Praha - vše o hlavním městě

Tuto část města, o jejíž vzhled se zasloužili mj. stavitelé povolaní z Itálie, spojuje starobylý Karlův most ze 14. století s větší historickou čtvrtí Starým Městem. O bohatých dějinách Starého Města svědčí četné románské, gotické, renesanční i barokní stavby. Světově proslulé jsou památky sousedního Židovského Města - bývalého ghetta. Rozsáhlou čtvrť Nové Město s mnoha dalšími historickými stavbami založil už ve 14. století král Karel IV.

Praha je důležité průmyslové středisko (strojírenský, potravinářský a chemický průmysl). Především je to však kulturní metropole s množstvím starobylých památek, muzeí a galerií, ale i s bohatým uměleckým a kulturním životem.

I.HISTORIE

Vznik jména:

O původu jména existuje několik názorů: jeden z nich odvozuje jeho původ od prahů na řece Vltavě nebo na potoku Brusnici, jiný vychází ze skutečnosti, že pro stavbu Hradu bylo zvoleno místo nezalesněné, vyprahlé sluncem nebo vymýcené, krátce označované praha.

Dnešní Velká Praha používá znak Starého Města, zobrazující hradební zed' se třemi věžemi a branou. Ruku s mečem přidal do znaku Ferdinand III. (1649) za odpor města proti švédským vojskům. Původní latinská devíza Praga caput regni (Praha hlava království) byla v roce 1926 změněna na Praha matka měst.

Historický vývoj města:

Základ dnešního významu Prahy spočívá v její tisícileté historii hlavního a sídelního města českého státu. První stopy a pozůstatky pobytu člověka na pražském území předcházejí však vznik města o několik desítek tisíc let. Jsou datovány do starších fází starší doby kamenné (600 000 - 40 000 př. n. I.) a do poslední doby ledové (40 000 - 10 000 př. n. I.), kdy Pražskou kotlinou prošli "lovci mamutů". Stálá sídla si na sprašových půdách nad vltavskými brody založili ve 4. tisíciletí př. n. I. neolitičtí zemědělci, od nichž trvá nepřetržitá kontinuita osídlení v severozápadní části dnešního města (Bubeneč, Dejvice, Šárka, Liboc) za neustálého střídání a prolínání prehistorických kultur až do příchodu keltského (Bójové), germánského (Markomani, Durynkové) a slovanského obyvatelstva. Slované pronikli na pražské území v 6. století. Opěrnými body jejich převážně zemědělského osídlení se od 7. až 8. století stala opevněná výšinná hradiště Zámka, Butovice, Podhoří a Šárka. Ekonomické a společenské procesy, které v 9. a 10. století vedly k postupnému sjednoceni českých kmenů a ke vzniku raně feudálního přemyslovského státu, změnily rovněž sídelní strukturu pražské oblasti. Někdy mezi lety 880 a 890 založil kníže kmene Čechů Bořivoj I. na dosud pustém ostrohu nad Vltavou první křest'anský kostel P. Marie a poté Pražský hrad jako hlavni sídlo přemyslovských panovníků. V první polovině 10. století vznikla na protilehlém břehu Vltavy druhá přemyslovská pevnost, střežící důležité brody a křižovatku dálkových obchodních cest, Chrasten - Vyšehrad. To mělo za následek nejen úpadek starých hradišt', ale též přesun těžiště osídlení do blízkosti nových knížecích sídel a jeho rostoucí koncentraci. Arabsko-židovský kupec Ibrahím ibn Jakúb, který navštívil Čechy v roce 965 nebo 966, zaznamenal již v této době existenci rušného tržiště a soustředěného osídlení městského typu v pražském podhradí. Kronikář Kosmas hovoří na přelomu 11. a 12. století o bohatých vzkvétajících podhradích Pražského hradu i Vyšehradu a o osadách německých, románských a židovských kupců v jejich obvodu. Kolem roku 1100 je také poprvé výslovně doloženo velké tržiště na pravém břehu Vltavy, v prostoru dnešního Staroměstského náměstí. Právě u něho vznikla knížecí celnice (Týn - Ungelt) a v okolí vyrostla v průběhu 12. století takřka kompaktní zástavba kamenných románských dvorců, domů, kostelů a klášterů. S levobřežním podhradím ji spojil kamenný Juditin most, který nahradil starší most dřevěný.

Na pravém vltavském břehu ve 13. století vyvrcholil proces zrodu vrcholně středověkého města, v jehož průběhu se obyvatelé dosud právně roztříštěného pražského podhradí proměnili v příslušníky městského stavu, sjednotili se do městských obcí a získali pro ně od panovníka četné výsady a privilegia. Vnějším projevem této proměny bylo postavení hradeb, které po roce 1230 vydělily z dosavadní různorodé zástavby Pražské Město (pozdější Větší či Staré Město pražské) a Havelské Město. Havelské Město ještě před koncem 13. století splynulo se Starým Městem. Mezitím však roku 1257 založil král Přemysl Otakar II. na místě zrušeného starého osídlení na levém břehu Vltavy Nové Město (od 14. století nazývané Menším Městem nebo Malou Stranou). Výstavba uvnitř hradeb probíhala již v novém stavebním a uměleckém slohu - gotice. Vynikající dochovanou památkou zástavby ze 13. století je klášter sv. Anežky na Františku. Rozhodující podíl při konstituování "právních" měst na pražském teritoriu měli zámožní příslušníci německého patriciátu, proto se vzniklá města řídila přizpůsobeným městským právem norimberským (Staré Město) a magdeburským (Malá Strana).

Vrchol rozkvětu pražského středověkého souměstí nastal za vlády císaře a krále Karla IV. (1346 - 1378), který cílevědomě přetvářel Prahu v reprezentativní sídlo svého rodu a ve velkolepou metropoli středověké římské říše, jež se měla přiblížit Konstantinopoli a Římu. Přičinil se o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344), založil ve městě univerzitu, první na sever od Alp (1348), velkoryse vyměřil a založil Nové Město pražské (1348). Na Pražském hradě, Vyšehradě, na Novém Městě i jinde v Praze zbudoval desítky světských a církevních staveb, navržených a provedených vynikajícími staviteli I dalšími umělci té doby (katedrála sv. Víta s kaplí sv. Václava, Karlův most, Hladová zed', kláštery Na Slovanech, na Karlově, u sv. Kateřiny, u sv. Apolináře, kostely sv. Jindřicha, sv. Štěpána, kaple Božího Těla ad.). Přeložením směrů obchodních cest a četnými privilegii se pokusil zajistit Pražanům výsadní postavení v evropském obchodě. Karlova Praha vyrostla ve skvělé vrcholně gotické velkoměsto, jedno z největších v tehdejší Evropě, v němž na ploše 8,1 km² žilo asi 40 000 obyvatel.

Vnější rozkvět města skrýval však v sobě vážné sociální rozpory. Ty po Karlově smrti vedly ke vzniku společenské krize a reformního hnutí, jehož nejvýznamnějším představitelem se stal Jan Hus (1372 - 1415), působící na pražské univerzitě a v Kapli betlémské. Vyhrocení krizových jevů po Husově smrti a působení jeho stoupenců vyústilo v revoluci. Podnětem k jejímu propuknutí bylo povstání pražské chudiny 30. července 1419, vedené Janem Želivským. Husitská Praha odstranila moc německého patriciátu a církve, vítězstvím v bitvách na Vítkově hoře a pod Vyšehradem (1420) se ubránila křížové výpravě krále Zikmunda, sjednotila se v jedinou městskou obec a stala se rozhodujícím mocenským činitelem v zemi. Po zavraždění Želivského (1422) a po porážce od Jana Žižky u Malešova (1424) se však jednota pražských mést opět rozpadla. Kališnické měšt'anstvo Starého Města se v konfliktech mezi jednotlivými husitskými stranami přiklonilo ke konzervativním utrakvistům, zatímco Nové Město bylo věrným spojencem polního vojska sirotků. Dobytí Nového Města Staroměstskými a panskou jednotou 6. května 1434 jen o několik dnů předešlo porážku radikálních táborů a sirotků v bitvě u Lipan.

