Právní otázky komerčního investičního bankovnictví

Upozornění:

Tato práce nepopisuje žádný konkrétní vnitřní předpis jakékoli finanční instituce a její obsah nemá přímou souvislost se žádnou konkrétní institucí finančního trhu. Práce vychází pouze z veřejně dostupných informací a autor se nebude vyjadřovat ke zcela neúmyslné a náhodné podobnosti nebo shodě s některou z výše zmíněných úprav. Taktéž nenese autor žádnou odpovědnost za jím nezaviněnou možnost zneužití vnitřních informací jakéhokoli subjektu.

Použité materiály:

Dr. Ing. Petr Musílek: Finanční trhy a investiční bankovnictví. ETC Publishing, Praha, 1999.

Milan Bakeš a kol.: Finanční právo. C. H. Beck, 4. vydání, Praha, 2006.

Zbyněk Revenda a kol.: Peněžní ekonomie a bankovnictví. Management Press, 4. vydání,

Praha, 2005.

Petr Dvořák: Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Linde, 3. vydání, Praha, 2005.

Milan Ulrich, Daniela Pfeiferová: Investiční bankovnictví. Česká zemědělská univerzita,

Provozně ekonomická fakulta ve vydavatelství Credit, Praha, 2004.

Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo. C. H. Beck,

2. vydání, Praha 2004.

Internetové prameny:

www.kb.cz

www.csas.cz

www.ing.cz, www.ingim.cz, www.ingwholesalebanking.com

Mgr. Zdeněk Husták, Ministerstvo financí ČR: Co je to MiFID a co přinese do českého právního řádu. in Finanční poradce (www.FinWeb.cz)

1. Druhy a funkce bankovnictví

Má-li tato práce pojednávat o souvislostech komerčního a investičního bankovnictví, je nezbytné krátce se zabývat vymezením některých základních pojmů z hlediska současného vývoje finančního sektoru v rámci specifik českého finančního trhu.

Za základní pojem oboru, o němž pojednává tato práce, je možné považovat finanční trh. Jakkoli je tento pojem relativně abstraktní, jeho vymezení je nezbytné, protože právě na finančním trhu probíhá alokace volných finančních prostředků od subjektů s jejich přebytkem k těm, které pociťují jejich nedostatek. Tato alokace probíhá buď přímo mezi zmíněnými subjekty, nebo nepřímo přes zprostředkovatele. Finanční trh tedy můžeme vymezit jako systém institucí a instrumentů, které zabezpečují pohyb peněz a kapitálu ve všech formách na základě nabídky a poptávky mezi různými ekonomickými subjekty. Finanční trh je členěn (segmentován) na trhy peněžní, úvěrové a kapitálové, a to podle subjektů, mezi kterými obchody probíhají, podle užívaných instrumentů a podle doby jejich splatnosti. Toto členění je však z dnešního pohledu nepříliš aktuální vzhledem k boomu nových investičních instrumentů, jejichž rozličné varianty rychle a účinně smazávají již tak neostré hranice jednotlivých segmentů finančních trhů.

Se širokou paletou investičních instrumentů se můžeme setkat jak na trzích finančních, tak na trzích nefinančních. Hlavním trhem nefinančním, mluvíme-li o oblasti finančnictví, je komoditní trh. Právě na tomto trhu se realizuje globální obchod s potravinami, zemědělskými produkty, základními a drahými kovy, průmyslovými i energetickými surovinami. Instrumenty těchto alternativních investic zde obchodované - majetkové cenné papíry, certifikáty, futures, opce... - se nazývají alternativní neboli reálné investiční instrumenty. Z dalších nefinančních trhů je možné uvést například trh s realitami nebo s uměním, s jejichž pomocí lze rozložit riziko a dosáhnout zajímavého zhodnocení investovaného kapitálu.

Všechny tyto trhy se však neobejdou bez určitého typu subjektů, které zprostředkovávají kontakt mezi nabízejícími a poptávajícími, platební služby, poradenství, záruky a poskytují mnoho jiných služeb. Těmito subjekty jsou banky. Základem bankovnictví je podnikatelský subjekt, tradičně označovaný jako banka. Jde o jednoho z nejvýznamnějších finančních zprostředkovatelů, a to banku obchodní neboli komerční. Jde o subjekt obchodního práva - právnickou osobu, pro kterou je vyžadována forma akciové společnosti s jasným původem základního kapitálu, splňující další, v zákoně stanovené požadavky, a která je držitelem bankovní licence, a která je obvykle, ale ne nezbytně, zakládána za účelem dosahování zisku.

Pokud jde o druhy bankovnictví, lze je dělit podle stejných kritérií jako banky. Základní dělení bank je provedeno dle povahy obchodů, které realizují, na:

§ obchodní banky,

§ investiční banky - provádějí omezený počet činností: emisní obchody, obchody s cennými papíry, depotní obchody, majetkovou správu aktiv, fúze a akvizice, ale podle zákonné definice nejsou bankami,

§ spořitelny - v ČR jde v podstatě o banky, mohou plnit také funkci investiční banky,

§ stavební spořitelny - mají pravidelné vklady obvykle retailové klientely, poskytují účelově vázané úvěry; v rámci stavebního spoření se operuje se státní podporou, kdy jsou státem uměle navyšovány úroky,

§ úvěrová družstva (v ČR zatím nemají statut banky), která jsou rozsahem i bilanční sumou menší než banky, mají menší požadavky na základní kapitál a majiteli jsou členové družstva, kteří vytvořili kapitál na základě svých vkladů, který zhodnocují poskytováním úvěrů,

§ hypoteční banky - poskytují hypoteční úvěry na nemovitosti zaručené nemovitostmi, emitují zvláštní druh cenných papírů - hypoteční zástavní listy; hypoteční úvěry mohou být daňově zvýhodněné nebo se státním příspěvkem,

§ specializované banky:

• ČEB - Česká exportní banka, podporující vývoz prostřednictvím poskytování státem zvýhodněného financování, především poskytováním přijatelnější doby splatnosti úvěrů a výše jejich úrokových sazeb, ale také přebíráním záruk,
• ČMZRB - Českomoravská záruční a rozvojová banka, založená za účelem podpory malého a středního podnikání formou poskytování cenově zvýhodněných záruk za úvěry podnikatelů u komerčních bank.

Dalším rozlišovacím kritériem je zaměření na určitou klientelu, na niž banky cílí nabídku produktů a služeb. V takovém případě je banka, poskytující služby klientele drobné nebo naopak firemní, považována za retailovou nebo velkoobchodní (wholesale). Často jde o banky z tohoto hlediska univerzální, poskytující služby všem kategoriím klientů, kdy je například pro každou skupinu určena jiná divize, nebo i dceřiná společnost banky. Univerzální banka však klientům může poskytnout řadu služeb a produktů z různých oborů a tím zahrnovat více druhů bankovnictví.

Teorií i právními normami jsou považovány za základní funkce bank ty činnosti, které provádí banka jako finanční instituce na finančních trzích, ať již jde o trh mezibankovní, cenných papírů, nových investičních instrumentů či komoditní.

Takto definované funkce jsou označeny jako:

§ finanční zprostředkování,

§ emise bezhotovostních peněz,

§ provádění bezhotovostního platebního styku,

§ zprostředkování finančního investování na peněžním a kapitálovém trhu.

