Dlouhodobý finanční plán

• podnik musí počítat, že finanční prostředky z jeho podnikatelské činnosti nebudou vtékat do podniku vždy promptně, nýbrž s určitou časovou prodlevou. Tudíž je na snadě stanovit si plán využití finančních prostředků na základě předpokládaných (mnohdy stanovených) dob plnění odběrateli,

• zároveň musí podnik také skloubit doby plnění odběrateli s dobou plnění samotného podniku pro uspokojení dodavatelů a věřitelů. Podnik tedy musí umět pracovat s obratovým cyklem peněz. V případě, že podnik nehospodaří správně s obratovým cyklem peněz, nemůže správně rozpočítat své likvidní finanční prostředky a zároveň není schopen správně určit své možnosti pro případné splácení dalších úvěrů.

• schopnost podniku předvídat budoucnost a především domýšlet případné důsledky připravovaných rozhodnutí je důležitým faktorem pro potenciální investory, kteří zvažují, zda mají investovat svůj dočasně volný kapitál.

Výše uvedené důvody pro finanční plánování podniku nejsou mylné, jsou však

KISLINGEROVÁ E. a kol, Manažerské finance, C.H. Beck 2007, 117 s.

poněkud zjednodušeně popsány. Podnik při svém založení rozhodně nezamýšlí brzký úpadek a zároveň nepředpokládá, že jeho hodnota poroste bez jakýchkoli zásahů. Podnik si proto na začátku své cesty určí základní cíle a principy finančního řízení podniku.

Úloha financí a finančního řízení v činnosti podniku se projevuje v tom, že veškerá činnost podniku se vždy promítá do peněžních prostředků, podnikového kapitálu nebo finančních zdrojů a je hodnocena z hlediska finanční a platební situace podniku. Dále jsou finanční cíle rozhodující součástí podnikových cílů z krátkodobého i dlouhodobého hlediska. Jsou základem kritérií pro rozhodování různých alternativ a pro hodnocení celkové efektivnosti podnikání.

Pro objasnění problematiky v teoreticko-metodologické části mi byly nápomocny publikace R. Grünwalda, J. Holečkové, Finanční analýza a plánování podniku, E. Kislingerové a kol., Manažerské finance a R. A. Brealey, S. C. Myers, Teorie a praxe firemních financí. Prostřednictvím jejich obsáhlých děl jsem se věnovala objasnění podstaty dlouhodobého a krátkodobého finančního plánování. Zaměřila jsem se na kompozici dlouhodobého i krátkodobého finančního plánu.

Praktická část se zabývá propočtem dlouhodobého finančního plánu společnosti zabývající se informačními technologiemi. Zde mi byly velkou oporou publikace J. Valacha, Finanční řízení podniku, M. Landy, Finanční plánování a likvidita a internetové prohlížeče České statistického úřadu a Školícího institutu Vox.

Společnost s ručením omezení, jenž mi poskytla veškeré potřebné informace pro sestavení dlouhodobého finančního plánu nechtěla být jmenována. Z tohoto důvodu používám její fiktivní označení, a to Computer, s.r.o. Společnost si nepřála být jmenována, jelikož v oboru, ve kterém podniká existuje značná konkurence a rivalita. Každý z konkurentů by využil poznatky a údaje v praktické části uvedené ke škodě společnosti Computer.

Jak je z praktické části patrné a jak mi bylo osobně sděleno jednatelem společnosti, firma Computer se za období své existence nijak zvlášť nevěnovala jakémukoli plánování. Ať již šlo o plánování výkonové spotřeby nebo budoucích aktivit a vývoje z finančního hlediska. Z tohoto důvodu jsem si vybrala právě tento podnik, abych dokázala výše uvedený cíl, a to, že finanční plánování je zapotřebí v každém podniku a může mu být jen ku prospěchu.

Dlouhodobý finanční plán zmíněného podniku je sestaven z dat roku 2007, přičemž měsíce září, říjen, listopad a prosinec jsou prognózovány. V počátku plánu jsem sestavila analýzu současné finanční situace podniku, kde je uveden přehled údajů rozvahy a výkazu zisků a ztrát za léta 2003 až 2007. K propočtu současné situace podniku byly využity vybrané ukazatele rentability, zadluženosti a obratové ukazatele.

Jako další krok je zhotovena SWOT analýza pro specifikaci firemních slabých a silných stránek, ohrožení a příležitostí, se kterými se může setkat.