1 v pohusitském období si pražské měšt'anstvo udrželo nabytý majetek a výsadní politické postaveni v čele městského stavu. Staroměstská radnice byla místem konáni zemských sněmů a též královské volby Jiřího z Poděbrad (1458). Praha dokázala rázným povstáním odrazit pokusy o obnovení katolického náboženství (1483) i vojenskými a diplomatickými prostředky čelit pokusům šlechty o umenšení práv městského stavu (1500 - 1517). Její dominantní pozici otřásl až nástup Habsburků na český trůn (1526) a zejména dalekosáhlé omezení městských práv českých královských měst Ferdinandem I. po neúspěšném stavovském povstání roku 1547. Praha sice zůstala hlavním městem, konfiskacemi a tresty však ztratila většinu majetku, privilegií a především politickou samostatnost i váhu ve stavovské obci. V protikladu k tomuto úpadku prestiže a hospodářské moci prošla pražská města ve druhé polovině 16. století obdobím intenzivní renesanční přestavby, oživení městského ruchu a zvětšení vnějšího lesku. V letech 1583 - 1612 se stala stálým sídlem uměnímilovného císaře Rudolfa II., jehož dvůr byl shromaždištěm umělců a učenců z celé Evropy. Konečnou tečku za rudolfínskou kapitolou pražských dějin udělalo české stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618-1620. Přestože pražské města sehrála v povstání jen pasivní úlohu, postihly je po portice na Bílé hoře (8. listopadu 1620) znovu tvrdé tresty, které dovršily společenský a politický pád pražského měšťanstva. Perzekuce, nucená emigrace nekatolíků, plenění, válečné ztráty a epidemie snížily během třicetileté války počet obyvatel v dříve kvetoucím souměstí ze 60 000 před povstáním na pouhých 26 400 v roce 1648. Přestěhováni císařského dvora a všech významných úřadů do Vídně degradovalo Prahu na provinční město. Přesto zde pokračovala výstavba šlechtických paláců a především klášterů i chrámů obnovující se katolické církve. Rovněž méšt'ané pražských měst dokázali po skončeni válečných útrap zmobilizovat síly k pozoruhodné stavební aktivitě, která zejména po velkém požáru roku 1689 dodala městu osobitou, stylově jednotnou tvář pražského baroka". Její rámec vytvořilo mohutné barokní opevnění, završené vyšehradskou citadelou, které nahradilo starší gotické hradby. Uchránilo Prahu před dobytím Švédy na samém sklonku třicetileté války (1648), nikoliv však před obsazením francouzsko-bavorskými vojsky (1741 ) a Prusy (1744) za válek o rakouské dědictví.

Zlomem v poklidném životě provinciální pozdně barokní Prahy se stal patent císaře Josefa II. z 12. února 1784, kterým byla čtyři dosud samostatné pražská města - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - spojena v jeden celek, v hlavni město Prahu. S rozvojem manufakturní výroby a s prvními projevy průmyslové revoluce vzrůstal příliv obyvatel z okolního českého venkova do hlavního města natolik, že jeho areál, který se nezměnil od doby Karla IV., nestačil již novým potřebám. V předpolí barokního opevnění vznikla první průmyslová předměstí (Karlín, Smíchov, Holešovice, Libeň). Svědkem stávek a bouří jejich dělnického obyvatelstva se Praha stala poprvé v roce 1844. Byla však již v té době především centrem vlasteneckého, národně obrozeneckého hnutí, jež úspěšné překonávalo pobělohorský úpadek českého jazyka i národního a státního vědomi.

Povstáním radikálních demokratů v červnu 1848 se Praha zařadila do proudu buržoasních revolucí a ani léta Bachova absolutismu (1849 - 1859) neoddálila její počínající proměnu v moderní kapitalistické velkoměsto. Dynamika jeho rozvoje se od 60. let 19. století postupně zrychlovala. Město, v kterém v roce 1843 žilo 111 000 obyvatel, mělo jich v roce 1910 již 617 000. Česká vlastenecká buržoasie, jež ve volbách roku 1861 přesvědčivé porazila pražské Němce a natrvalo ovládla městskou správu, urychleně modernizovala své město po vzoru metropolí západní Evropy, počínaje kanalizací, přes veřejné osvětlení až po tramvajovou dopravu. Byly vybudovány monumentální reprezentační budovy Národního divadla, Národního muzea, Rudolfina, Obecního domu, Nové radnice aj. Součástí bohatého společenského života měšt'anských vrstev se staly velkolepé akce jako všesokolské slety (od roku 1882), Jubilejní výstava (1891 ) nebo Národopisná výstava (1895). Rozdělením univerzity na českou a německou (1882) a založením České akademie věd a umění (1890) vznikla vedle starších institucí (Královská česká společnost nauk, Národní muzeum) nové významná střediska českého vědeckého a kulturního života. Rozmach veřejného, politického a spolkového dění vyústil ve vznik desítek spolků, besed, odborových organizací a nových českých politických stran, které záhy zastínily původní "všenárodní" strany staročeskou a mladočeskou. Největší politickou stranou byla Českoslovanská sociální demokracie, založené roku 1878. Z její iniciativy se Praha v období 1890 - 1905 stala dějištěm demonstraci a stávek za všeobecné hlasovací právo, které se prolínaly s dlouholetými jazykovými spory a národnostními bouřemi, vyvolanými snahou o zrovnoprávnění češtiny a němčiny jako zemských úředních jazyků. Záporným důsledkem prudkého ekonomického, populačního i politického vzestupu české Prahy byla necitlivá asanace vnitřního města, které po roce 1893 přes odpor řady kulturních osobností a spolků padla za obět velká část historického Starého Města a téměř celé Židovské Město. Na Novém Městě i v nově vzniklých městských obcích pražské aglomerace (Žižkov, Královské Vinohrady, Nusle, Vršovice, Libeň, Košíře ad.) vyrostly vedle ušlechtilých budov novorenesančních a staveb ve slohu české secese i kubismu též celé čtvrti nevzhledných komerčních činžáků. V nich se soustřed'oval početný městský proletariát. Rozsáhlá výstavba nejen postupně vtiskla předměstskému osídlení městský charakter, ale po zbořeni pražských hradeb (zahájeno 1874) je i spojila s vnitřním městem v jeden urbanistický celek. Přesto se až do první světové války nesetkaly s úspěchem snahy o vytvoření jednotné velké Prahy. K městu Praze se připojil pouze Vyšehrad (1883), Holešovice-Bubny (1884) a Libeň (1901 ).

28. října 1918 se Praha stala hlavním městem samostatné Československé republiky, sídlem jejího prezidenta, Národního shromáždění a vlády. Dnem 1. ledna 1922 bylo k hlavnímu městu připojeno 37 sousedních měst a vesnic. Vznikla Velká Praha, na jejímž území o rozloze 171,64 km² žilo 676 657 obyvatel. Po období poválečné krize a jí vyvolaných sociálně politických nepokojů, které vyvrcholily konfliktem o Lidový dům a pokusem o generální stávku v prosinci 1920, prošlo město v letech 1922 - 1938 dalším obdobím dynamického rozvoje. Jeho výsledkem byl nejen vzrůst počtu obyvatel až k hranici 1 milionu (1938), ale především vznik četných hodnot urbanistických, architektonických i kulturních, nesených duchem modernismu, funkcionalismu a avantgardních uměleckých proudů 20. a 30. let. Ohnisky kulturních výbojů byly především některé divadelní scény (Městské divadlo na Královských Vinohradech, Osvobozené divadlo, D 34), nakladatelství a redakce novin a časopisů (Družstevní práce, Symposion, pražská redakce Lidových novin, Venkova, Tvorby, Kmene, Šaldova zápisníku) i umělecká sdružení (Mánes, Devětsil, Literární skupina, Surrealistická skupina). Svědectvím vysoké úrovně pražské meziválečné architektury jsou mnohé monumentální stavby (palác Adria, Veletržní palác, Právnická fakulta, Památník osvobození, Všeobecný penzijní ústav, Mánes ad.) i ucelené sídlištní celky (Spořilov, Ořechovka, Baba, centrum Dejvic).