Bankovnictví a finanční trhy obecně jsou základem pro fungování současné globalizované ekonomiky a představit si moderní svět bez tohoto podnikatelského odvětví je zcela nemyslitelné. V České republice, na rozdíl od některých severoamerických či evropských zemí, je finanční trh tvořen převážně bankovními subjekty (tzv. bank based system). Proto má bankovnictví, a to především komerční, naprosto nezastupitelnou roli ve financování podnikatelských i nepodnikatelských subjektů a jejich záměrů. Role nebankovních obchodníků s cennými papíry, subjektů kolektivního investování, pojišťoven či penzijních fondů jako standardních mechanismů alokace finančních prostředků, roste velmi zvolna. Český podnikatelský subjekt je, v důsledku specifického vývoje na našem finančním trhu, při získávání kapitálu a finančních prostředků odkázán na bankovní domy a jejich úvěrové nebo leasingové produkty. Vstup na burzu primární emisí cenných papírů pro získání kapitálu je v posledních letech v ČR zcela ojedinělý a reálně k němu došlo pouze v několika málo (cca šesti) případech, což je nutné považovat za známku selhávání kapitálového trhu. Tuto situaci, rozebranou podrobněji níže, je možné připisovat mimo jiné i systému univerzálního bankovnictví tak, jak je determinován zákonnou úpravou. Pouze mírně odlišná je situace v oblasti dluhových cenných papírů, jejichž emise jsou alternativní formou získávání finančních zdrojů především pro velké a stabilizované kapitálové společnosti.

Svou negativní roli ovšem sehrává i způsob a náročnost právní úpravy korporátního práva, práva daňového a obecně kritizovaná nízká kultivovanost a stabilita právního prostředí spojená s problematickou vymahatelností práva a nedůvěra v právní systém České republiky. Tyto, i již výše zmíněné důvody, vedou obchodní společnosti k získávání kapitálu mimo kapitálový trh, nebo k zakládání mateřských společností mimo českou jurisdikci a jejich následné uvedení na pražskou burzu cenných papírů tak, jako se stalo například v případech společností Zentiva, ECM či Vienna Insuration Group. Další možnou alternativou je umístění emise cenných papírů českého subjektu na zahraniční trh (např. na varšavskou burzu), pokud má společnost zahraničního vlastníka nebo na tomto trhu působí.

V souladu s odbornými kruhy je možné konstatovat, že jedinou alternativou alokace kapitálu bankami je centrální státní plánovací úřad. Jeho znovuzavedením sice omezíme riziko selhání trhu nebo kolapsu banky, nicméně je vhodné připomenout, že tento systém ve druhé polovině 20. století v řadě zemí, včetně naší, nebyl úspěšný a neosvědčil se.

V jiných státech jsou již středně velké podnikatelské subjekty schopny získávat kapitál pro svůj rozvoj na finančních trzích (burzách) emisí cenných papírů, a to jak primární emisí vlastnických cenných papírů, tak úpisem akcií při zvyšování základního jmění společnosti. Jsou tedy v této oblasti financování méně závislé na úvěrování ze strany komerčních bank a leasingových společností, což zvyšuje jejich manévrovací prostor při krytí finančních potřeb a významně zlepšuje alokaci volných peněžních prostředků, především v segmentu drobných investorů. Tak je tomu - také díky rozsáhlé informační povinnosti ze strany společností - například v USA, kde jsou drobní investoři nezastupitelnou součástí kapitálových trhů.

2. Charakteristika a právní vymezení komerčních a investičních bank

Na základě poskytovaných služeb, a tedy dle činnosti, jsou banky děleny na banky obchodní neboli komerční a na banky investiční, nebo správněji investiční zprostředkovatele. Tam, kde se v této práci mluví o investičních bankách, jsou tím zároveň myšleni investiční zprostředkovatelé a naopak. Tato pojmová disbalance je způsobena § 3 odst. 1 zákona číslo 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o bankách"), který výslovně zakazuje použití slova „banka" nebo „spořitelna" a jejich překlady a odvozeniny v obchodní firmě všem právnickým osobám, jimž nebyla udělena bankovní licence. Z dikce zákona tedy plyne, že použití názvu „investiční banka" je zcela nesprávné v situaci, kdy investiční zprostředkovatel (např. Wood & Company finance services, a.s. nebo Patria Finance, a.s.) nedisponuje licencí opravňující jej k příjímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů, tedy k podnikání jako obchodní banka. A je tomu právě naopak, protože tito investiční zprostředkovatelé mohou své obchody provozovat (poskytovat investiční služby) pouze na základě oprávnění zcela jiného charakteru, tedy na základě povolení České národní banky k činnosti obchodníka s cennými papíry.

A) Komerční banky

Pro vymezení banky jako instituce je používáno dvou hledisek. První, označované jako hledisko funkční, vychází z ekonomických funkcí a činností banky. Charakterizuje ji jako druh finančního zprostředkovatele, jehož hlavní činností je zprostředkování pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomicky činnými subjekty (klienty banky). Funkční hledisko tedy vymezuje pouze nejednoznačně, který podnik je bankou a který podnik nikoli.

Druhé hledisko - hledisko právní - musí z důvodu odlišného režimu činností bank, ve srovnání s podniky z jiných oblastí, vymezit banku vůči těmto podnikům zcela jednoznačně a nezpochybnitelně. Definice je obvykle provedena velmi přesně a detailně ve speciální zákonné normě o bankách. Tak je tomu i u nás, kdy je zákonem o bankách kogentně upravena celá oblast komerčního bankovnictví. Tento zákonný předpis již implementuje Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES o zřizování a provozování činnosti úvěrových institucí. Provedenou transpozicí je tedy česká právní úprava harmonizována s právem Evropské unie.

Výsledkem právní úpravy, tak jak je popsána, je jednoznačná a kogentní právní úprava banky jako ekonomicky činného subjektu. Pokud tedy chce kdokoli poskytovat bankovní služby, musí splnit následující podmínky. Musí přijímat vklady od veřejnosti, jimiž se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu (vklady mohou přijímat pouze banky). Dále musí poskytovat úvěry, tedy v jakékoli formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky. Avšak proto, aby mohl přijímat vklady a poskytovat úvěry musí nejdříve bezpodmínečně získat povolení působit jako banka, tedy získat bankovní licenci. O udělení bankovní licence musí požádat Českou národní banku a prokázat řadu skutečností. Mezi nejdůležitější požadavky v řízení o udělení bankovní licence, které vede ČNB, patří forma obchodní společnosti, která musí být založena jako akciová společnost či státní peněžní ústav, dále návrh stanov, schopnost v krátké době shromáždit základní kapitál tvořený peněžními prostředky ve výši minimálně 500 mil. Kč, dále splnění technických, organizačních a personálních požadavků, používání určitého informačního systému a jeho napojení na ČNB, sídlo na území ČR a další. Tato soustava podmínek a požadavků, jež musí žadatel splnit a jež jsou posuzovány na základě správního uvážení ČNB, se nazývají kriteria autorizace. Avšak ani splnění všech podmínek nezaručuje získání bankovní licence, neboť na ni není právní nárok.

