Reforma systému důchodového zabezpečení

Úvod této práce bych chtěla věnovat nastínění principů sociální politiky a sociálního zabezpečení, jelikož důchodový systém je jejich nedílnou součástí. V každé zemi se můžeme setkat se specifickými znaky sociální politiky, proto při tvorbě důchodové reformy bude každá země vycházet ze svých tradic a současné podoby sociální politiky.

V další části práce bych se chtěla zaměřit na současnou podobu systému důchodového zabezpečení, jeho právní úpravu, jednotlivé vyplácené dávky nebo princip výpočtu starobního důchodu. Na to bych chtěla navázat nastíněním jaké reformy proběhly v jiných evropských zemích např. v Itálii, kde je v rámci Evropy demografický vývoj nejkritičtější, Švédsku a zemích, které spolu s námi vstupovaly do Evropské Unie jako Polsko, Maďarsko a Slovensko. Porovnání s ostatními zeměmi by nám mohlo přinést inspiraci k české důchodové reformě.

Pro posouzení vývoje současného důchodového systému a možných podob reformy je důležitý demografický vývoj, který je jedním ze základních faktorů ovlivňující stav důchodového systému. Demografický vývoj uvedený v této práci by měl zahrnovat informace o období mezi roky 1990 - 2005 a prognózu vývoje do roku 2050.

Poslední část mé práce by měla být zaměřena na hodnocení problémů současného důchodového systému a návrhů variant důchodových reforem jednotlivých politických stran, tak jak již bylo vypracováno odborným týmem vedeným poradcem České národní banky Vladimírem Bezděkem.

V závěru práce bych tedy chtěla zhodnotit možné reformní kroky a zaujmout vlastní postoj k této problematice.

Nelze najít obecně platnou definici sociální politiky, protože se zabývá konkrétními celky společnosti, které se nevyvíjely stejnoměrně. Sociální politika se vyvíjí na základě předpokladů dané země jako jedna ze součástí národní politiky. Společným rysem sociálních politik různých společností je snaha o to, aby co nejméně lidí potřebovalo sociální péči.

Sociální politika je „souhrn cílů, aktivit, prostředků a realizací sociálního programu konkrétní společnosti. Závisí na typu společenského zřízení, na třídních, politických a ekonomických poměrech, na etických názorech a tradicích, působících v určité společnosti, respektive státě. V různých historických obdobích měla sociální politika různý obsah, rozsah, funkce i kritéria. Zahrnuje mzdové, zdravotní, kulturní, bytová a další potřeby občanů je podmíněna hospodářskou politikou, avšak je na ní relativně nezávislá" Tato definice zachycuje jak sociální politika zasahuje a je ovlivňována celou řadou faktorů, které jsou typické pro každou společnost. Sociální politiku pomáhají zkoumat a vytvářet i jiné vědní disciplíny jako sociologie, sociální psychologie, demografie, právní vědy, antropologie i výzkum životního prostředí, které mají v různých společnostech svá konkrétní postavení. V definici je zmíněn i vztah sociální a hospodářské politiky. Sociální politika hledá a uplatňuje řešení rozporů mezi hospodářskými a sociálními subjekty . K tomu využívá nástroje v podobě společenských a právních norem a institucí jako vzdělávací, zdravotnické nebo služby zaměstnanosti. Tyto nástroje však mohou být zabezpečovány pouze s dostatečnými finančními prostředky, které zajišťuje hospodářská politika. Sociální politika se tak stává oblastí kam plyne největší množství státních výdajů.

Do sociální politiky patří např. problematika zaměstnanosti, otázky důchodového zabezpečení, sociální pomoci a sociální péče nebo rovných příležitostí. EU řadí do oblasti sociální politiky problematiku zaměstnanosti, pracovních podmínek, společenského vyčleňování, sociální ochrany a rovnosti mužů a žen. Sociální politika je těsně svázána s politikou zaměstnanosti. Do sociální politiky můžeme začlenit i zdravotnictví, ale v České Republice je tato oblast spíše samostatnější. Nejvýznamnější oblastí sociální politiky je sociální zabezpečení. Sociální zabezpečení řeší otázky lidí, kteří se dostali do mezní životní situace, kterou nejsou schopni sami zvládnout a musí se spolehnout na pomoc společnosti. Sociální zabezpečení pomáhá v situacích jako ztráta zaměstnání, pracovní úraz, nemoc, stáří, invalidita, ztráta živitele a mateřství. Původně bylo sociální zabezpečení jedinou oblastí sociální politiky, dnes díky změnám ve společnosti je její součástí již téměř vše, co se týká života lidí ve společnosti. Sociální zabezpečení je úzce spjato s hospodářskou politikou státu.

Sociální politika České Republiky zůstává z velké části ve vztahu k Evropské Unii zcela v kompetenci národní vlády. Důvodem jsou rozdílné podmínky organizačního uspořádání, finančních možností sociálních systémů v jednotlivých zemích Evropské Unie. Výhodou rozdílnosti může být „konkurence" mezi jednotlivými sociálními systémy, která vede k rozvoji těchto systémů na základě porovnávání a inspirace.

Sjednocení sociální politiky pro celou Evropskou Unii je nesmyslné vzhledem k finančním možnostem jednotlivých zemí. Pokud bychom například zavedli štědrou sociální politiku, znamenalo by to pro chudší země závažné problémy v oblasti hospodářské stability. V opačném případě by došlo k snížení úrovně sociální péče v bohatších zemích. I přesto v Unii existují snahy postupně systémy bohatších a chudších zemí přibližovat. Těmito problémy se zabývají dokumenty jako Lisabonská agenda, její hodnocení v Kokově zprávě, Sociální agenda pro roky 2006-2010, Evropský sociální model a mnoho jiných legislativních i nelegislativních dokumentů.