Přes výraznou sociální diferenciaci obyvatelstva, dopad velké hospodářské krize (1929 - 1934) a rostoucí ohrožení extrémním nacionalismem a fašismem udržela si Praha až do konce první republiky demokratickou samosprávu, na níž se podílely všechny politické proudy od konzervativní pravice po komunisty. Nejsilnější stranou v ústředním zastupitelstvu Velké Prahy byli národní socialisté. Z jejich řad vyšli oba meziváleční pražští primátoři - Karel Baxa (1919 - 1937) a Petr Zenkl (1937 - 1939):

Dne 15. března 1939 okupovala Prahu nacistická vojska. Město, v němž žilo přes 95 % českého obyvatelstva, se změnilo v projevech a projektech představitelů okupační správy ve "staré německé město". Jeho skutečnou tvář však ukázaly masové demonstrace pražského lidu proti okupantům 28. října 1939. Zatýkání, popravy, uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939, ani vystupňovaný teror po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha (27. 5. 1942) nezlomily protifašistický odboj Pražanů. Jeho vyvrcholením po šesti těžkých letech okupace bylo pražské povstání ve dnech 5. - 9.května 1945, které skončilo osvobozením města a příchodem jednotek Rudé armády.

Léta 1945 - 1948 byla obdobím, v němž současně s odstraňováním válečných škod probíhal zápas o orientaci dalšího vývoje obnovené republiky a jejího hlavního města. Ve volbách v květnu 1946 ze čtyř povolených stran protifašistické Národní fronty zvítězila v Praze Komunistická strana Československa (36 % hlasů) před národními socialisty (33 % hlasů). Budovatelská hesla a program tzv. československé cesty k socialismu, hlásaný komunisty, získal dočasnou podporu většiny občanů a otevřel KSČ cestu k uchopení moci nekrvavým převratem ve dnech 20. - 25. února 1948.

Po únoru 1948 prošlo hlavní město Praha procesem dalekosáhlých přeměn od "očisty" všech městských orgánů akčními výbory Národní fronty přes správní reformu (zrušení magistrátu, nové rozdělení města do 16 obvodů) po důsledné zestátněni soukromého podnikání a živností, které zasáhlo 43 000 podniků a provozoven. Pro účely bytové a průmyslové výstavby bylo území Prahy postupně zvětšováno připojením 4 obcí v roce 1960, 21 obcí v roce 1968, částí 4 obcí v roce 1970, 30 obcí v roce 1974 a drobnými katastrálními úpravami v dalších letech. Roku 1960 bylo provedeno nové územně správní rozděleni do 10 městských obvodů. Tyto změny výrazně a s velmi rozpornými důsledky ovlivňovaly život města. Průmyslová výroba v Praze vzrostla za čtyřicet let vlády KSČ dvanáctkrát. S tímto růstem se však paradoxně zvětšovalo i technologické zaostáváni úrovně pražského průmyslu, jeho nevhodná odvětvová skladba a negativní ekologické vlivy na městské prostředí. V letech 1948 - 1989 bylo postaveno přes 150 000 bytů, většina ovšem v nekvalitní a urbanisticky úpadkové panelové sídlištní zástavbě na okrajích města. Vzrůstajícím disproporcím měly zabránit tzv. generely (dlouhodobé plány) rozvoje Prahy, vytvářené od roku 1967. Omezené finanční možnosti a voluntaristické zásahy politických orgánů však vedly k nedůslednému plnění těchto plánů, k volbě jednodušších, levnějších, nebo naopak velikášských, zpravidla však méně vhodných variant (zbudování tzv. severojižní magistrály středem města, plošná demolice části Žižkova a jeho přeměna v panelové sídliště) i k vysloveným urbanistickým omylům (zboření cenné budovy nádraží Těšnov, stavba Paláce kultury a žižkovské televizní věže). Chronickým problémem se stalo zaostávání výstavby objektů občanské vybavenosti na nových sídlištích a především nedostatečná údržba domovního fondu ve starých čtvrtích, která měla za následek postupující chátrání celých oblastí vnitřního města.

Nízká úroveň urbanistického plánování a malá kvalifikovanost správy města, která v 50. a znovu v 70. a 80. letech šla nadto ruku v ruce s tragickými deformacemi stalinistického a neostalinistického systému i s úpadkem občanského uvědomění a morálních hodnot, měla za následek, že dynamika rozvoje města byla nižší nežli v období první republiky a že budování metropole nedosahovalo vyváženosti ani kvality výstavby meziválečné. Nicméně i v této době byla vytvořena významná městotvorná díla - vyrostly mosty Nuselský (1973) a Barrandovský (1985), do provozu byly postupně uvedeny tři trasy metra (1974 - 1985), v centru města byly postaveny velké obchodní domy (Dům módy, Kotva, Máj-K Mart, Družba-Krone), dominantní místa mimo centrum zaujaly budovy podniků zahraničního obchodu, hotelů, výzkumných ústavů, vznikl areál Československé televize atd. Některé úspěchy zaznamenala též obnova historických objektů v Pražské památkové rezervaci, vyhlášené v roce 1971 (dlouhodobá rekonstrukce Pražského hradu, regenerace klášterů Jiřského a Anežského pro expozice Národní galerie, generální rekonstrukce Národního divadla, vnější obnova Královské cesty ad.). Rezervace, která zahrnuje historické jádro města o rozloze 8,1 km² a podle státního seznamu nemovitých kulturních památek čítá více než 2000 památkových objektů, představuje vzácnou kulturní hodnotu světového významu. Její celkový stav však není uspokojivý. Uchování tohoto jedinečného historického dědictví představuje klíčový a dosud nedořešený problém hlavního města.

Pokusem o překonání deformací, omylů, nehumánních a nedemokratických rysů politického systému vytvořeného po roce 1948 bylo "pražské jaro" roku 1968. Jeho násilné přerušení vstupem okupačních vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1988 znamenalo konec snah o uskutečnění "socialismu s lidskou tváří". Tvrdý "normalizační" režim, nastolený po dubnu 1989, přinesl v pražských poměrech nejen znovuomezení demokracie a svobodného života občanů, ale též nove disproporce v orientaci rozvoje města a postupné prohlubování stagnačních rysů jak ve sféře ekonomiky, služeb a technické infrastruktury, tak ve aféře kvality života a kulturní úrovně Pražanů. Proklamovaná idea Prahy jako moderního (socialistického) velkoměsta se ocitla v příkrém protikladu vůči existující realitě. Rostoucí rozpory vyvolaly sílící obranné reakce pražské občanské komunity proti totalitním a retardačním tendencím. Jejich vyvrcholením se staly události po 17. listopadu 1989. Mohutné lidové hnutí "sametové" revoluce, podnícené pražskými studenty a umělci, přivodilo pád vlády jedné strany a obrat k obnově demokratického společenského systému. Tento kurs potvrdily svobodné parlamentní volby v roce 1990 a 1992 i obecní volby na podzim 1990 a 1994. Rozsáhlé majetkové restituce a privatizace živností i služeb postupně proměnily a výrazně oživily tvář města, které znovu nalezlo svoji dynamiku. Nijak ji nenarušily ústavní a státní změny spojené se zánikem československé federace a s konstituováním samostatné České republiky k 1. lednu 1993. Praha se plně vrátila ke své staleté historické roli metropole a hlavy českého státu.

II. ZÁKLADNÍ ÚDAJE

Poloha:

Praha, hlavní a největší město České republiky leží mezi 49^o50' a 50^o10' severní šířky a mezi 14^o13' a 14^o42' východní zeměpisné délky, zhruba uprostřed středoevropské oblasti a ve středu České kotliny, na místě ideálně položeném, na dávném přechodu přes řeku Vltavu.