Po sloučení bankovního dohledu a dozoru nad kapitálovým trhem je vedeno řízení o žádostech o bankovní licence a licence obchodníka s cennými papíry novým způsobem. Pokud žadatel podá souběžně žádosti o obě licence, řízení je zahájeno v obou záležitostech, ale ČNB jako správní orgán podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, usnesením řízení sloučí z důvodu hospodárnosti a efektivnosti správního řízení. Zákon o bankách pak stanovuje v § 1 odst. 5, že výkon některých činností uvedených v § 1 odst. 3 (jde o další činnosti, jež může banka poskytovat) může být zvláštním zákonem vázán na udělení povolení. Pokud zvláštní právní předpis podmiňuje výkon některé činnosti udělením povolení, lze takovou činnost povolit v licenci až poté, kdy bude uděleno povolení podle zvláštního právního předpisu. Ze znění § 1 odst. 5 tedy vyplývá, že ČNB nejdříve rozhodne o udělení ostatních licencí a povolení, o kterých rozhoduje, a až následně rozhodne o udělení bankovní licence v rozsahu, ve kterém splní žadatel zákonné podmínky.

Specifikem obchodních bank je správa cizích peněžních prostředků, což s sebou přináší řadu rizik, vyplývajících nejen z ekonomické nebo tržní situace. Koncentrace velkého množství finančních prostředků je velmi lákavá, přičemž nemusí jít ani o kriminální činnost. Z těchto důvodů podléhají komerční banky ve větší míře kontrole ze strany ČNB, jakožto orgánu bankovního dohledu. Dále jsou obchodní banky povinny plnit zákonem o bankách stanovené podmínky a poskytovat veškeré požadované informace. Neplnění podmínek a informačních povinností může na základě správního řízení vedeného ČNB vést k uložení nápravných opatření a pokut a v konečném důsledku až k nucené správě, odnětí bankovní licence a likvidaci banky.

Odlišné je postavení zahraničních bank, které při vstupu na český trh prostřednictvím tuzemských poboček již disponují bankovní licencí ve svém domovském státě - tedy ve státě, kde mají sídlo. Při vstupu na trh hostitelského státu - v našem případě český trh - již nemusí žádat o bankovní licenci, protože díky harmonizaci evropského práva došlo ke sjednocení požadavků, jež jsou kladeny na bankovní subjekty. Tyto licencované subjekty mohou expandovat na další trhy na základě tzv. Jednotného evropského pasu. Postup při založení pobočky, nazývaný pasportování, je nepoměrně jednodušší, než získání nové licence. Tuzemská pobočka zahraniční banky podléhá pouze registraci ze strany dohledového orgánu v hostitelském státě a zápisu do obchodního rejstříku a ČNB spolu se žádostí o registraci předá pouze výkaznictví. Co se týká licencovaných činností, zapisují se vzájemně uznávané činnosti terminologií Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/48/EC, příloha č. 1, jež byla implementována v § 5d zákona o bankách a pro tyto činnosti není třeba žádného dodatečného povolení. Pokud tedy takový subjekt disponuje Jednotným evropským pasem, ČNB již nemá právo zasahovat a musí registraci provést. Opačný postup by byl v rozporu s evropským právem, respektive s vytvářením jednotného evropského trhu i se svobodami vnitřního trhu.

Obchodní banka, jako podnikatelský subjekt se specifickými rysy, stále zůstává podnikem usilujícím o maximalizaci zisku nebo o maximalizaci tržní ceny akcií a tohoto základního cíle dosahuje snahou o získání co možná největšího podílu na trhu. Pro splnění těchto cílů může banka poskytovat řadu dalších služeb a činností - pro klienty i na vlastní účet - za předpokladu, že jí byly povoleny Českou národní bankou v udělené bankovní licenci. Tyto služby a činnosti, ne vždy pouze doplňkové, jsou specifikovány v § 1 odst. 3 zákona o bankách.

Jak bylo zmíněno v první kapitole, je obchodní banka institucí, která je základem bankovnictví. Jde o druh finančního zprostředkovatele, jehož hlavní činností je zprostředkování přesunu kapitálu od věřitelů k dlužníkům. Tato činnost je nazývána „finanční zprostředkování", kdy formou nepřímého financování dochází k transformaci peněz a obchodní banka při tom slouží jako prostředník mezi vkladateli (věřiteli banky) a dlužníky, kteří mají závazek vůči bance. Tyto dvě skupiny klientů banky se z principu systému nepřímého financování nesetkávají a obchodní banky ručí za vklady i za možnost vybrat úvěr v plné výši pouze klientům, jejichž vztah není přímý.

Základní činností obchodní banky při finančním zprostředkování je tedy přijímání peněžních vkladů, neboli depozit, poskytování úvěrů na vlastní účet z prostředků takto získaných a zprostředkování platebního styku. Zákon o bankách ve svém § 2 odst. 1 striktně zakazuje jakémukoli jinému subjektu bez bankovní licence přijímat vklady od veřejnosti a vydávat elektronické peněžní prostředky (pokud zvláštní zákon nestanoví jinak). Tyto činnosti, tzv. bankovní monopol, jsou tedy vyhrazeny pouze bankám a spořitelnám a jsou předmětem licenčního řízení a dohledu bankovního dozoru (vyjma úvěrových družstev, jejichž charakteristika je jiná). Ostatní podnikatelské subjekty mohou poskytovat řadu dalších služeb dle § 1 odst. 3 zákona o bankách, aniž by se dostaly do rozporu s právními normami, samozřejmě pokud splní v dalších právních normách stanovené podmínky. Jde především o různé společnosti, poskytující např. finanční leasing, depotní služby či spotřebitelské úvěry pro subjekty s vyšší mírou rizika při splácení úvěru. Tyto společnosti mohou podnikat i jen na základě živnostenského oprávnění a zápisu do obchodního rejstříku.

B) Investiční banky

Investiční bankovnictví může být definováno mnoha způsoby. Od definic velmi širokých, ve kterých jsou obsaženy aktivity hlavních firem v oboru zahrnujíc škálu obchodních činností od mezinárodních emisních obchodů až po obchody maloobchodní, včetně obchodů s nemovitostmi a s pojišťovacími produkty, k definici nejužší, která vychází z historických tradic investičního bankovnictví, jejímž obsahem jsou pouze emisní obchody a brokerské a dealerské obchody na sekundárních trzích.

V České republice odbornou literaturou používaná definice vymezuje investiční bankovnictví využívajíce definice R. L. Kuhna, podle níž investiční bankovnictví zahrnuje transakce, které jsou prováděny s cennými papíry, s finančními deriváty a s ostatními instrumenty privátních finančních trhů. Do této definice jsou zahrnovány emisní obchody, vlastní a zprostředkovatelské obchody s investičními instrumenty, depotní obchody, majetková správa (asset managenent), fúze a akvizice (mergers and acquisitions).

Další, a dá se říci upřesňující, vymezení investičních obchodů, vycházející z této definice, přináší zákon o bankách, který ve svém § 19b odst. 4 striktně definuje, jaké činnosti jsou považovány za investiční obchody. Podle tohoto zákonného ustanovení jde o investování do cenných papírů, obchodování s nimi, obchodování s právy spojenými s cennými papíry nebo od nich odvozenými, účast na vydávání cenných papírů a poskytování souvisejících služeb a nakonec obhospodařování cenných papírů včetně poradenské činnosti.