Lisabonská strategie je desetiletým plánem pro oblast hospodářské, sociální a ekologické politiky EU. Jedním z cílů Lisabonské strategie je modernizovat sociální model se zaměřením na řešení nezaměstnanosti a nízké zaměstnanosti rizikových skupin, jako jsou ženy nebo lidé předdůchodového věku, chudoby, která existuje v některých členských zemích, a nepříznivý demografický vývoj. Lisabonská strategie má tři pilíře ekonomický, sociální a ekologický. Dva sociální pilíře se jmenují Aktivní politika zaměstnanosti a Modernizace evropského sociálního modelu. Cíli v Aktivní politice zaměstnanosti by měli být zvyšování kvalifikace, vyšší zaměstnanost žen (z 51% na 60%) a zvyšování zaměstnanosti obecně. V rámci Modernizace evropského sociálního modelu jsou řešeny problémy nezaměstnanosti, chudoby a vylučování ze společnosti. Zaměřuje se také na zlepšování sociálních systémů, tak aby se vyplatilo pracovat, a vzhledem k postupujícímu stárnutí obyvatel nutnost zajistit systém tak, aby byl dlouhodobě udržitelný.

Pro přezkoumání Lisabonské strategie byla ustanovena komise v čele s Ministerským předsedou Nizozemska Wimem Kokem, která v roce 2004 předložila zprávu. Zpráva kritizovala zejména pomalost naplňování cílů a předeslala, že hlavní cíl, tedy růst zaměstnanosti, se s velkou pravděpodobností nepodaří splnit. Komise také konstatovala přílišnou obecnost a nesrozumitelnost strategie.

V roce 2005 vznikla Sociální agenda pro roky 2006 - 2010, navazuje na Lisabonskou strategii a to zejména v oblasti zaměstnanosti, rovných příležitostí a začlenění.

Z počátku lidských dějin nemůžeme hovořit o sociální politice, spíše o vzájemné pomoci. Ve starověku s příchodem dělby práce a vyšší společenskou organizovaností vznikají první sociální problémy např. chudoba. Jako první přicházela pomoc od církve, která se starala o chudé, nemocné a staré lidi. Ojediněle přicházela pomoc i od státu např. válečným vysloužilcům, vdovám a sirotkům. Ve starověkém Egyptě např. vdovy po vojácích měly nárok na třetinu vojenského platu, zůstal-li po vojákovi nezletilý syn. V Řecku a Římě fungovala státní pomoc pro slepé, chromé nebo dokonce i dávky připomínající dnešní podporu v nezaměstnanosti.

Ve středověku hlavní roli v péči o potřebné hraje církev, zejména kláštery. Později se díky domovskému právu musí o své chudé postarat obce, problém bezdomovců se řeší daní bohatých, jejíž výtěžek putuje na chudé a opuštění. Se vznikem cechů se objevují „cechovní fondy" tzv. bratrské podpůrné pokladny, kam se členové cechu skládají pro případ nemoci, úrazu nebo pracovní neschopnosti.

Vznik sociální politiky jak ji vnímáme dnes můžeme datovat do období rozvoje tržního hospodářství. Opatření sociální politiky se soustřeďovala zejména na dělnickou třídu a její pracovní podmínky. Stát usiluje o zlepšení pracovních podmínek jako bezpečnost a čistota pracovišť. V řadě zemí se dotváří sociální systém a jeho prvky jako sociální pojištění, problematika bydlení školství a nezaměstnanosti. Po první světové válce vyvstávají problémy s ní spojené jako na příklad ztráty živitele, šíření chorob, nedostatek pracovních míst a bytů. Každá země se snažila s problémy vypořádat po svém, jejich snahu však zkomplikovala hospodářská krize počátkem 30. let. Ta ukázala velké nedostatky v péči o staré, nezaměstnané nebo ženy na mateřské. Proto od 30. let dochází k neustálému zlepšování kvality sociální politiky.

Vývoj sociální politiky na našem území byl srovnatelný se zbytkem Evropy. Nejprve poskytovala pomoc církev, posléze i dobrovolné organizace obce a stát. V druhé polovině 19. století se dávky ve stáří, nemoci, invaliditě nebo v případě smrti pozůstalým začaly vyplácet z fondů financovaných z prostředků zaměstnavatelů. Ještě před vznikem Československé Republiky byl přijat zákon o úrazovém a nemocenském pojištění. V období první republiky se zejména Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil o reformu sociální politiky - zákon o podpoře v nezaměstnanosti a 8-mi hodinové pracovní době a vznik Ministerstva sociální péče a sociální pojišťovny. V roce 1924 byla provedena reforma nemocenského pojištění a zavedeno invalidní a stavební pojištění dělníků v soukromém sektoru. Sociální reforma však byla zbržděna hospodářskou krizí, nedostatek financí způsobil nemožnost zavedení pojištění v nezaměstnanosti. Vláda ale musela řešit důsledky krize. K tomuto účelu posloužily státní zakázky nebo dotace na veřejné práce. Po druhé světové válce došlo k zásadním změnám v sociálním systému způsobeným nástupem komunistů k moci. Byl přijat zákon o národním pojištění ( příspěvky hrazeny zaměstnanci, zaměstnavateli i státem), vznikl úřad důchodového zabezpečení. V roce 1957 se v rámci reformy národního pojištění začaly dávky odvozovat od výše platu, doby zaměstnání a rozdělení podle kategorií zaměstnání. V 70. letech se začala poskytovat podpora rodinám s nezaopatřenými dětmi.