Počet obyvatel:

1.2 milionu

Rozloha

498 km²

Povrch

Naše hlavní město leží v členitém území Pražské kotliny a výběžků Středočeské pahorkatiny, které ji obklopují.

Průměrná nadmořská výška: 235 m. n. m.

Nejnižší bod města: 177 m. n. m. (hladina Vltavy)

Nejvyšší bod města: 399 m. n. m. (Stodůlky)

Podnebí:

Podnebí v Praze je mírné, poněkud sušší a teplejší, než by odpovídalo zeměpisné poloze.

Průměrná denní teplota vzduchu je v lednu 1^o C (nejnižší -0.5^o C), v červenci 23 ^o C (nejvyšší 19.5 ^o C).

Roční průměr dešt'ových a sněhových srážek činí 470 mm.

Deštivých dnů je v roce v průměru 154, dnů bez slunečního svitu 67, dnů s mrazem 87.

III. Vodstvo

Řeka Vltava, která pramení na Šumavě a v Mělníce se vlévá do Labe, protéká Prahou, kde je využívána k dopravě, zvláště rekreační. Tvoří neodmyslitelnou součást Prahy, přičemž její nábřeží patří k nejkrásnějším a jak turisty, tak i obyvateli Prahy nejnavštěvovanějším místům v Praze.

Vltava je nejdelší řeka české republiky a jenom v Praze přibírá celkem třiadvacet přítoků, mezi které patří například řeka Berounka, Říčanský potok, Radotínský potok, Pitkovický potok, Kunratický potok, potok Botič aj.

Tok řeky na území hlavního města měří 30.9 km, počítáno od říčního kilometru 175 v oblasti Strnady - Jarov až po říční kilometr 206 v oblasti Sedlec - Bohnice.

Nejužší je Vltava nad soutokem s Berounkou, kde je u říčního kilometru 181.4 pouze čtyřicet metrů široká. Nejširší je u Šítkovského jezu, kde má tři sta třicet metrů.

Průměrná hloubka kolísá mezi třemi a čtyřmi metry, největší je pak pod Vyšehradskou skálou - devět metrů.

Průtok vody je podle dlouhodobého průměru 147 m³, největší v březnu - 248 m³, nejmenší v srpnu - 97 m³.

Pražské ostrovy vznikly převážně z naplavenin. Sledujeme-li rytiny Prahy z různých dob, zjišťujeme, že některé ostrovy po čase zmizeli a jiné se naopak objevily.

Dnešní ostrovy: ostrov Štvanice (největší)

Bezejmenný

Jeruzalémský

Papírnický

Kamenský

Primátorský

Petržilkovský

Holešovický

Trojský

Veslařský

ostrov Císařská louka

Dětský

Slovanský

Střelecký

ostrov Kampa aj.

Přes Vltavu vede několik desítek mostů, některé z nich již zanikly, ostatní se dochovaly až do dnes.

Zaniklé mosty: dřevěný (nejstarší)

Juditin (z 12. století)

Františka I. (řetězový, 1839 - 1841)

Železná lávka (řetězový, 1870)

Dřevěný "piloťák"

Libeňský dřevěný

Štefánikův

Dnešní mosty: Karlův (1357)

most Prvního máje

Karlínský viadukt

Železniční (1871)

Palackého (Nové Město - Smíchov, 19. stol.)

most Svatopluka Čecha (staré Město - Holešovice, 1905 - 1908)

Hlávkův (Těšnov - ostrov Štvanice - Bubenská ulice, 1908 - 1912)

Mánesův (1911 - 1914)

Libeňský (Holešovice - Libeň, 1905 - 1928)

most Barikádníků (Holešovice - Libeň, 1926 - 1928)

Jiráskův (Nové Město - Smíchov, 1929 - 1931)

Švermův

železniční v Braníku

most Závodu míru (na Zbraslavi)

železniční pod Bulovkou

tramvajový provizorní

most Antonína Zápotockého (Braník - Zlíchov, 1978 - 1983)

Obyvatelstvo

Praha je milionové velkoměsto (má přibližně 1.2 milionu obyvatel), dnes ryze české.Obyvatelstvo města je ve svém průměru staré, s malým malým podílem dětí a mládeže. Obyvatel přibývá velmi pomalu, a to jen díky stěhování z jiných částí země. Přirozený přírůstek je však záporný.

Růst počtu obyvatel:

1800 ..................................... 75 000 osob

1850 ..................................... 118 000 osob

1900 ..................................... 201 000 osob

1920 ..................................... 679 000 osob

1960 ..................................... 1 000 000 osob

1981 ..................................... 1 182 000 osob (7.7 % obyvatel ČSSR)

Praha je významným cílem cestovního ruchu, zejména zahraničního. Přeje si ji navštívit více než 95 % všech turistů cestujících do České republiky. Vyžaduje to nejen širokou sít' ubytovacích, stravovacích a jiných zařízení, ale i odpovídající kvalitu služeb. Vzhledem k značnému zanedbání této sféry v minulém období, Praha zatím za světovými metropolemi zaostává.

IV. Doprava

Historie:

Na úplném začátku jsou nejspíš nosítka. Nosiči byli samozřejmě vždycky dva - měli parádní livreje, a dokonce svá pravidelná stanoviště: na Staroměstském náměstí, u Karlova mostu, u Starých zámeckých schodů aj. Prvním nosítkům se říkalo talavašky a nosné se platilo od kroků (sto kroků - jeden krejcar).

Doprava to byla drahá, pomalá a nepohodlná, a tak ji koncem 18. století nahradily koňské kočáry - fiakry. První úředně povolený fiakr měl povozník Klement Weithofer a poprvé vyjel v březnu roku 1789 ze Staroměstského náměstí. Dokonce i fiakry měly svá stanoviště: na Staroměstské náměstí, Václavském náměstí, Karlově, Malostranském a Hradčanském náměstí.

Lacinější než fiakry byly drožky, tažené jen jedním koněm.

Ale ani fiakry a drožky ještě zdaleka neznamenaly hromadnou dopravu. Rostl však počet obyvatel, v pražských předměstích vznikaly továrny a průmyslové závody, zejména kartounky a strojírny. Nadto byla čtyři pražská města spojena v jediný celek. Rozvoj výroby a růst města působily i na rozvoj dopravy. Praha získala železniční spojení, zbořily se hradby, vznikala nádraží, stavěly se další mosty.

První pražské nádraží - tenkrát se říkalo drážní dvůr - vzniklo na rozhraní Nového Města a Karlína. První vlak sem dorazil 20. srpna 1845 v pět hodin odpoledne.

Nejrychleji se rozvíjel průmysl ve dvou téměř protilehlých předměstích - v Karlíně a na Smíchově. To všechno vyvolalo nutnost zřídit i hromadný prostředek, který by dokázal přepravit denně značné množství lidí.

První pokus znamenaly omnibusy, což byly kryté vozy tažené koňským spřežením, ještě bez kolejí. Pokusů bylo několik, ale žádný neměl dlouhé trvání. První oprávnění k přepravě získal roku 1829 Jakub Chocenský, a to pro trat' ze Staroměstského náměstí na Malou Stranu. Podnik však ještě téhož roku zanikl. Až roku 1870 vznikla společnost ,,karlínské podniknutí omnibusů". To už omnibusy jezdily na dvou tratích: Karlín - Malá Strana a Karlín - Smíchov. Denně jich používalo 1 200 osob. Roku 1873 zahájila provoz na stejných tratích ,,První pražská společnost pro omnibusy". Pak ještě vznikl další podnik pro přepravu z Václavského náměstí na Žižkov, ale ten do dvou měsíců zanikl,Žižkováci chodili raději pěšky protože na omnibus neměli.