Takto provedené vymezení investičního bankovnictví, jako protipólu bankovnictví komerčního, je platné pro investiční zprostředkovatele, jako instituce finančního trhu, ať již jde o univerzální banky nebo o samostatné brokerské společnosti. Tito investiční zprostředkovatelé provádějí především zprostředkovatelské obchody na účet zákazníků, následují obchody prováděné na vlastní riziko (na vlastní účet). Do investičního bankovnictví tedy zahrnujeme také obchody s cennými papíry prováděné na vlastní účet investičních zprostředkovatelů, které provádějí z důvodů likvidity, rozložení rizika aktivních obchodů i rentability. Tyto obchody ale rozsahem zpravidla nepřevyšují obchody zprostředkovávané pro klienty.

Investiční zprostředkovatelé, zvláště banky, jsou však zákonem omezováni v nákupu cenných papírů a nových investičních instrumentů na vlastní účet. Děje se tak především proto, že podstupují velmi vysoká rizika na volatilních finančních trzích těchto instrumentů. Důvody a oprávněnost těchto omezení vidíme například v asijské finanční krizi v 90. letech minulého století, nebo v krizi likvidity na finančních trzích v současnosti (v 2. polovině roku 2007), kdy vyšlo najevo problematické hodnocení skrytých rizik některých nových investičních instrumentů (např. collaterized debt obligation), které používaly americké finanční instituce k rozložení rizika z vlastních úvěrových obchodů a k získání dalších finančních zdrojů, nebo naopak byly tyto instrumenty používány k získání vyššího zhodnocení vlastních prostředků finančních institucí. Proto jsou banky nuceny zákonnými normami i právními předpisy nižší právní síly, vydávanými centrální bankou jako orgánem dohledu nad kapitálovým trhem, k vytváření finančních rezerv na tyto obchody i na obchody prováděné na vlastní účet.

V posledních letech se neustále zvyšuje význam obchodů s cennými papíry i s jinými nástroji užívanými na finančních trzích. Na tyto trhy ovšem zpravidla nemají drobní investoři přímý přístup, a proto roste také úloha těch subjektů, které tyto obchody zprostředkovávají. Těmi jsou především univerzální banky a jejich dceřiné společnosti, ale i samostatní obchodníci s cennými papíry (brokerské společnosti).

C) Základní rozdíly mezi komerčními a investičními bankami

Zatímco investiční bankovnictví zahrnuje především zprostředkovatelské obchody zmíněné v předcházejícím oddíle této kapitoly, převládají v komerčním bankovnictví naopak obchody na vlastní účet a vlastní riziko banky. Z toho vyplývá i další rozdíl. Hlavním zdrojem zisku v oblasti investičního bankovnictví je zprostředkovatelská provize, případně rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem. To pro ryze investiční banky s méně diverzifikovanými aktivitami znamená větší míru kolísání zisku a větší závislost na cyklech globální ekonomiky. Komerční bankovnictví, odhlédneme-li od poplatků za služby, naproti tomu počítá při realizaci zisku především s marží z rozdílu aktivních a pasivních úrokových obchodů.

Univerzální banka spojením všech druhů zisku nabízí daleko větší stabilitu, protože z důvodu neúspěchu v jednom obchodě nebo i v jedné oblasti, např. s ohledem na ekonomický cyklus, není pravděpodobné ohrožení finanční stability celé finanční instituce. To ovšem platí pouze pro situaci, kdy jsou správně nastavena a personálem banky dodržována všechna opatření určená k zamezení negativních dopadů spojených s podnikatelským rizikem při obchodování na finančních trzích.

Dalším rozdílem mezi jednotlivými subjekty investičního a komerčního bankovnictví je způsob získávání finančních zdrojů. Investiční zprostředkovatelé zpravidla obstarávají finanční prostředky prostřednictvím obchodů typu dohod o zpětném odkupu (repurchase agreement). Tyto obchody představují smlouvy o prodeji cenných papírů se závazkem zpětného odkupu daných cenných papírů k určitému budoucímu termínu za předem stanovenou cenu. Za takto získané finanční prostředky investiční banky často nakupují jiné investiční instrumenty nebo poskytují půjčky svým klientům. Naopak komerční banky finanční zdroje získávají z větší části cestou primárních vkladů svých vkladatelů a tak se dostávají do postavení dlužníků právě vůči těmto svým vkladatelům. Množství finančních prostředků určených pro úvěrové obchody tak velmi závisí na schopnosti banky získat volné peněžní prostředky bonitních klientů.

Následující odlišnosti investičních a komerčních bank spočívají ve velikosti aktiv, kde jasně vedou komerční banky a kdy ani ty větší investiční banky nedosahují objemem aktiv středně velkých bank komerčních. Další podstatnou odlišností jsou druhy rizik, které finanční instituce podstupují při své obchodní činnosti. Zatímco investičních bank se dotýkají především rizika tržní, vyplývající z kolísání cen investičních instrumentů na finančních trzích, komerční banky se musí vyrovnávat s rizikem nesplácení poskytnutých úvěrů ze strany dlužníků banky, tedy rizikem úvěrovým.

Závěrem této kapitoly je nutno konstatovat, že systém univerzálních bank se, přes některé nedostatky, bude lépe potýkat s riziky a nástrahami finančních trhů, bude výrazně odolnější vůči vnějším vlivům ekonomických cyklů a politických rozhodnutí i vůči změnám právního prostředí. Nicméně nezbývá než souhlasit s odbornou literaturou, že úkoly, které jsou dnes zajišťovány bankami, mohou být již v blízké budoucnosti plněny přes kapitálové trhy, pojišťovny nebo jiné instituce a naopak.

3. Charakter právní úpravy komerčního a investičního bankovnictví

V pohledu na právní úpravu finančních trhů se výrazně projevuje především nesoulad mezi pojmoslovím ekonomické teorie a užitou terminologií a pojmoslovím v právních předpisech. Ačkoli je dobře možné o naší právní úpravě hovořit jako o harmonizované s právem evropským, je to právě určité zpožďování v přejímání pojmů a jejich obsahu do našich právních norem, které činí pojmosloví, právní normy i právní povědomí značně nekonzistentní a neustálené. Jako příklady tohoto negativního projevu je možné uvést instituty nejen obchodního práva - firma, podnik a podnikatel, které s tímto tématem úzce souvisí, ale i další instituty a pojmy z právní úpravy finančních trhů, např. roztříštěnost pojmů popisujících subjekty finančních trhů. Zde je pro ilustraci možno uvést jako příklad rozdílný výklad termínu „investiční zprostředkovatelé". Zatímco odborná ekonomická literatura často užívá tento termín relativně široce k popisu nebankovních finančních zprostředkovatelů, právnická literatura a zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu"), ve svém § 29 an. jej chápou úžeji, jako vymezení fyzických či právnických osob, které poskytují investiční službu tak, že přijímají a předávají pokyny týkající se investičních instrumentů, nepřijímají peněžní prostředky ani investiční instrumenty zákazníků a úzce spolupracují s přímým účastníkem kapitálových trhů (např. bankou nebo investiční společností).