Cílem sociální politiky je zabezpečit rovné příležitosti všem a vytvořit důstojné podmínky pro život. Tohoto cíle dosahuje pomocí základních principů, které jsou charakteristické pro sociální politiku Evropské Unie. Prvním a zároveň klíčovým principem je sociální spravedlnost. Ta spočívá ve vymezení pravidel pro rozdělování příjmů, bohatství, ale také příležitostí jak pro jednotlivé občany tak i pro sociální skupiny. Pojem sociální spravedlnosti můžeme vnímat velmi subjektivně, proto je snaha vytvořit takové podmínky, které by byly spravedlivé pro co největší počet lidí. Dalším principem je sociální solidarita, která vyjadřuje příslušnost člověka ke společnosti, jeho závislost na ní a ochotu podřídit se této společnosti. Solidarita se především projevuje v procesu redistribuční politiky státu. Subsidiarita je třetím principem k dosahování cílů sociální politiky. Vyzdvihuje jedinečné vlastnosti člověka, které by měl využívat nejen ke svému prospěchu ale i k prospěchu společnosti, jíž je součástí. Člověk by si měl být schopen pomoci sám, až když už to není možné vyhledá pomoc společnosti. Poslední princip zahrnuje možnost jedince podílet se na tom, co zásadně ovlivňuje život společnosti. Tento princip, který se orientuje na člověka a jeho význam v tvorbě sociální politiky se nazývá participace.

Sociální zabezpečení je součástí sociální politiky státu. Působí na něj faktory, které se týkají ekonomické, demografické i politické situace v dané zemi. Ekonomická situace se projevuje v oblasti financování sociálního systému, v období recese se výše vydávaných prostředků na sociální péči omezuje, což může mít negativní vliv na nezaměstnanost, vyvolat sociálně negativní jevy a případně prohlubovat depresi. Sociální systém by měl flexibilně reagovat na růst cenové hladiny, který způsobuje zvýšení životních nákladů obyvatel. Inflace je spolu s nezaměstnaností základním ekonomickým faktorem. S inflací souvisí také pojem valorizace sociálních dávek, která se provádí na základě sledování poměru mezd a sociálních dávek. Na systém sociálních dávek má vliv také výše míry nezaměstnanosti. Nárůst nezaměstnanosti zvyšuje deficit důchodového systému, jelikož se snižují příjmy systému od ekonomicky aktivního obyvatelstva, to má dopady na nemocenské pojištění, státní sociální podporu a sociální pomoc.

Na systém sociálního zabezpečení mají vliv také společensko-politické faktory. V sociálním zabezpečení se projevují politické postoje, to je patrné zejména před volbami, kdy se politici prostřednictvím populárních kroků v oblasti sociálního zabezpečení snaží získat podporu voličů. V neposlední řadě působí na sociální zabezpečení demografický vývoj společnosti. Na základě demografického vývoje se určuje výše sociálních dávek. Nepříznivý demografický vývoj má vliv na uspořádání sociálního systému. Dnes se problém nepříznivého demografického vývoje projevuje stárnutím populace, což způsobuje komplikace v současném systému založeném na průběžném financování.

Problematikou sociálního zabezpečení se zabývá zákon č. 100/1998 Sb. o sociálním zabezpečení. Sociální zabezpečení zahrnuje sociální péči a nemocenské pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné. Účastníky sociálního zabezpečení jsou podle zákona občané, organizace a orgány sociálního zabezpečení. Práva a povinnosti občanů vzhledem k sociálnímu zabezpečení vznikají narozením a zanikají smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Způsobilost k právním úkonům pro účely tohoto zákona občan nabývá dovršením 16 roku života, pro občany mladší 16 je stanovena povinnost být zastoupeni zákonným zástupcem podle zákona o rodině.

„Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry. V oblasti sociální péče stát zajišťuje poradenskou a výchovnou činnost, zejména výchovu k odpovědnému rodičovství, k upevňování rodinných vztahů a k vzájemné pomoci mezi občany, především pomoci občanům těžce zdravotně postiženým a starým občanům, a poskytuje další dávky a služby."

V rámci sociální péče jsou poskytovány dávky peněžité, věcné a kulturní a rekreační péče. Dávky sociální péče nepodléhají zdanění. Nárok na jejich výplatu vzniká splněním podmínek a podáním žádosti o přiznání nebo vyplacení dávky.

Dalšími zákonnými normami, které se zabývají problematikou sociálního zabezpečení jsou zákon č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře a zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, na základě toho zákona jsou poskytovány dávky sociální péče a ústavní péče. Tyto dávky jsou poskytovány obecními úřady např. rodinám a dětem, starým občanům nebo občanům zdravotně postiženým. V rámci sociální péče jsou zřizovány např. ústavy pro zdravotně postižené, domovy důchodců, jídelny pro důchodce nebo domovy pro matky s dětmi. Státní sociální podpora je realizována formou devíti druhů dávek státní sociální podpory, mezi které patří např. přídavky na děti, příspěvek na bydlení, porodné nebo dávky pěstounské péče.