Omnibusové společnosti začaly postupně snižovat počet vozů, jízd, koní a hlavně zaměstnanců, až nakonec zanikly docela. Objevil se jim totiž vážný soupeř - koňská dráha čili koňka. Už v roce 1872 získali povolení na stavbu a provoz koňské dráhy hrabě Zdeněk Kinský a Bernard Kollmann. Koňka začala ustupovat elektřině a roku 1905 skončila úplně.

První elektrická dráha v Evropě zahájila provoz roku 1883 a ještě téhož roku poznali Pražané první elektrickou tramvaj.

Poté začaly pomáhat přetížené tramvajové dopravě autobusy (první autobus se vydal na trat' z Malostranského náměstí Nerudovou ulicí k Hradu a na Pohořelec 7. března 1908), metra (rok 1966), lanovky (1891) a letecká doprava (F. Blanchard byl první člověk, který se vznesl nad Prahou. Učinil tak 31. října 1790 odpoledne).

Současnost:

Praha je největší dopravní křižovatka České republiky.

Jedním z problémů hlavního města je doprava. Obtíže působí pestrý reliéf města i zachování původního půdorysu ulic v historickém centru a ve vnitřním městě. To, co je z památkového hlediska výhodné, nestačí vysokým požadavkům na městskou dopravu.

Částečným řešením je metro, které v centru odlehčuje pozemním komunikacím. Je funkčně spolehlivé a může překonávat rozmanitost pražského terénu a projít bez rušivých vlivů i pod historickou zástavbou. Jeho trasy jsou vedeny tak, aby spojily protilehlé a úhlopříčně položené oblasti pražského půdorysu. Metro je ve funkční spolehlivosti nedostižné, vynikajícím způsobem přispívá k ochraně životního prostředí, ale jeho výstavba je značně náročná a nákladná. Proto se bude zřejmě stavět jen tam, kde je nezastupitelné, a bude se počítat s jeho doplňováním dalšími druhy městské hromadné dopravy.

Svůj význam si ve městě zachovává tramvaj. Ještě nedávno byla pokládána za projev určité zaostalosti a v mnoha městech byla již dříve zrušena. Současný vývoj energetické situace a poznání obtíží a škodlivostí automobilů, včetně autobusů, jí rychle vracejí vážnost.

Na dlouhou dobu se bude muset v Praze počítat i s autobusy - přes jejich výrazně nepříznivý vliv na životní prostředí a relativně malou kapacitu, vyžadující nasazovat na intenzivně zatížených trasách velké počty vozidel.

Je otázka, zda po vybudování a ustálení automobilových komunikací nebude možno především z důvodů ochrany životního prostředí na scénu opět uvést v některých oblastech města trolejbus.

Nelze opomenout úlohu osobních vozidel, jejichž počet se stále zvyšuje. Tomuto prostředku dopravy bude však v Praze postupně stále více přisuzována úloha nástroje pro užití volného času a zvláště pro příměstskou rekreaci.

Jednou z hlavních tepen, které připoutávají srdce státu k celé zemi je dálnice D 1, která spojuje Prahu, Brno a Bratislavu a bude s ostatními dálnicemi propojena mimo městskou zástavbu vnějším 74 km dlouhým obloukem.

Praha je významným železničním uzlem, rozbíhají se odtud železniční tratě do deseti směrů.význam železniční osobní dopravy by měl pod vlivem energetické situace stoupat, a to zejména v příměstské oblasti a celé pražské aglomeraci.

Vodní doprava měla donedávna v Praze místo nepříliš významné, z Labe končila téměř vždy na severním okraji města v holešovickém přístavu a směrem na jih se projevovala výhradně jako turistická zajímavost. Ukazuje se však, že její význam bude patrně stoupat a že poskytuje dosud nevyužité možnosti zvláště pro stavebnictví.

S posláním hlavního města a významného mezinárodního centra přímo souvisí doprava letecká,která se v urbanistickém uspořádání projevuje existencí poměrně důležitého letiště. To však svou polohou a zvláště hlukovými vlivy vytváří podstatnou zábranu rozvoje některých částí města.

V. ROZDĚLENÍ

Praha se dělí na čtyři urbanistické zóny.

Jádro tvoří historické centrum, zahrnující nejstarší části Prahy (Hradčany, Malou Stranu, Staré a Nové Město, Vyšehrad). Většina tohoto území je městskou památkovou rezervací s mimořádným soustředěním architektonických a jiných kulturních památek.

Vnitřní město obklopuje jádro a zahrnuje bývalá předměstí vzniklá v 19. a začátkem 20. století (Smíchov, Karlín, Žižkov, Vinohrady, Libeň aj.). Tvoří souvislou zastavěnou plochu zahrnující obytné a průmyslové plochy. Je desetkrát větší než jádro, žije v něm polovina obyvatel Prahy a má vysokou hustotu zalidnění.

Vnější město je proti předcházejícím dvěma zónám dvojnásobně rozlehlé a žije v něm asi půl milionu lidí. Kromě menších čtvrtí rodinných domků z předválečné i poválečné doby zahrnuje především rozsáhlá sídliště, postavená v posledních desetiletích na zemědělské půdě (Jižní Město, Prosek, Bohnice, Jihozápadní Město ad)

Okrajová zóna zahrnuje zemědělskou a lesní půdu, rekreační oblasti a až na výjimky jen menší obce, připojené ku Praze. Má nejřidší zalidnění a zabírá asi 40 % území Prahy.

Obvody:

Praha 1 - 58 719 obyvatel, 553 ha

- Holešovice, Hradčany, Josefov, Malá Strana, Nové Město, Staré Město, Vinohrady

Praha 2 - 81 548 obyvatel, 419 ha

- Nové Město, Nusle, Vinohrady, Vyšehrad

Praha 3 - 100 130 obyvatel, 648 ha

- Strašnice, Vinohrady, Vysočany

Praha 4 - 213 864 obyvatel, 7 907 ha

- Braník, Háje, Hodkovičky, Chodov, Cholupice, Komořany, Krč, Kunratice, Lhotka, Libuš, Michle, Modřany, Nusle, Písnice, Podolí, Šeberov, Újezd, Vinohrady, Záběhlice

Praha 5 - 109 161 obyvatel, 10 174 ha

- Hlubočepy, Jinonice, Košíře, Lahovice, Lipence, Lochkov, Malá Chuchle, Malá Strana, Motol, Radlice, Radotín, Řeporyje, Slivenec, Smíchov, Stodůlky, Třebonice, Velká Chuchle, Zbraslav, Zličín

Praha 6 - 141 423 obyvatel, 5 865 ha

- Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Dobrovíz, Horoměřice, Hostovice, Hradčany, Kněževes, Kněživka,Liboc, Lysosaje, Motol, Nebušice, Přední Kopanina, Ruzyně, Řepy, Sedlec, Smíchov, Střešovice, Suchdol, Veleslavín, Vokovice, Zličín

Praha 7 - 63 125 obyvatel, 1 056 ha

- Bubeneč, Holešovice, Libeň, Troja

Praha 8 - 126 219 obyvatel, 3 777 ha

- Bohnice, Březiněves, Čimice, Ďáblice, Dolní Chabry, Karlín, Kobylisy, libeň, Střížkov, troja, Žižkov

Praha 9 - 121 253 obyvatel, 10 69 ha

- Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Hloubětín, Horní Počernice, Hostavice, Hrdlořezy, Kbely, Klánovice, Koloděje, Kyje, Letňany, Libeň, Malešice, Miškovice, Prosek, Satalice, Střížkov, Třeboradice, Újezd nad Lesy, Vinoř, Vysočany

Praha 10 - 168 437 obyvatel, 8 512 ha

- benice, Dolní Měcholupy, Dolní Počernice, Dubeč, Hloubětín, Horní Měcholupy, hostivař, Hrdlořezy, Kolovraty, Královice, Křeslice, Malešice, Michle, Nedvězí, Petrovice, Strašnice, Štěrbolohy, Uhříněvěs, Vinohrady, Vršovice, Záběhlice, Žižkov

VI. PRŮMYSL

Praha je velikostí produkce i počtem zaměstnaných osob (asi 300 000) největším průmyslovým střediskem státu. Na úkor průmyslu však v posledních letech postupně vzrůstá podíl terciální sféry - všestranných služeb pro obyvatele a návštěvníky města.