Mimo tuto nekonzistentnost a definiční nepřesnosti, kdy každý zákon obsahuje alespoň jeden paragraf upravující základní pojmy pro tento konkrétní zákon, nepůsobí pozitivně ani množství zákonů, které se dané problematiky dotýkají. Tato situace se sice ještě nedá popsat dnes oblíbenou frází „hypertrofie práva", nicméně i pro nekodifikovanou oblast, jíž finanční právo je, se počet zákonů upravujících jednotlivé instituty blíží naplnění výše zmíněného termínu. Jediné pozitivum takového stavu, kdy každý zákon upravuje jeden institut, je mařeno v této kapitole zmiňovanou nepřesností, nekonzistentností, neujasněností a překrýváním definic základních pojmů.

Z popsaného vyplývají i otázky dotýkající se teorie práva a kvalitní normotvorby. Pokud má být právní norma koncipována tak, aby byla jasná, srozumitelná, obecná, stabilní a obsahovala logickou vnitřní strukturu i vnější návaznost, je třeba do jisté míry omezit její věcnost, konkrétnost a popisnost.

Pro právní úpravu oblasti bankovnictví a finančních trhů je charakteristická, tak jako v jiných oblastech právního řádu ČR, nízká obecnost právní normy, ba právě naopak, je velmi výrazně cítit snaha o co nejkonkrétnější a co nejpregnantnější popis tématu upravované věci. Následkem toho trendu vznikají normy vyznačující se sice přesností a splňující požadavek ústavního práva - ukládání povinností toliko na základě zákona, nicméně často překračují míru přijatelné konkretizace normy. Tím však v podstatě vznikají normy, které kauzálně upravují nejen každou instituci finančních trhů, ale i obchody na těchto trzích, čímž brání vzniku takových investičních instrumentů nebo zprostředkovatelů, jež by lépe vyhovovaly stále se vyvíjející situaci na finančních trzích. Zde stojí za zmínku velmi pomalé přijímání legislativy, umožňující založení investičních fondů investujících do nemovitostí jako hlavního aktiva (např. Reico investiční společnost České spořitelny). Často kritizovány jsou též právní normy, obsahující odlišnou úpravu totožných institutů zmíněných institucí - například přílišný počet různých finančních limitů pro ně stanovených, které musí finanční instituce splňovat. Za problém je možné považovat také pomalé naplňování některých ustanovení zákonných norem, které působí chaoticky na právní úpravu prostředí kapitálových trhů a přináší ostatním institucím na něm působícím zvýšené náklady. Zde je myšleno například otálení se vznikem centrálního depozitáře podle §100 an. zákona o podnikání na kapitálovém trhu, tj. osoby vedoucí zákonem stanovenou evidenci zaknihovaných cenných papírů, a prodlužování agonie Střediska cenných papírů. Ačkoli je tato skutečnost kritizována odbornou literaturou již v roce 2006, ještě v první čtvrtině roku 2008 není ustanovení tohoto zákona naplněno a ani se na založení instituce centrálního depozitáře nepracuje.

Základem a předlohou pro českou, národní, právní úpravu bankovnictví a finančních trhů je evropská legislativa, jejímž prostřednictvím evropské instituce provádějí sbližování národních právních úprav jednotlivých členských států. Cílem dlouhodobého sbližování národních právních úprav finančních trhů je sjednocení legislativy členských států EU a Evropského hospodářského prostoru tak, aby mezi těmito státy nedocházelo k neopodstatněným rozdílům v legislativě, jež by tuto oblast činily méně přehlednou pro klienty finančních institucí, pro finanční instituce při zakládání poboček v těchto zemích i pro orgány dohledu, jejichž činnost bude sjednocenou legislativou výrazně zjednodušena a snad i zkvalitněna. Takto sjednocená legislativa, vycházející především ze směrnic Rady číslo 77/780/EEC, o koordinaci předpisů o zakládání peněžních ústavů, Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES, o zřizování a provozování činnosti úvěrových institucí a také ze směrnic upravujících bankovní dohled, má přispívat k vyšší transparentnosti a komparativitě finančních trhů i jednotlivých produktů a služeb institucí na nich působících.

V následujícím výčtu právních norem, které upravují problematiku finančních trhů a jejich institucí, je možné spatřovat výše komentované skutečnosti.

1) Zákonné normy (z důvodů častých novelizací „ve znění pozdějších předpisů") upravující oblast finančních trhů, podnikání na nich a komerční a investiční bankovnictví:

• Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
• Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance
• Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu
• Zákon č. 15/1998 Sb., o dohledu voblasti kapitálového trhu
• Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování
• Zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících předpisů
• Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech
• Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech
• Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový
• Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech
• Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

Z uvedeného výčtu je zřetelně vidět rozsah předmětné právní úpravy. Její nepřehlednost dále zvyšují aktivní i pasivní derogace předpisů a časté novelizace buď přímo těchto zákonů nebo - a hůře - nepřímé novelizace, ať již zákonů blízkých si upravovanou oblastí (např. insolvenční právo), či prostřednictvím tzv. „přílepků" k zákonům zcela nesouvisejícím s daným tématem. Podobné problémy vznikají i v procesu transpozice a implementace evropské legislativy, o čemž pojednává 7. kapitola této práce.

Obvykle je v obdobných starších pracích uváděno, že právní úprava investičního bankovnictví a finančních trhů vychází ze zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále je zákon o cenných papírech). Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že po zrušení části třetí až páté tohoto zákona je takový závěr (někdy však již úvod práce) mírně řečeno nepřesný, až zavádějící. Tento zákon totiž upravuje pojem cenných papírů, jejich náležitosti, smlouvy o převodech, úschově, správě, uložení a obhospodařování cenných papírů, smlouvy obstaravatelské, včetně některých povinností z nich vyplývajících, a speciální úpravu smluv o zastavení cenných papírů. Zákon o cenných papírech však v žádném svém ustanovení nedefinuje podmínky, které musí splnit žadatel o licenci obchodníka s cennými papíry, kdo může nebo nemůže být žadatelem, komu se podává žádost a jaké věcné a personální předpoklady pro výkon činnosti musí žadatel splňovat. Též neobsahuje legislativní úpravu kapitálových trhů a obchodování s cennými papíry. Dnes je tedy hrubě nepřesné označovat zákon o cenných papírech za základ zákonné úpravy této oblasti.

Základem pro úpravu této oblasti jsou již zmiňované zákony: zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Oba tyto zákony jsou téměř plně harmonizovány s evropskou úpravou a jediným výrazným restem zůstává transpozice a implementace revoluční Směrnice MiFID (viz 7. kapitola).

Prve zmíněný zákon, zákon o bankách, zásadním způsobem vymezuje prostředí pro činnost bank - bankovní prostředí - a částečně zasahuje i do úpravy investičního bankovnictví. Stanoví především podmínky pro vznik banky a určuje provozní požadavky. Obsahuje také ustanovení o bankovním dohledu, jeho postupy a možnosti při řešení problémů vzniklých v bankách, tedy nápravná opatření včetně nucené správy, odnětí licence a likvidace banky. Je zde upraven i systém pojištění pohledávek z vkladů a v neposlední řadě též informační povinnost.