Existují dva základní systémy financování sociálního zabezpečení a to průběžné financování nazývané také PAYG systém a kapitálové financování. Průběžné financování je založeno na principu mezigenerační solidarity. Tento princip funguje tak, že ekonomicky aktivní či zdraví občané, hradí výdaje na dávky ekonomicky neaktivním tzn. důchodcům nebo nemocným. Prostředky na dávky se soustřeďují ve státním rozpočtu, odkud jsou rozdělovány. Systém průběžného financování znamená, že dávky, které se v daném období vyplácejí, jsou financovány z příspěvků v tomto období vybraných.

Kapitalizovaný fond sociálního zabezpečení je založen na vytváření kapitálových rezerv pomocí pojišťovacích fondů. Výtěžky z hospodaření s těmito fondy jsou využívány k financování důchodů občanů.

Sociální zabezpečení v České Republice je založeno na dvoupilířovém systému financování. Veřejný pilíř založený na průběžném financování je prvním pilířem, o který se sociální zabezpečení opírá. Druhý pilíř se nazývá dobrovolný soukromý, ten je dnes využívám zejména u důchodového pojištění. Účast v tomto pilíři je dobrovolná jak napovídá jeho název, stát se ale snaží občany motivovat prostřednictvím státních příspěvků.

Základními zdroji financování sociálního zabezpečení jsou příjmy pocházející od zaměstnanců, zaměstnavatelů a státu. V České Republice příjmy sociálního systému pocházejí zejména od zaměstnanců a zaměstnavatelů. Stát hradí příspěvky za tzv. osoby pojištěné ze zákona, kterými jsou osoby soustavně se připravující na budoucí povolání po dobu prvních šesti let přípravy po dosažení 18-ti let, uchazeči o zaměstnání a osoby pečující o dítě nebo bezmocnou osobu.

Důchodové zabezpečení reaguje na situace v lidském životě, kdy je člověk nucen omezit pracovní aktivitu a tím přichází o část nebo o celý svůj příjem. Mezi tyto situace v lidském životě se řadí stáří, invalidita nebo ztráta živitele. Tedy cílem důchodového zabezpečení je poskytnout občanům dostatečnou sociální ochranu.

Existuje několik základních způsobů pro financování důchodového zabezpečení. V centrálně plánovaných ekonomikách se tento systém financoval ze státního rozpočtu, kdy zdrojem prostředků byly daně z příjmů. Dnes se setkáme s jinou formou financování dávek ze státního rozpočtu, zde jsou zdroje příjmů příspěvky na důchodové pojištění. Kromě financování ze státního rozpočtu existují formy financování pomocí fondů, jednak z fondu odděleného od státního rozpočtu, ale financovaného průběžně a z příspěvků na důchodové pojištění, kdy se nevytváří kapitálová rezerva, nebo pomocí fondu, ve kterém se i při průběžném financování vytváří kapitálová rezerva formou dlouhodobého investičního kapitálu. Poslední formou je čistě fondové financování založené na soukromém vytváření rezerv na důchod, které jsou spravovány pojišťovacími institucemi.

Většina evropských systémů financování stojí na třech základních pilířích. První pilíř tzv. státem garantovaná penze je založen na systému průběžného financování, tím se stává citlivým na demografický vývoj. V současnosti se s problémem nepříznivého demografického vývoje potýká většina evropských zemí. Druhý pilíř v České Republice není zaveden, může být jak dobrovolný tak povinný, jedná se fondové financované zaměstnavatelské aktivity, které vedou k poskytování starobních důchodů. Třetím pilířem je dobrovolné spoření občanů. Formou využití produktů soukromých fondů jako např. spoření, penzijní připojištění, životní pojištění si mohou občané vylepšit v penzi svou finanční situaci.

Tabulka č.1 : Podíl jednotlivých pilířů ve vybraných zemích

Zdroj: Finance.cz [online]. Praha. Poslední úpravy 20.4.2007 [cit. 2008-03-12] Dostupné na www:

Penzijní plány jsou založeny na vztahu příspěvků, které účastník pojištění do systému platí a dávek, které mu budou za určitých podmínek vypláceny. Prvním typem penzijních plánů je dávkově definovaný, ten se zakládá na garanci výše dávky při splnění podmínek pro její vyplácení. Pro příspěvkově definovaný plán je charakteristická předem nejistá výše důchodu, ta je závislá na výši příspěvku do systému a zhodnocení úspor na kapitálovém trhu. Posledním typem plánu je hypoteticky příspěvkově definovaný. Jeho základ tvoří individuální účty účastníků, na které odvádějí své příspěvky a ty se zhodnocují. Účty jsou ale pouze hypotetické, jelikož příspěvky se využívají na výplatu současných penzí.

Mezi modely konstrukce důchodu patří Bismarckův pojistný systém. V tomto modelu je výše důchodu stanovena z průměrného výdělku a průměrné doby pojištění. Parametry pro výpočet důchodu bývají pravidelně upravovány na základě růstu mezd. Dalším modelem je Beveridgeův systém, kde je výše důchodu určována jednotnou částkou buď pro všechny osoby určitého věku nebo v závislosti na době pojištění. Zde je výše důchodu upravována podle růstu cenové hladiny. Dvousložkový model konstrukce je kombinací obou předchozích modelů. Jednak kombinuje zvyšování důchodů o pevné částky i o procentní složku, ale také způsob valorizace jak podle inflace tak podle růstu průměrných výdělků. Modifikací Bismarckova pojistného systému je systém se stanoveným minimem. Tento systém umožňuje přiznání důchodu při stanovené době pojištění bez ohledu na výši zaplaceného pojistného. Důchody lze zvyšovat procentní sazbou ale nejméně o stanovenou minimální částku.