Průmyslová odvětví:

Vedoucím odvětvím průmyslu je strojírenství (45% průmyslové produkce města): ČKD, Tesla, TOS, Praga, ZPA, Č. loděnice, Motorlet, Avia, Daewoo, aj.

Potravinářský průmysl (20%): masný: Písnice, Čakovice

mlékárenský : Radlice, Vysočany, Nusle, Holešovice

pivovarnický: Braník, Smíchov - Staropramen, Holešovice - Pražan

mrazírenský: Sedlec

čokoládovny: Modřany - Orion, Karlín - Meteor

pekárny, mlýny: Vysočany, Holešovice, Smíchov, Michle

Dále zastoupen průmysl textilní, elektrotechnický, konfekční, chemický, dřevozpracující, farmaceutický, průmysl kosmetiky, gumárenský (Mitas), polygrafický (Svoboda, Mír, Polygrafia), filmový (Barrandov).

VII. Národní památky

Pražský hrad

(národní kulturní památka)

Praha 1

Rozlehlý rezidenční a pevnostní areál v dominantní poloze nad městem, založený kolem r. 880. Od vzniku byl hlavním sídlem českých knížat a králů, od r. 1918 prezidentů republiky. Nejvýznamnější kulturní památka Prahy a České republiky, která v archeologických nálezech, stavbách, umělecké výzdobě , a uchovávaných sbírkách ze všech slohových období odráží a dokumentuje vývoj od 9. do 20. stol.

Starý královský palác - původní obydlí knížete Čechů z 9. stol., po 1135 přebudováno v románskou falc a ve 13. až 14. stol. v gotický královský palác. V letech 1485 - 1502 radikálně přestavěno v pozdně gotickém slohu a následně rozšířeno o raně renesanční Ludvíkovo křídlo (1502 - 1510). Renesanční obnova po požáru r. 1541 připojila křídlo Nových desek zemských (U. Aostalli, 1564 - 1566), pozdní baroko pak již jen spojovací a hlídkové Tereziánské křidlo (1766 - 1768)a nové průčelí do III. nádvoří. Nejcennější prostory: románská Soběslavova síň, sloupová síň Václava IV., tzv. Vladislavova ložnice, Vladislavský sál (B. Ried), Jezdecké schody (B. Ried), Sněmovna (B. Wolmuth, 1559 - 1564), Česká kancelář - dějiště defenestrace místodržících r. 1618, kostel Všech svatých (rom., got., obnoven renes. 1570 - 1580).

Nový královský palác - renesanční a barokní panovnická rezidence v západní části Hradu, zbudovaná postupně v l. 1564-1616 pro Maxmiliána II. a Rudolfa II. podle plánů B. Wolmutha, G. Gargiolliho a G. M. Filippiho. Stavebně sjednocena a upravena byla v duchu barokního klasicismu N. F. L. Paccassim v l. 1753 až 1775. Dnes slouží úředním a reprezentačním účelům prezidenta republiky. Nejvýznamnější objekty a prostory: Matyášova brána, Plečnikova sloupová síň, Španělský sál, Rudolfova galerie, Trůnní sál, 14 společenských salonů, obrazárna Pražského hradu, kaple sv. Kříže.

Katedrála sv. Víta - korunovační chrám českých panovníků a hlavní chrám římskokatolické pražské arcidiecéze. Gotická a novogotická stavba byla založena na místě předrománské rotundy z 10. stol. a románské baziliky z 11. stol. v r. 1344. Východní část zbudována ve 14. stol. Matyášem z Arrasu a Petrem Parléřem. Západní část dómu dostavěna v l. 1876 - 1929 J. Mockerem a K. Hilbertem. Nejcennější prostory a památky katedrály: kaple a hrob sv. Václava, komora českých korunovačních klenotů se Svatováclavskou korunou a dalšími svátostninami, hrobka českých králů v podzemí chrámu, náhrobek habsburských vládců, náhrobek sv. Jana Nepomuckého, tumby přemyslovských panovníků, chrámová pokladnice a poklad, 20 chórových kaplí, vnější a vnitřní triforium se sochařskou portrétní galerií založenou ve 14. stol., pozůstatky předrománského a románského chrámu, Zlatá brána s mozaikou Posledního soudu na jižním průčelí atd. Ke katedrále se na západě přimyká barokní Staré proboštství, v jehož zdivu je uchována část původní románské rezidence pražských biskupů z 11. stol. Před jižním průčelím nové části chrámu je umístěna gotická jezdecká socha sv. Jiří ze 70. let 14. stol.

Kostel a klášter sv.Jiří - nejstarší stojící chrám na Pražském hradě (zal. kolem r. 920, dnešní stavba románská z 11. - 12. stol.), pohřebiště několika knížat z rodu Přemyslovců. Při kostele býv. klášter benediktinek, první na našem území (zal. abatyší Mladou r. 973, barokizován v 17. stol.). Moderně přestavěn pro umístění sbírky starého umění Národní galerie (1976).

Ústav šlechtičen - Rožmberský palác - renesanční rezidence nejvýznamnějšího českého šlechtického rodu, zbudovaná v l. 1545 - 1574. V l. 1723 - 1757 ve dvou etapách barokně přestavěna a rozšířena pro účely ústavu pečujícího o nezaopatřené šlechtické dcery a vdovy (zrušen 1918). V současné době slouží úředním potřebám Kanceláře prezidenta republiky a Správy Pražského hradu.

Lobkovický (pův. Pernštejnský) palác - renesanční a raně barokní rezidence velmožského rodu, zbudovaná ve třech stavebních etapách v l. 1554 - 1615 a upravovaná 1651 - 1668. V l. 1973 - 1986 palác obnoven a upraven pro umístění expozice starších českých dějin Národního muzea.

Purkrabství - býv. úřední sídlo nejvyššího purkrabí, který byl hlavou zemské stavovské vlády, a purkrabského soudu. Renesanční objekt postavil v l. 1555 -1561 G. Ventura. Přestavěn byl v l. 1594 - 1596 U. Aostallim. 1960 - 1963 byl obnoven a rozšířen moderní přístavbou pro býv. Dům čs. dětí (zrušen 1993).

Zlatá ulička - malebná ulička s bizarními miniaturními domky vestavěnými do oblouků pod střeleckým ochozem hradního opevnění. Vznikla poté, co císař Rudolf II. r. 1597 povolil 24 hradním střelcům postavit si při hradbě nouzová obydlí (tzv. lozumenty). V jednom z domků (č. 22) krátce žil spisovatel F. Kafka.

Opevnění Pražského hradu - dochovaná část pozdně gotického opevnění, postaveného po r. 1485 B. Riedem. Parkánová hradba s obranným střeleckým ochozem navazuje na románskou Černou věž z 12. stol. a probíhá od věže Daliborky (pojmenována podle rytíře Dalibora z Kozojed, uvězněného zde r. 1498) nad Jelením příkopem k Bílé věži a dále k věži Mihulce (Prašné věži). Věže, stavěné původně pro umístění děl, sloužily od 15. do 18. stol. jako státní vězení, v dolních patrech mají hladomorny, v přízemí Mihulky byla i mučírna. V Mihulce byla v 16. stol. též kovolijecká dílna, laboratoř alchymistů císaře Rudolfa II. a později skladiště střelného prachu.

Královský letohrádek - ušlechtilá renesanční rezidence v Královské zahradě za Jelením příkopem. Postavena v l. 1538 - 1560 P. della Stellou, H. Tirolem a B. Wolmuthem pro krále Ferdinanda I. a jeho chot' královnu Annu. 1952 - 1955 objekt rekonstruován pro výstavní účely. Před letohrádkem uprostřed pravidelné zahradní kompozice giardinetta je renesanční Zpívající fontána (T. Jaroš 1564 - 1568), před arkádami letohrádku socha Génia Vítězství (J. Štursa).