Zákon o podnikání na kapitálovém trhu naopak komplexně upravuje prostředí tohoto trhu, tedy osoby účastnící se obchodů na kapitálovém trhu, investiční obchody a služby, trh samotný, evidenci investičních nástrojů i dohled nad tímto trhem a některé správní delikty.

2) Rozsah podzákonných norem upravujících oblast finančních trhů, podnikání na nich a komerční a investiční bankovnictví je přímo úměrný počtu a rozsahu zákonných předpisů. Tyto prováděcí předpisy nižší právní síly mají podobu vyhlášek a opatření ČNB nebo Ministerstva financí ČR, či nařízení vlády. Oblast úpravy potom sahá od stanovení náležitostí žádosti o bankovní licenci, přes plnění informačních povinností či poctivé prezentaci investičních doporučení, až po stanovení podrobností dodržování pravidel obezřetného poskytování investičních služeb a podrobnější způsoby jednání obchodníka s cennými papíry se zákazníky či pravidla pro výpočet kapitálové přiměřenosti. Tento výčet prováděcích předpisů rozhodně není kompletní - a s ohledem na rozsah - být kompletní nemůže. Jako příklad vývoje v oblasti podzákonných norem je zde možné uvést vyhlášku České národní banky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry (dále jen „vyhláška o pravidlech obezřetného podnikání"), která zrušila a nahradila osm vyhlášek ČNB a Ministerstva financí ČR, upravujících pravidla obezřetného podnikání, likvidity a kapitálové přiměřenosti zmíněných institucí finančního trhu. Tato vyhláška je tedy pozitivním krokem směrem ke zjednodušení legislativy kapitálových trhů. Její rozsah, především pak rozsah příloh, je nemalý a mírně znesnadňuje orientaci v této normě. Jako pozitivní je však nutno jej ocenit, protože ukazuje správnou cestu v této, legislativou velmi složitě upravené oblasti finančního práva.

3) Třetí skupinou předpisů, výrazně upravujících činnost bank a nebankovních finančních zprostředkovatelů, jsou ty předpisy, které, ačkoli nejsou normami zákonnými, tuto oblast výrazně utvářejí. Jde o vnitřní předpisy nebo vnitřní směrnice těchto finančních institucí, které se obvykle dělí podle oblasti kterou upravují na všeobecné, organizační a obchodní.

Tyto předpisy za prvé aplikují zákonnou a podzákonnou úpravu na konkrétní jednání, povinnosti a práva těchto institucí a jejich zaměstnanců vůči klientům, ostatním subjektům finančního trhu a orgánům dohledu.

Druhým jejich úkolem je provádění zákonných a podzákonných předpisů a především evropské legislativy - tedy hlavně nařízení a směrnic, ale i rozhodnutí a stanovisek evropských institucí - Evropského parlamentu, rady a komise. V poslední době jde zejména o plnění informačních povinností dle vyhlášky o pravidlech obezřetného podnikání. Též se především banky předem, prostřednictvím vnitřních předpisů, připravují na novou legislativu, spojenou s budoucí transpozicí Směrnice MiFID.

Třetí funkcí těchto vnitřních předpisů je konkrétní úprava fungování vnitřních bankovních procesů a činností, včetně ochranných mechanismů. Protože je většina českých bank v rukou zahraničních finančních konglomerátů a české banky jsou na různém stupni začlenění do svých mateřských společností, je možné říci, že obvykle české banky přebírají úpravu svých „matek" a centrálou je pak dáno, jaká je úprava i obsah vnitřních předpisů.

Jedno však mají banky společné. Nezveřejňují ani předpisy týkající se fungování bankovních procesů a činností ani způsob úpravy vnitřních ochranných mechanismů. Obvykle se tomuto kroku brání s odkazem právě na potřebu zajištění ochrany těch mechanismů, jež banka vybudovala k zabránění střetu zájmů a k ochraně klientů před zneužitím informací získaných při poskytování finančních služeb.

Na základě výše uvedeného nelze očekávat, že by do této oblasti vnesla více transparentnosti implementace nové evropské legislativy a bude tedy velmi záležet na postoji a spolupráci dohledových orgánů a jejich schopnosti účinně kontrolovat tyto instituce i přes hranice v rámci EU a EHP, a to především proto, že v případě bank s domicilem v jiné členské zemi EU či EHP je dohledovým orgánem orgán dle hlavního sídla banky. Existuje reálné nebezpečí, že by orgán národní (v našem případě ČNB) mohl být - například při kontrole tuzemské pobočky zahraniční banky - odsunut na druhou kolej a mohl se stát pouze jakýmsi dohlížitelem v oblasti kapitálové přiměřenosti, bez skutečné možnosti ukládáním nápravných opatření na dozorovaný subjekt působit.

4. Modely začlenění investičního bankovnictví

Ve vyspělých státech odborná literatura rozlišuje tři základní modely začlenění investičního bankovnictví. Obvykle jde o výsledky dlouhodobého vývoje spolu s historickými okolnostmi a samozřejmě tlaku lobbyistických skupin.

¨ Model univerzálního bankovnictví (MUB).

¨ Striktní oddělení investičního a komerčního bankovnictví (SOIKB).

¨ Smíšený model bankovnictví.

A) Model univerzálního bankovnictví

Univerzální bankovnictví je reprezentováno bankovním systémem, ve kterém univerzální banky provádějí takzvaně pod jednou střechou komerční i investiční obchody. Přijímají vklady, poskytují úvěry, obchodují s cennými papíry na vlastní i cizí účet, aranžují emisní obchody, svým klientům provádějí majetkovou správu, zabezpečují platební styk, realizují obchody pojistné povahy. Univerzální banky jsou charakteristické účetním propojením komerčního a investičního bankovnictví. Typickou je pro ně existence téměř volného toku informací mezi komerčními a investičními odděleními jedné banky a tato oddělení bývají často personálně propojena.

Tento model, využívaný také v ČR i v dalších zemích střední Evropy, se - při pohledu do minulosti - konstituoval především v Rakousku, Německu a ve Švýcarsku a pro tyto země je charakteristický. Bankám je povoleno v rámci jedné instituce provádět jak komerční, tak investiční obchody, kdy obvyklou nutností je získání licence toho kterého dohledového orgánu určitého trhu. Další možností je získání takzvaného jednotného evropského pasu, tedy bankovní licence banky se sídlem v některé členské zemi Evropské unie, jež je uznávána všemi členskými státy EU a Evropského sdružení volného obchodu.

Výhody systému univerzálního bankovnictví pramení právě z univerzality banky jako instituce, která poskytuje komplexní služby pro klienta laického i odborně zdatného. Je to za prvé především nabídka široké palety služeb pod jednou střechou. Výhodná pro klienty je také hustá síť poboček, která snižuje časové náklady, náklady transakční a náklady příležitostí klientů. Finanční ústav při provádění obchodů získává velké množství velmi cenných informací a může tak lépe vystihnout potřeby klienta a poskytovat odpovídající konzultace a služby. Získáním těchto informací má univerzální banka možnost lépe monitorovat a lépe se přizpůsobovat stále se měnící poptávce klientů.

Druhou velkou výhodou je stabilita finančního ústavu nezávislého na jednom druhu klientely, úspory provozních nákladů z rozsahu poskytovaných služeb a nezávislost banky na příjmech z jednoho konkrétního druhu činnosti.