Stávající důchodový systém byl v České Republice zaveden v roce 1995 zákonem č.155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Toto pojištění zabezpečuje občany pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele formou dlouhodobých dávek. Důchodový systém České Republiky nezvýhodňuje určité skupiny obyvatel, pouze v případě žen v závislosti na počtu vychovaných dětí snižuje věkovou hranici odchodu do důchodu.

Zákon o důchodovém pojištění z roku 1995 přinesl do systému potřebné prvky jako přesnější pravidla pro valorizaci důchodů, definici invalidity, sjednocení podmínek nároků na vdovské a vdovecké důchody nebo pružný důchodový věk. Důchodový věk se postupně od roku 1995 zvyšuje a to u mužů o 2 měsíce a u žen o 4 měsíce za každý i započatý kalendářní rok. Prodlužuje se také rozhodná období pro zápočet příjmů.

Systém důchodového zabezpečení je postaven na dvou pilířích. Základním pilířem je povinné průběžně financované důchodové pojištění. Jeho dvousložková konstrukce dávek je kombinací jak jednotné výměry pro všechny důchody, tak procentní výměrou stanovenou na základě dosavadních výdělků a délky doby pojištění. Druhým a zároveň doplňkovým pilířem je penzijní připojištění, které stát podporuje příspěvky a také daňovými úlevami. Penzijní připojištění je založeno na dobrovolnosti, každý občan může zvolit zda si bude přispívat a penzijní fond, do kterého si bude přispívat. Výše penze je pak závislá na výši příspěvků, jejich zhodnocení a výši státního příspěvku. Zaměstnancům může k penzijnímu připojištění přispívat také zaměstnavatel, který tím získá úlevy na dani a sociálním pojištění. Do konce roku 2007 byly jako náklady pro zaměstnavatele uznávány příspěvky zaměstnancům až do výše 3% vyměřovacího základu zaměstnance pro pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a příspěvky zaměstnavatele do výše 5% vyměřovacího základu byly osvobozeny od daně z příjmů zaměstnance. Od roku 2008 nastala díky reformě změna. V zákoně je nyní uveden „maximální limit příjmů z příspěvku zaměstnavatele na penzijní připojištění se státním příspěvkem poukázaný na účet jeho zaměstnance u penzijního fondu a částky pojistného, které hradí zaměstnavatel pojišťovně za zaměstnance na pojištění pro případ dožití nebo pro případ smrti nebo dožití nebo na důchodové pojištění (soukromé životní pojištění), který je pro zaměstnance osvobozen od daně z příjmu" ve výši 24 000. Do druhého pilíře patří kromě penzijního připojištění ještě soukromé životní pojištění nabízené pojišťovnami. I v tomto případě jsou produkty daňově podporovány.

Tabulka č.2: Státní příspěvek na penzijní připojištění

Zdroj: Finance.cz [online]. Praha. Poslední úpravy 20.4.2007 [cit. 2008-03-13] Dostupné na www:

V systému důchodového zabezpečení najdeme tři druhy přímých důchodů, důchod starobní řádný i předčasné, důchod plný invalidní a částečný invalidní, a tři druhy pozůstalostních důchodů, důchod vdovský, vdovecký a sirotčí.

Nárok na starobní důchod vzniká pro pojištěnce, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl důchodového věku. Potřebná doba pojištění činí 25 let a důchodový věk u mužů 60 let a u žen se liší podle počtu vychovaných dětí. Pro ženy, které vychovaly alespoň pět dětí je důchodovým věkem 53 let, u třech nebo čtyřech dětí 54 let, u dvou dětí 55 let a u jednoho 56 let, pro bezdětné ženy je důchodový věk stanoven na 57 let. Tyto údaje však platí pro pojištěnce, kteří toho věku dosáhli do 31.12.1995. V období od 1.1.1996 do 31.12.2012 se uvedený věk prodlužuje u mužů o 2 měsíce za každý i započatý kalendářní rok a u žen o 4 měsíce za každý i započatý kalendářní rok. Z čehož vyplývá, že po 31.12.2012 by měl důchodový věk pro muže i bezdětné ženy dosáhnout 63 let. Nárok na starobní důchod může vzniknout i při době pojištění kratší než 25 let a to při dosažení věku 65 let a alespoň patnáctileté doby pojištění.

Další možností odchodu do důchodu je tzv. předčasný důchod. O ten mohl pojištěnec požádat dva roky před dosažením důchodového věku a to pokud ke dni od něhož má být starobní důchod přiznám je poživatelem částečného invalidního důchodu, nebo o pět let dříve pokud mu byl pět let před dosažením důchodového věku odebrán plný invalidní důchod z důvodu, že přestal být invalidní, a pobíral ho alespoň po dobu pěti let. Ty to dvě možnosti však platily do prosince 2006. Dnes zůstala v zákoně ze tří možností pouze jediná, kdy nárok na předčasný starobní důchod vznikne tři roky před dosažením důchodového věku, pokud pojištěnec splnil dobu pojištění nejméně 25 let. Ke dni dovršení důchodového věku může poživatel předčasného důchodu požádat o řádný starobní důchod. Tak jako u řádného starobního důchodu i u předčasného je jeho výše stanovena pevnou částkou, která v roce 2008 činí 1700 Kč, a procentní výměrou, která se stanoví podle délky pojištění a činí za každý celý rok 1,5% výpočtového základu.