Zahrady Pražského hradu - komplex zahrad obklopujících Pražský hrad v pásmu bývalého opevněni. Nové byly upraveny ve 20. l. 20. stol. J. Plečnikem (zahrada Na baště, Rajská zahrada, zahrada Na valech) a v l. 1936 - 1955 P. Janákem (Královská zahrada). Královská zahrada byla založena r. 1534 Ferdinandem I. jako součást nové rezidence za Jelením příkopem (Královský letohrádek). Ve 2. pol. 16. stol. byla doplněna renesančními stavbami Velké míčovny (B. Wolmuth, 1567 - 1569), střelnice, oranžérie, fíkovny a Lvího a Drůbežího dvora. Na sklonku 17. stol. byla barokizována, poč. 19. stol. změněna v anglický park a doplněna empírovým skleníkem. Torzo barokního skleníku K. I. Dientzenhofera přestavěl P. Janák v zahradní vilu prezidenta republiky (boční křídla přistavěna 1947 - 1949). V parteru zahrady je umístěna balustráda se sochami M. B. Brauna (1730), kašna s Herkulem bojujícím se saní (J. J. Bendl, 1670), před Míčovnou sousoší Noci (M. B. Braun, 1734).

Zahrada Na baště je novotvarem J. Plečnika z r. 1930 na místě pův. prvního hradního příkopu, zasypaného při tereziánské přestavbě. Je pojata jako nástup k západnímu vstupnímu portiku Španělského sálu, tzv. Plečnikova lávka umožňuje průchod k Prašnému mostu. Restaurace v zahradě byla přistavěna v l. 1957 - 1958.

Rajská zahrada, vstupní (západní) část Jižních zahrad Pražského hradu, vznikla r. 1559 jako soukromá zahrada místodržitele Ferdinanda Tyrolského. Po r. 1848 byla od města oddělena novou střeleckou hradbou s cimbuřím a změněna v anglický park. J. Plečnik otevřel zahradu monumentálním širokým schodištěm a do středu umístil kruhovou mísu z mrákotínské žuly. V nároží nad Novými zámeckými schody je Matyášův pavilon (1617) se sochou Dobrého pastýře (J. Kalvoda, 1922) na zídce.

Zahrada Na Valech byla změněna J. Plečnikem v zahradu vyhlídkovou snížením, hradební zdi a postavením vyhlídkového pavilonu, půlkruhové vyhlídky s opukovým jehlanem, pavilonu Bellevue před Ústavem šlechtičen a úpravou Moravské bašty s 11 m vysokým žulovým monolitem s jónskou hlavicí před Lobkovickým palácem. U západního vstupu do zahrady je barokní kašna (1703), střední části v pod pavilonem Bellevue dominuje barokní tzv. Samsonova kašna (Herkules se lvem). III. nádvoří spojil J. Plečnik s jižními zahradami tzv. Býčím schodištěm, před nímž byla r. 1991 zřízena letní scéna. Pod okny Ludvíkova křídla se nacházejí dva barokní obelisky na místech dopadu místodržitelů Slavaty a Martinice defenestrovaných r. 1618. Při Plečnikových úpravách byla k zahradě Na valech připojena též Hartigovská zahrada s barokním Hudebním pavilonem a přilehlou vinici. Do ní bylo umístěno šest soch M. B. Brauna ze zámku ve Štiříně.

Jízdárna - barokní stavba vzniklá v l. 1694 - 1698 podle projektu J. B. Matheye. Hala zimní jízdárny s arkádovým bočním traktem byla v l. 1948 - 1949 P. Janákem přebudována v prostorný výstavní objekt. Na jeho jižní straně nad novými garážemi (1952) na místě původní letní jízdárny upravil stejný architekt zahradní terasu v barokizujícím stylu s poutavou vyhlídkou na areál Hradu.

Loreta

Praha 1, Hradčany

Poutní místo při nejstarším kapucínském klášteře v Čechách (založen 1600 - 1602) se svatou chýší (1626 - 1627) a kostelem Narození Páně (1734 - 1735), obklopené ambitem s kaplemi (1634 - 1664). Vrcholně barokní průčelní trakt s terasou a věží (1693 - 1723), na níž je umístěna zvonkohra hrající mariánskou píseň (hodinář P. Naumann, 1694). Ve svaté chýši socha P. Marie Loretánské (17. století), v prvním patře průčelního křídla Loretánský poklad, vzácný soubor bohoslužebných předmětů ze 16. - 18. stol. (nejproslulejší tzv. Diamantová monstrace zdobená 6 220 diamanty).

Klášter premonstrátů na Strahově

Praha 1 , Hradčany

Premonstrátské opatství Strahov bylo založeno r. 1140. Původní románské zdivo zachováno pod pozdějšími přestavbami a odkryto v 50. letech 20. století. Dnešní podoba areálu barokní z 2. poloviny 17. a z 18. století (J. B. Mathey, A. Lurago, I. J. Palliardi), bývalý farní kostel sv. Rocha pozdně renesanční (G. M. Filippi, 1602 - 1612). Opatský kostel Nanebevzetí P. Marie (barokní, 143 - 1752) chová od r. 1627 ostatky sv. Norberta. Sály Filozofický a Teologický s přilehlými prostorami, vzácná Strahovská knihovna s množstvím středověkých iluminovaných rukopisů, vzácných tisků, map, globů, grafických listů.Od r. 1953 v prostorách kláštera umístěn Památník národního písemnictví a jeho součástí Muzeum české literatury a Literární archiv.

Petřín

Praha 1, Malá Strana

Praha 5, Smíchov

Dominující vyvýšenina nad centrální částí Pražské kotliny (nadmořská výška 318 m), pokrytá původně lesem, od 14. stol. vinicemi, od let 1825 - 1836 sady (zahrada Strahovská, Seminářská, Lobkovická, Kinského, Růžový sad, Petřínské sady). V l. 1360 - 1362 severní svah připojen k Malé Straně a opevněn Hladovou zdí. Kostel sv. Vavřince (pův. románský, zmiňován r. 1135, 1735 - 1770 barokizován), kaple Božího hrobu - Kalvárie (1737) se sgrafitem Zmrtvýchvstání Krista (dle kartonu M. Alše z r. 1898), kaple Božího hrobu (1732) při křížové cestě (1834 - 1838). Rozhledna, vysoká 63.5 m, s 299 schody, z plátové oceli, o váze 170 tun, zbudovaná První českomoravskou strojírnou r. 1891 u příležitosti Zemské jubilejní výstavy (projekt F. Prášil), lanová dráha z r. 1891, pavilon Klubu českých turistů z Jubilejní výstavy 1891 - tzv. Bludiště (ve tvaru bývalé vyšehradské brány Špička, zrcadlová bludištní chodba, iluzivní panorama Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě r. 1648 od K. a A. Liebscherů a V. Bartoňka), cihlové bašty raně barokního opevnění Prahy (po 1651), při nich Štefánikova hvězdárna hlavního města Prahy (zřízena 1927 - 1928). Sousoší Polibek (J. Mařatka, 1910), Touha, Víly, Vodník (V. Amort, 1899, 1907), Rozum a cit (L. Šaloun, 1934), K. H. Mácha (J. V. Myslbek, 1910 - 1912), M. R. Štefánik (B. Kafka, 1994).V Kinského zahradě klasicistní letohrádek z r. 1830 - dnes národopisné oddělení Národního muzea, skleník a pavilon tzv. Švýcárny (muzejní depozitář). R. 1929 sem přenesen roubený pravoslavný kostelík sv. Michala z Medvedovců u Mukačeva. Pomník H. Kvapilové (J. Štursa, 1913), sochy Herkules (skl. 17. stol., pův. na Kampě), Čtrnáctiletá (K. Dvořák, 1928), Lachtan )j. lauda, 1953).