Třetí, odbornou literaturou zmiňovaná výhoda, se váže na výši nákladů kapitálu pro nefinanční společnosti. Ukazuje se v historických i současných výzkumech, že úzké sepětí univerzálních bank a nebankovních společností podstatně snižuje monitorovací náklady a zvyšuje možnost kontroly využívání poskytnutých úvěrů, což vede ke snižování kapitálových nákladů nefinančních společností.

Tyto tři výhody jsou podrobovány odborné diskusi a ve větší nebo menší míře mohou být redukovány zákonodárstvím jednotlivých států.

Nevýhody, vyplývající ze systému univerzálního bankovnictví, mají původ především ve velikosti finanční instituce a následně v tržním podílu, který tato zaujímá na relevantním trhu a rovněž z možného konfliktu zájmů mezi komerčními a investičními obchody. Konflikt zájmů, vzniklý při realizaci ručitelského typu emisního obchodu univerzální bankou, skrývá nebezpečí ohrožení věřitelů banky v případě, že tato banka utrpí ztrátu pro neumístění cenných papírů na trh, jejichž umístění zaručila. Druhý, a zřejmě častější typ konfliktu zájmů, vyvstává ze skutečnosti, že banka v podstatě bezplatně získává informace o svých klientech z komerčního bankovnictví a může je využívat při kapitálových obchodech.

Velkou nevýhodou je také problematické zjišťování výsledků hospodaření podle jednotlivých produktů. Evropské univerzální banky proto vyčleňují investiční obchody do dceřiných společností v očekávání zlepšené možnosti vyhodnocování a ovlivňování nákladových položek.

Zřejmě největší nevýhodou popisovaného systému univerzálního bankovnictví je podpora vzniku, respektive přímo vytváření oligopolní tržní struktury. Přenos oligopolní tržní struktury z komerčního na investiční bankovnictví je umožněn již zmiňovanou strukturou informací, které je privátní banka sto získat z obchodů se svými klienty. Tato informační asymetrie, již beztak ve finančním sektoru vysoká, se ještě umocňuje spojením získaných informací z obou druhů bankovnictví a ve svém důsledku limituje cenovou konkurenci, brání vytvoření efektivního a důvěryhodného privátního finančního trhu a podporuje politiku „too big to fail". Pokud považujeme za základní předpoklad efektivního chování privátních finančních institucí tvrdou konkurenci, znamená vysoká koncentrace bankovnictví umožnění a usnadnění cenového diktátu oligopolních struktur, často na základě kartelových dohod. Užití modelu univerzálního bankovnictví je ve zmíněných souvislostech problematické i pro finanční (především akciové) trhy, kde tento model bankovnictví snižuje důvěryhodnost trhu, protože někteří hráči, v tomto případě univerzální banky, mají oproti ostatním účastníkům podstatné informační výhody. Vysoká koncentrace bankovnictví, tolik typická právě pro model univerzálního bankovnictví, vyvolává velké nebezpečí pro celou ekonomiku v případě bankrotu jedné velké banky, jejíž potíže mohou ovlivnit nejen celý bankovní sektor, ale finanční krize může být přenesena na celé hospodářství státu a vzhledem k propojení ekonomik celého světa může taková finanční krize otřást globalizovanými finančními trhy. Tomuto nebezpečí pro stabilitu především národního hospodářství čelí vládní orgány vytvářením zvláštních podmínek pro univerzální finanční ústavy, odůvodňovaných veřejným zájmem. Státní orgány tak pomáhají přežívat i neefektivním oligopolním bankám a bráněním očistným procesům bankrotů a restrukturalizace podporují neefektivní alokaci finančních prostředků.

B) Striktní oddělení investičního a komerčního bankovnictví

Model striktního oddělení investičního a komerčního bankovnictví, někdy také nazývaný jako model segmentovaného nebo odděleného bankovnictví, vznikl v roce 1933 v USA jako důsledek finanční krize, způsobené vlnou bankrotů. Tento model pak byl fungujícím systémem po dlouhá desetiletí. Americké komerční banky měly od počátku 19. století povoleny pouze komerční obchody. Začátkem 20. století došlo v americkém bankovnictví k velké liberalizaci a následně i k úplné integraci investičního a komerčního bankovnictví v USA. Tím, a také přílišným optimismem ekonomického růstu poválečných let, byl vytvořen základ pro následnou hospodářskou krizi, jež započala 24. 10. 1929 tzv. „Černým pátkem".

Vlna bankrotů bank v letech 1929-33 a skandály se zneužíváním informací a dat z komerčních obchodů, vytvořily obrovský tlak na minimalizaci konfliktu zájmů a zformování méně rizikového bankovního systému. Reakcí na toto rozsáhlé selhání tržního systému bylo vydání „Banking Act" neboli „Glass-Steagall Act", zákona, jehož tvůrci Carter Glass a Henri Steagall prosadili v roce 1933 reformu bankovního systému, na jejímž základě došlo k oddělení komerčního bankovnictví od investičního - banky tedy mohou být buď klasickou komerční bankou, nebo bankou investiční, obchodující s cennými papíry. „Banking Act" měl čtyři základní cíle: obnovit důvěru v komerční bankovní systém prostřednictvím oddělení komerčního a investičního bankovnictví, zabránit toku finančních prostředků z komerčního bankovnictví do spekulativních obchodů investičního charakteru, eliminovat konflikt zájmů a omezit koncentraci moci. Tento zákon svými opatřeními splnil cíle, které si kladli jeho autoři. Jeho přijetí znamenalo pro univerzální banky povinnost rozdělit aktivity na komerční a investiční. To znamenalo, že univerzální banky byly nuceny volit mezi existencí buď jako komerční banka anebo jako firma cenných papírů.

Opatřeními k posílení důvěry v komerční bankovnictví bylo především zavedení pojištění depozit jako nejvýznamnější prvek, dále pak zákaz úročení depozit na viděnou a stanovení minimálního podílu vlastních prostředků při nákupu akcií na úvěr (margin requirements).

„Glass-Steagall Act" se však vždy vztahoval pouze na aktivity na území USA a pokud americké banky působily mimo území USA, pak mohly obchodovat i s investičními instrumenty, a to z důvodů konkurenceschopnosti na mezinárodním poli.

Po 2. světové válce se k tomuto systému připojilo Japonsko, kde sílí hlasy za zrušení současného systému odděleného bankovnictví a komerční banky mohou dnes provádět některé bezpečnější operace na finančních trzích.

Model striktního oddělení investičního a komerčního bankovnictví byl používán i v Kanadě do 80. let 20. století, kdy bylo komerčním bankám umožněno vlastnit investiční zprostředkovatele jako své dceřiné společnosti. Na příkladu Kanady je dobře vidět, že tento model segmentovaného bankovnictví je v současném globalizovaném světě privátním společnostem spíše na obtíž a následkem toho je systémem různých výjimek erodován a obcházen, aby byl nakonec pro svou nepružnost zrušen.