Nárok na důchod může uplatnit oprávněný občan nebo jeho zákonný zástupce byl-li občan zbaven způsobilosti. Orgánem, který rozhoduje v České Republice o nároku a výši důchodu je Česká správa sociálního zabezpečení. Před tím než ČSSZ zahájí řízení o přiznání dávky, je nutné, aby občan sám podal písemnou žádost.

Výplatě řádného důchodu od roku 2004 nebrání jakýkoli příjem z výdělečné činnosti avšak pracovněprávní vztah s osobou, která dosáhla důchodového věku může být sjednán pouze na dobu nejdéle jednoho roku, aniž by zaměstnavatel měl ohlašovací povinnost. V případě předčasného starobního důchodu výplata tohoto důchodu občanovi nenáleží, pokud vykonává výdělečnou činnost zakládající účast na důchodovém pojištění nebo pokud pobírá podporu v nezaměstnanosti.

Zdravotní stav žadatele posuzují lékaři Správy sociálního zabezpečení na základě zpráv a posudků o zdravotním stavu občana. Podle jejich vyjádření je nebo není přiznán plný či částečný invalidní důchod. Pro přiznání plného invalidního důchodu je podmínkou snížení schopnosti pracovat nejméně o 66% a u částečného důchodu minimálně o 33%. Pokud se žadatel stal invalidním v důsledku pracovního úrazu, nemusí splňovat podmínky potřebné doby pojištění, v ostatních případech je splnění minimální doby pojištění nutné pro přiznání důchodu. Doba pojištění potřebná pro vznik nároku na plný i částečný invalidní důchod je stanovena podle věku, kterého občan dosáhl, když se stal invalidním.

Tabulka č.3: Povinná doba pojištění u invalidních důchodů

Zdroj: Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění

Výše plného invalidního důchodu se podobně jako u starobního důchodu stanoví z pevné a procentní složky. Pevnou činí 1700 Kč měsíčně a procentní výměra 1,5% výpočtového základu za každý celý rok doby pojištění. U částečného invalidního důchodu je pevné složka také 1700 Kč měsíčně ale procentní výměra je pouze 0,75% z výpočtového základu měsíčně.

Důchodové pojištění pamatuje i na občany, kteří se stali invalidními již v mládí a tudíž nemohli být pojištěni. Taková osoba má nárok na plný invalidní důchod po dosažení věku 18-ti let.

V oblasti souběhu plného nebo částečného invalidního důchodu s výdělečnou činností nemá tato činnost vliv na výplatu důchodů. Rozdílná situace panovala před 1. únorem 2006, kdy byly částečné důchody kráceny nebo jejich výplata pozastavena.

Důchody se mohou navyšovat z důvodu bezmocnosti. Tu posuzují posudkový lékaři na základě údajů ošetřujících lékařů, návštěvy klienta a jeho schopnosti se o sebe postarat. Bezmocnost je rozdělena do tří stupňů. Částečná bezmocnost je uznána u osob, které potřebují pomoci při nezbytných úkonech jako mytí nebo oblékání. Vždy se do této skupiny řadí lidé prakticky nevidomí. Druhým stupněm bezmocnosti je převážná bezmocnost, sem patří lidé úplně nevidomí. Jedná se o osoby, které potřebují pomoci při hlavních životních úkonech např. při chůzi nebo vykonávání fyziologických potřeb. Do poslední skupiny se řadí lidé úplně bezmocní, kteří potřebují soustavné ošetřování a trvalou pomoc jiné osoby. Podmínkou uznání bezmocnosti je její dlouhodobost, nevztahuje se tedy na přechodné stavy např. po úrazech nebo operacích. Zvýšení důchodů pro bezmocnost se vyplácí z důchodového zabezpečení ne ze systému důchodového pojištění. Zvýšení důchodu při částečné bezmocnosti činí 20%, při převážné bezmocnosti 40% a při úplné bezmocnosti 75% z částky životního minima potřebnou pro jednotlivce staršího 26 let. Tento způsob stanovování zvýšení důchodu zabezpečuje pravidelnou valorizaci dávky díky vazbě na zvyšování životního minima. V roce 2007 i 2008 je životní minimum pro jednotlivce 3126 Kč, z čehož vyplývá, že se důchod pro bezmocnost zvyšuje o 626 Kč při částečné bezmocnosti, 1250 Kč při převážné bezmocnosti a o 2345 Kč v případě úplné bezmocnosti. Žádost o tuto dávku se podává u Správy sociálního zabezpečení.

Vdovský i vdovecký důchod by měl kompenzovat ztrátu manžela či manželky a tím snížení příjmu rodiny. Na tento druh důchodů má vdova či vdovec právo po manželovi nebo manželce, který byl poživatelem starobního, plného nebo částečného invalidního důchodu, nebo ke dni smrti splnil podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod, podmínky nároku na starobní důchod nebo zemřel následkem úrazu. Vdovský/vdovecký důchod náleží pouze po dobu jednoho roku, po uplynutí této doby je další pobírání důchodu přiznáno v případě, že vdovec či vdova pečuje o nezaopatřené dítě, pečuje o dítě dlouhodobě těžce zdravotně postižené či zletilé dítě úplně nebo převážně bezmocné, pečuje o rodiče úplně bezmocného či částečně bezmocného staršího 80-ti let, nebo je vdova či vdovec plně invalidní či vdova dosáhla věku 55 a vdovec 58 let případně důchodového věku.

Nárok může být obnoven pokud vdovec/vdova splní některou z těchto podmínek do pěti let od zániku vdovského/vdoveckého důchodu. K zániku nároku dochází uzavřením nového manželství nebo dnem pravomocného rozhodnutí soudu, že vdova/vdovec úmyslně manžela/manželku usmrtila.

