskuze a polemiky” (sborník textů), CEP, Praha, 2002

Mlčoch, L. – „Institucionální ekonomie“, Karolinum, Praha, 2005

Stiglitz J. E. – „Ekonomie veřejného sektoru“, Grada Publishing, Praha, 1997

Tlustý, V., Mach, P., Minič, L. – „Rovná daň“ (sborník textů), CEP, Praha, 2001

www.cepin.cz

www.finance.cz

www.rovnadan.unas.cz

www.danova-svoboda.cz

www.mesec.cz

www.finmag.cz

www.penize.cz