Malostranské náměstí s kostelem sv. Mikuláše

Praha 1, Malá Strana

Náměstí vzniklo r. 1957 při založení Malé Strany. Horní a dolní část odděluje bývalý profesní dům jezuitů (barokní, před r. 1673) a kostel sv. Mikuláše, jedna z nejvýznamnějších staveb pražského baroka s dominantní kopulí a zvonicí (architekti: K. I. Dientzenhofer, K. Dientzenhofer, A. Lurago, 1704 - 1756, fresky a obrazy J.L. Kracker, F. X. Balko, K. Škréta, sochy J. B. Kohl, I. F. Platzer ad.). Malostranská radnice (renesanční, 1617 - 1622, r. 1882 sneseny renes. štíty a věže). Paláce Hartigovský (barokní, 1722), Lichenštejnský (klasicistní, 1791), Smiřických (renesanční, 1606 - 1613, barokizován 1763), Šternberský (barokní, 1684), Kaiserštejnský (barokní, 1720). Pomník Nejsvatější Trojice (barokní).

Kostel P. Marie Vítězné a Pražské Jezulátko

Praha 1, Malá Strana

Původně luteránský kostel sv. Trojice (G. M. Filippi, 1611 - 1613), r. 1624 darován řádu karmelitánů, kteří jej v l. 1634 - 1669 přestavěli a doplnili věží. Na středním oltáři vpravo ve stříbrné zdobené skříni (1741) umístěna 45 cm vysoká vosková soška Milostného pražského Jezulátka, vzácná španělská práce, darovaná kostelu r. 1628 Polyxenou z Lobkovic.

Valdštejnský palác

(národní kulturní památka)

Praha 1, Malá Strana

Největší z pražských šlechtických paláců. Jeho raně barokní areál vznikl v letech 1623 - 1630 na městištích 22 vykoupených měšt'anských domů mezi Valdštejnským náměstím, Klárovem, Valdštejnskou Letenskou ulicí. Zadavatelem stavby byl císařský generál a válečný podnikatel Albert Václav Eusebius z Valdštejna. Hlavní trakt paláce a monumentální saly terenny (A. Spezz), zahradní křídla a jízdárna (N. Sebregondi, 1628). Z dochovaných interiérů bohatě zdobených freskami a štukaturami v italském stylu vyniká slavnostní Rytířský sál, tzv. Valdštejnská pracovna a astronomicko astrologická chodba. V rozlehlé architektonické zahradě (fresky a štuky zdobené salou terrenou, s umělou krápníkovou jeskyní, s voliérou a umělým rybníkem s ostrůvkem) byly v l. 1625 - 1626 rozmístěny bronzové sochy a sousoší (A. de Vries) a r. 1630 fontána Venuše s Amorem a delfínem (B. Wurzelbauer). V paláci sídlí ministerstvo kultury a Pedagogické muzeum J. A. Komenského. Jízdárna slouží jako výstavní síň.

Karlův most

(národní kulturní památka)

Praha 1, Staré Město

Nejstarší zachovaný pražský most, založen císařem Karlem IV. roku 1357 na místě románského Juditina mostu, zničeného povodní. Zbudován dle plánů Petra Parléře ve slohu vrcholné gotiky, dokončen 1402. Délka 515 m, šířka 10 m. dvě malostranské mostecké věže (nižší z původního opevnění Juditina mostu s románským sochařským reliéfem, vyšší gotická), Staroměstská mostecká věž s cennou sochařskou a kamenickou výzdobou ( P. Parléř). Od r.1683 do r. 1928 osazeno na pilíře mostu 30 soch a sousoší světců od předních sochařů (F. M. Brokoff, K. Dvořák ad.). Na pilíři u ostrova Kampy socha Bruncvíka se lvem (15. stol., kopie), na staroměstském předmostí mezi mosteckou věží a klášterem křižovníků reliéf Bradáče a zbytek oblouku Juditina mostu. Dějiště bojů o Prahu r. 1419, 1648 a 1848.

Klementium

(národní kulturní památka)

Praha 1, Staré Město

Původně dominikánský klášter, založený r. 1232, od r. 1558 do r. 1773 jezuitská kolej a akademie, od r. 1773 univerzitní knihovna, státní a univerzitní knihovna, dnes Národní knihovna České republiky. Na místě gotického kostela sv. Klimenta (F. M. Kaňka, 1711 - 1715) byla r. 1578 založena stavba jezuitského kostela sv. Salvátora ( raně barokní, 1578 - 1653). K němu se v l. 1590 - 1597 připojila Vlašská kaple Nanebevzetí P. Marie (O. Mascarin - pro italskou menšinu v rudolfínské Praze). Rozlehlý areál kostela sv. Klimenta zahrnuje jezuitskou kolej, nižší školu, gymnázium, akademii a hvězdárnu, v původní barokní úpravě je uchována Zrcadlová kaple, knihovní sál, matematický sál, hudební sál, rokoková kaple sv. Jana Nepomuckého a Hvězdárenská věž. Nově bylo vestavěno 3. podlaží a hala čítárny, v I. Nádvoří je umístěna socha studenta - obránce Prahy z r. 1648, ve IV. nádvoří pomník ředitele zdejší hvězdárny J. Steplinga. V křídle při Mariánském náměstí je umístěna Státní technická knihovna.

Staroměstská radnice

(národní kulturní památka)

Praha 1, Staré Město

Sídlo samosprávy Starého Města pražského, zřízené asi r. 1299 při velkém náměstí (tržišti). Vrcholně gotická nejstarší část radničního komplexu s věží, arkýřovou kaplí a bohatou znakovou výzdobou z 2. pol. 14. stol. Orloj zhotovil před r. 1410 Mikuláš z Kadaně, doplněn na sklonku 15. stol., kalendářní deska od J. Mánesa osazena r. 1865, nové sochy apoštolů od V. Suchardy (1948). Východní novogotické křídlo radnice zničeno při Pražském povstání 8. 5. 1945 a již neobnoveno. Hodnotné interiéry (gotická kaple a radní síň, Brožíkova síň, Křížová chodba). K radnici připojeny dům U kohouta (gotický) a dům U minuty s renesanční lunetovou římsou a sgrafitovou výzdobou. Dějiště umučení Jana z Pomuku (1393), vraždy Jana Želivského (1423), volby Jiřího z Poděbrad zemským králem (1458), zemských sněmů atd.

Staroměstské náměstí

Praha 1, Staré Město

Nejvýznamnější náměstí (tržiště) historické Prahy, vzniklé ve 12. stol. na křižovatce cest k Vltavským brodům. Vedle Staroměstská radnice dominantou chrám matky Boží před Týnem a chrám sv. Mikuláše (barokní, 1732 - 1735), pův. benediktinský, dnes hlavní kostel církve československé husitské. Palác Goltz - Kinských (rokokový, 1755 - 1765), sídlo grafické sbírky Národní galerie, býv. Klášter servitů s kostelem sv. Michala, pomník Jana Huse (L. Šaloun, 1915) atd. V dlažbě náměstí vyznačeno místo popravy 27 českých pánů 21. 6. 1621 a tzv. pražský poledník (na místě Mariánského sloupu zbořeného r. 1918)

Chrám Matky Boží před Týnem

(národní kulturní památka)

Praha 1, Staré Město

Postaven od pol. 14. Do počátku 16. stol. na místě starší svatyně jako vrcholně gotické basilikální trojlodí. Po požáru r. 1679 zaklenut barokně. Původně hlavní kostel pražské kališnické církve (působiště arcibiskupa Jana Rokycany), po r. 1620 hlavní farní chrám církve římskokatolické. Severní portál se sochařským portikem ( kolem r. 1390), sochařská díla Mistra Týnského Ukřižování (15. stol), oltář s obrazy K. Škréty (1649), náhrobek hvězdáře Tychona Brahe (zemřel r. 1601).

Klášter sv. Anežky České

(národní kulturní památka)

Praha 1, Staré Město

Původně dvojklášter klarisek a minoritů, založený v l. 1233 - 1234 Václavem I. A sv. Anežkou, zrušen 1782. Nejv