Výše základní výměry vdovského/vdoveckého důchodu je v roce 2008 1700 Kč měsíčně a procentní výměra činila 50% procentní výměry důchodu zemřelého, na který měl nebo by měl v době smrti nárok.

Nezaopatřené dítě má nárok na sirotčí důchod pokud zemře rodič/osvojitel dítěte nebo osoba, která nahrazovala dítěti péči rodičů a dítě v době její smrti na ní bylo odkázáno výživou, jestliže rodič nebo osvojitel pobíral starobní nebo invalidní důchod či ke dni smrti splnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na tyto důchody případně zemřel-li následkem pracovního úrazu. Nárok na sirotčí důchod nevzniká po pěstounovi a zaniká osvojením dítěte nebo nejčastěji pominutím podmínky nezaopatřenosti např. skončením soustavné přípravy na budoucí povolání. Zaniknout může nárok i rozhodnutím soudu o účasti dítěte na úmrtí příslušné osoby. Pokud zemřou dítěti oba rodiče má nárok na oba sirotčí důchody, vyšší z nich náleží dítěti v plné výši a nižší ve výši procentní výměry.

Výše sirotčího důchodu se opět stanovuje pomocí základní a procentní výměry. Základní výměra je 1700 Kč měsíčně a procentní výměra činí 40% důchodu, na který měl zemřelý v době smrti nárok.

Účastníky pojištění jsou fyzické osoby uvedené v zákoně 155/1995 Sb. §5 o důchodovém pojištění např. zaměstnanci v pracovním poměru, osoby ve služebním poměru, členové družstva, OSVČ soudci, členové vlády, prezident nebo poslanci a senátoři za předpokladu, že jejich výdělečná činnost zakládá účast na nemocenském pojištění. U zaměstnanců je podmínkou účasti na nemocenském pojištění výdělečná činnost vykonávaná na území České Republiky.

Občané však mohou zvolit i alternativu dobrovolného pojištění pokud jsou starší 18 let a jsou v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, ale nepobírají žádnou podporu, soustavně se připravují na budoucí povolání studiem, jsou výdělečně činní v cizině nebo dlouhodobě vykonávají dobrovolnické práce na základě uzavřené smlouvy. Možnost dobrovolného pojištění mohou využít i jiné skupiny. Tuto možnost využívají ženy v domácnosti nebo studenti, kteří přerušili studium.

Období, kdy občan nemá povinnost platit pojistné na důchodové pojištění nebude zahrnuto do celkové doby pojištění pro nárok a výši důchodu. Tím pádem za každý rok, kdy není účasten pojištění si občan snižuje důchodový nárok o 1,5% výpočtového základu. Proto tu existuje možnost přihlásit se k dobrovolného důchodovému pojištění bez udání důvodu nejdéle však po bodu 10 let. Přihláška k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění se podává na OSSZ příslušné podle místa trvalého pobytu. Účast na dobrovolném pojištění vznikne v případě zaplacení pojistného na účet příslušné OSSZ. Sazba pojistného z vyměřovacího základu činí u osob dobrovolně účastných důchodového pojištění 28%.

Pro důchody přiznané od 1.1.2008 do 31.12.2008 se započítávají příjmy v letech 1986 až 2007.

Do následující tabulky se doplní hrubý roční příjem a vyloučené dni tzn. dny, kdy se neplatilo pojistné. Hrubý roční příjem násobíme pro každý rok příslušným koeficientem, který je zanesen v tabulce. Provedeme součet přepočtených příjmů i vyloučených dob. Dále vypočítáme průměrný denní příjem P_D za celou dobu, která se započítává pro jeho určení, pro dobu od roku 1986 až 2007 je počet dní 8035. P_D = U_PP/(8035 - U_VD)

Osobní vyměřovací základ OVZ dostaneme násobením P_D průměrnou délkou měsíce v roce (365/12 = 30,4167 dnů). OVZ = P_D * 30,4167

Tabulka č.4: Koeficienty přepočtu pro rok 2008

Zdroj : Mesec.cz [online]. Praha. Poslední úpravy 19.12.2007 [cit.2008-03-16] Dostupné na www :

Z částky OVZ se do výpočtového základu VZ započte podle následující tabulky plně částka do 10 000 Kč, z částky od 10 001 do 24800 30% a z částky nad 24 800 jen 10%.

Tabulka č.5: Redukce osobního vyměřovacího základu

Zdroj : Mesec.cz [online]. Praha. Poslední úpravy 19.12.2007 [cit.2008-03-16] Dostupné na www :

P_D = 4 673 486,74/(8 035 - 547) = 624,13

OVZ = 624,13 * 30,4167 = 18 984

VZ = 10 000 + (18 984 - 10 000)*0,3 = 12 696

Z výpočtového základu VZ se stanoví procentní výměra na základě délky doby pojištění. Dobu pojištění budeme předpokládat 40 let. Procentní výměra činí 1,5% za každý rok doby pojištění, tedy 40*1,5% = 60%.

Procentní výměra : 60% z 12 696 = 7 618 Kč

Základní výměra = 1 700 Kč

Celkový důchod = 9 318 Kč

Důchody se zvyšují na základě růstu úhrnného indexu spotřebitelských cen a růstu indexu reálné mzdy. Na základě zákona č. 264/2002 Sb. se zavedlo pravidelné zvyšování důchodů vždy v lednu každého kalendářního roku při splnění podmínky pro minimální zvýšení. Minimálním zvýšením se rozumí růst cen a reálných mezd, při němž se průměrný starobní důchod zvýší alespoň o 2%.