Z dnešního pohledu je možné konstatovat spolu s odbornou literaturou, že se „Glass-Steagall Act" přežil, erodován především pod tlakem nových investičních instrumentů na rozložení rizika, vzhledem k existenci kvalitní regulace bankovního i finančního trhu. Rovněž se zřetelem na propracované zákonodárství, omezující konflikt zájmů a insider trading, není nutná zákonná úprava natolik přísná, aby omezovala americké banky v mezinárodním konkurenčním boji. Pozitivním důsledkem zrušení „Glass-Steagall Act" bylo kromě zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti amerických bank také zvýšení konkurence na trzích cenných papírů, dále to byly úspory z rozsahu a ze sortimentu a opětovné získání klientů, které banky ztratily na základě trendu sekuritizace.

Pod tlakem odborné veřejnosti v USA došlo v roce 1999 k přijetí nové zákonné úpravy v oblasti bankovnictví (Gramm-Leach-Bliley Act), která znamenala zrušení bariér mezi komerčním bankovnictvím, investičním bankovnictvím, kolektivním investováním a pojišťovnictvím. Nová koncepce nabízí finančním institucím možnost účasti na finančních aktivitách, ve kterých byly starším zákonodárstvím omezovány. Přímo, prostřednictvím finanční holdingové společnosti a nikoli jako dosud zakládáním dceřiných společností, tak mohou banky klientům nabízet služby komerčního i investičního bankovnictví, kolektivního investování i pojišťovnictví, a to vše tak, jak je dnes jinde ve světě obvyklé - na jednom místě a v různých obchodních produktech či balíčcích.

V současné době se model odděleného bankovnictví ve své čisté podobě nevyskytuje v žádné vyspělé zemi včetně USA, Velké Británie či Japonska, které bývají jako příklad někdy stále ještě uváděny.

C) Smíšený model bankovnictví

Základní charakteristikou smíšeného modelu bankovnictví je vykonávání pouze komerčních obchodů bankou, která však má možnost vlastnit i stoprocentní podíl ve firmě cenných papírů a jejím prostřednictvím vstupovat na finanční trhy a fakticky se tak účastnit operací s cennými papíry. Taková dceřiná firma cenných papírů podléhá licenčnímu řízení pro obchodníky s cennými papíry, musí dále splňovat všechny podmínky pro účast na kapitálových trzích, a to včetně pojištění a zpravidla také bude členem (někdy i zakládajícím) některých organizátorů trhů.

Cílem smíšeného modelu bankovnictví je zabránit konfliktu zájmů prostřednictvím imaginární zdi - nazývané „čínská" (chinese walls) - mezi bankou a firmou cenných papírů, a která má mezi nimi omezit jak toky informací tak personální a účetní propojení. V této souvislosti mohou být použity také „požární zdi" (firewalls) - ty by však měly být „vyšší a pevnější" a měly by bránit nejen toku informací a dat, ale i volnému toku finančních prostředků a kapitálu mezi jednotlivými dceřinými společnostmi banky.

Smíšený model bankovnictví se používá například v Portugalsku či v Itálii. V Dánsku, kde byl též používán, byl začátkem 90. let minulého století opuštěn. V Maďarsku byl také nahrazen modelem univerzálního bankovnictví v roce 1997.

5. Model začlenění investičního bankovnictví v ČR

Podle směrnic Evropské unie existuje pro členské země možnost volby bankovního systému a je pouze na členských zemích, který model bankovnictví, zda univerzální, segmentovaný či smíšený, si zvolí. Podle první bankovní směrnice Rady číslo 77/780/EEC, o koordinaci předpisů o zakládání peněžních ústavů, jež se spokojila pouze s jednotnými minimálními požadavky na zakládání bank, je banka definována jako úvěrová instituce, jejíž činnost spočívá v přijímání vkladů a jiných splatitelných prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet. Banky pak mohou nabízet i ostatní bankovní a finanční služby a produkty, pokud nejsou omezeny národním zákonodárstvím. V příloze k druhé bankovní Směrnici Rady číslo 89/646/EEC a ve Směrnici 2006/48/EC, příloze č. 1 je uveden seznam bankovních obchodů, pro něž je platná jednotná bankovní licence. Bankovní domy pak mohou poskytovat bankovní služby a provádět další obchody v oblasti cenných papírů na celém vnitřním trhu Evropské unie, pokud k tomu získají licenci v domovském státě, a obchody následně provádějí v rámci Jednotného evropského pasu (viz výše).

České bankovnictví je charakteristické vysokou mírou tržní koncentrace - neobvyklou především v anglosaských zemích - a významná pozice velkých finančních institucí je dále posilována jejich dceřinými společnostmi - např. investičními společnostmi, spravujícími investiční fondy.

Takto pojatý systém bankovnictví trpěl především v 90. letech minulého století všemi hlavními neduhy spojenými obecně s koncepcí univerzálního bankovnictví. Tedy informační asymetrie znamenající konkurenční výhodu a závažný konflikt zájmů, výrazné omezení cenové konkurence, příliš silná vyjednávací pozice ovlivňující pohled politické reprezentace na celý bankovní sektor a v neposlední řadě omezení efektivní alokace volných finančních prostředků. To vše bylo navíc podpořeno tím, že banky, vlastněné z části nebo zcela státem, neměly jako polostátní organizace vyjasněnou vlastnickou strukturu, ani cíle a management byl vystaven politickým tlakům. Tyto faktory, spolu s nepružností byrokratické organizace, vedly k neefektivnímu hospodaření a následně obrovským ztrátám, které v rámci tzv. transformačních nákladů hradil stát z daňových příjmů. Nicméně se právě zde plně projevila vlastnost považovaná za jednu ze základních nevýhod modelu univerzálního bankovnictví, označovaná jako „too big to fail", kdy si státní orgány nemohly dovolit nechat projít očistným procesem úpadku a restrukturalizace velké finanční ústavy, protože by tím ohrozily ekonomickou stabilitu země. Nehledě na to, že se teprve v současné době naše úpadkové a insolvenční právo začíná přibližovat předpisům vyspělých zemí.

Zde je nutné připomenout, že model univerzálního bankovnictví v USA se velkou měrou přičinil o první globální finanční a ekonomickou krizi na přelomu 20. a 30. let minulého století a byl označen za tak koncepčně špatný, že bylo nutno hledat k němu alternativu, kterou se stal zákonem (Banking Act - 1933) nově vytvořený model striktně odděleného investičního a komerčního bankovnictví.

Český model bankovnictví vykazuje typické znaky univerzalizace. Banky často nabízejí pod jednou střechou všechny myslitelné finanční služby. Přijímají vklady, poskytují úvěry, obchodují s cennými papíry na vlastní i cizí účet, aranžují emisní obchody, nabízejí správu aktiv bonitním klientům, realizují platební styk, emitují bezhotovostní peníze a realizují další obchody finančně-pojišťovací povahy. Proto bývají v literatuře univerzální - nejen české - banky a jejich dceřiné společnosti označovány jako tzv. finanční supermarkety. Za názorný příklad může velmi dobře posloužit Česká spořitelna, a.s., která svými aktivitami přesně vystihuje právě pojem „finanční supermarket". Náplň činnosti jednotlivých dceřiných společností je většinou dobře patrná již z jejich názvů. Kromě základní bankovní činnosti podle zákona o bankách, provozované přímo Českou spořitelnou, a.s., vlastněnou rakouskou Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG, patří do tohoto koncernu dále tyto