Průměrný starobní důchod pro rok 2007 činil 8690 Kč. V roce 2008 došlo ke navýšení základní výměry z 1570Kč o 130 Kč na 1700 Kč měsíčně, což činí zvýšení o 8,3%. Procentní výměra naroste o 3% tzn. že průměrný vyplácený starobní důchod se zvýší o 3,95%.

O zvýšení důchodů není potřeba žádat, protože se důchody navyšují z úřední povinnosti plátců důchodů. Oznámení o zvýšení důchodů dostanou lidé, kteří pobírají důchod v hotovosti, společně s lednovou výplatou. U bezhotovostních plateb je oznámení doručeno poštou.

Financování systému důchodového pojištění je součástí veřejných financí. Příjmy z pojistného jsou příjmem státního rozpočtu a výdaje na důchody představují výdajovou stránku státního rozpočtu. Financování důchodů se tedy řídí zákonem č.218/200 Sb. o rozpočtových pravidlech. Pojistné na důchodové pojištění se vede na samostatném účtu státního rozpočtu. Prostředky tohoto účtu lze použít jen na zvyšování důchodů a na úhradu záporného salda pojistného.

Výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu. Výpočet pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je součástí zákona č.589/1992 Sb. Sazba pojistného na důchodové pojištění činí z vyměřovacího základu u zaměstnavatele 21,5%, u zaměstnance 6,5% a u OSVČ a osob dobrovolně účastných důchodového pojištění 28%.

Na příplatek k důchodu mají nárok účastníci odboje z první i druhé světové války a političtí vězni z období komunismu, poživatelé vdovských a vdoveckých důchodů po účastnících odboje z obou světových válek a politických vězňů a sirotci po účastnících odboje z druhé světové války a politických vězních. Příplatek k důchodu činí za každý započatý měsíc odbojové činnosti nebo věznění 50Kč u účastníka odboje nebo vězně, u vdovy či vdovce 25 Kč a u sirotka 20Kč, nejméně však částku 200Kč. Příplatek se vyplácí měsíčně spolu s důchodem a také se ve stejných termínech valorizuje. V případě souběhu nároků na příplatek se vyplácení pouze ten vyšší.

Zvláštní příspěvek k důchodu mohou pobírat účastníci odboje z období druhé světové války, účastníci povstání z roku 1945, osoby soudně rehabilitované, osoby mimosoudně rehabilitované a vdovy/vdovci po těchto osobách. Výše zvláštního příspěvku činí 2500 pro účastníky odboje a osoby jak soudně tak mimosoudně rehabilitované a 1250 pro účastníky odboje a vdovy/vdovce po jmenovaných skupinách osob. Zvláštní příspěvek se vyplácí také měsíčně spolu s důchodem ale valorizuje se nezávisle na příplatku k důchodu i důchodu samotném. Při souběhu nároků se vyplácí jeden zvláštní příspěvek a to ten vyšší.

Jednorázová peněžní částka náleží některým účastníků odboje - příslušníkům zahraničních armád z druhé světové války, jejich vdovcům/vdovám, účastníkům národního odboje a vdovám/vdovcům a dětem po nich. Výše jednorázové peněžní částky je 30 000Kč pro účastníka odboje, 15 000Kč pro vdovy, vdovce a děti.

Systémy důchodového zabezpečení jsou součástí sociálního modelu každé země a významně ovlivňují jejich ekonomiky bez ohledu na to jde-li o průběžně nebo kapitálově financovaný systém. Financování systému důchodového zabezpečení je součástí veřejných financí. Na úrovni systému závisí také životní úroveň velké části populace, tím i její spotřeba. Z toho vyplývá, že ovlivňuje hospodářské fungování státu.

V posledních letech vyvstal problém nutnosti reforem v oblasti systému důchodového zabezpečení zejména kvůli nepříznivému demografickému vývoji. Rozdíly v provedení reforem můžeme pozorovat mezi starými zeměmi EU a postkomunistickými státy. Ve státech střední a východní Evropy probíhají reformy radikálněji, často kompletní změnou systému.

Tabulka č.6: Průměrný věk odchodu do důchodu některých členských zemí EU

Zdroj : Bisinessinfo.cz [online]. Praha. Poslední úpravy 19.9.2007 [cit. 2008-03-17] Dstupné na WWW : http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/italie/reforma-duchodovy-socialni-zabezpeceni/1000683/45838/

Evropská Unie přijala v roce 2001 program Otevřené koordinace důchodů, která si dává za cíl zabezpečit kapacitu systémů tak, aby byly schopné plnit své sociální cíle, zabezpečit finanční udržitelnost a plnění měnících se sociálních potřeb.

Italská vláda musí řešit dva základní demografické problémy, které jsou patrné již od konce 70. let 20. století, jednak zvyšující se podíl důchodců a zároveň nízkou porodnost. To potvrzuje i struktura italských nákladů na důchody. Podíl nákladů na starobní důchody je 51,3%, což je o 10,1% vyšší než průměr evropské patnáctky, kdežto dávky mateřské dovolené představují pouhých 4,4% podílů na dávky sociálního zabezpečení, kdežto ve starých členských zemí Evropské Unie tento podíl činí průměrně 10,2%.

V roce 1992 proběhl v Itálii první pokus o reformu důchodového systému. Další reformy následovaly v letech 1995 a 2004. Tyto