Po zanalyzování současného stavu podniku jsem začala samotné plánování a to plánem tržeb, plánem peněžních toků, plánovanou rozvahou a plánovanou výsledovkou. Vše na období let 2008 až 2012.

Jak je patrné z teoreticko-metodologické části, dlouhodobý finanční plán podniku se v podstatě sestavuje z důvodu uskutečnění nějaké rozsáhlejší investice. Společnost Computer, s.r.o., se rozhodla investovat do vzdělávání svých zaměstnanců a jejich vzdělávání využít k další vzdělávání, tentokrát externích zájemců. Po stanovení a výčtu veličin týkajících se projektu vzdělávání jsou zhodnoceny důsledky tohoto investičního projektu pro tržby a zisk a na základě zjištěných hodnot je sestaven plán cash flow od roku 2008 do roku 2012 podle investičních záměrů společnosti.

Hodnocení dlouhodobého finančního plánu je finální pasáží praktické částí. Je zde stanovena současná hodnota podniku a hodnota podniku na konci plánovaného období prostřednictvím metody diskontovaných cash flow.

„Finanční plánování je proces rozhodování podniku o rizicích, která jsou pro podnik zajímavá a v nichž spatřuje i určité příležitosti, dále o rizicích, která nejsou nezbytná, a o těch, která pro podnik zajímavá nejsou."¹ Nejsou to však jen rizika, která podnik potřebuje zachytit, ale zároveň si klade za úkol stanovit finanční cíle a určit prostředky, jak těchto cílů dosáhnout. Jak bylo zmíněno výše, podnik si prostřednictvím finančního plánování určuje rozložení finančních prostředků, a to jak těch, které vlastní, tak i těch, které potenciálně může získat. Zároveň si prostřednictvím finančního plánování zajišťuje náhled do možností svého hospodaření a tím zajišťuje předpoklad pro zajištění finančního zdraví a dlouhodobé finanční stability podniku. Ve finančním plánování podnik zohledňuje rozhodování o způsobu financování, o investování kapitálu a o jeho zhodnocování.

Základním cílem podniku je maximalizace jeho tržní hodnoty, resp. maximalizace tržní ceny akcií v případě akciové společnosti. Jedním z mnoha cílů finančního plánování je proto zajištění této základní mety podniku.

Zhotovení finančního plánu však závisí na určitém postupu. Manažer podniku nemůže jen tak zasednout k počítači a říct si, že právě teď naplánuje finanční aktivity podniku na pět let dopředu. Před tím, než bude moct na finančním plánu jako takovém vůbec začít pracovat, musí provést analýzu finančních a investičních možností, které má podnik k dispozici. Poté by měl promítnout budoucí důsledky současných rozhodnutí s minimálními odchylkami. Na základě takto získaných informací manažer vybírá nejlepší možnou alternativu pro podnik (popřípadě volí několik alternativ), které jsou následně včleněny do konečného finančního plánu. Vzhledem k tomu, že žádná finanční rozhodnutí (ať ta dobrá, tak i ta špatná) se neprojeví okamžitě po jejich uskutečnění, je třeba určit si časový horizont po který bude manažer shromažďovat informace o probíhajícím zvoleném procesu. Po uplynutí této doby nastává měření výsledné výkonnosti finančního plánu v porovnání s cíli, které byly plánem stanoveny.

¹ GRÜNWALD R., HOLEČKOVÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 128 s.

Samotné finanční plánování nemá hmatatelnou podobu. Jeho číselné vyjádření se nachází ve finančním plánu podniku. Jak bylo výše uvedeno, finanční plánování zahrnuje několik postupových kroků. Finanční plán tyto kroky odráží ve svých základních prvcích, které tvoří účetní výkazy: rozvaha, výkaz zisků a ztrát (výsledovka) a výkaz popisující zdroje a užití hotovosti. Další část finančního plánu je věnována kapitálovým výdajům, které by měly být rozepsány podle jednotlivých kategorií.

Nutnost investice, která je ve finančním plánu hodnocena, a obchodní strategie, s jejíž pomocí má být dosaženo efektivnosti zvolené investice, musí být ve finančním plánu náležitě okomentována. V těchto komentářích manažer, popř. skupina vedoucích pracovníků, kteří se na tvorbě finančního plánu podíleli, obhajuje svá stanoviska ke zvolené investici a postupu její realizace, dopady pro podnik a zároveň její přínosy.

Výzkum a vývoj, opatření ke zvýšení produktivity, design a marketing nových výrobků, cenová strategie a podobné body jsou podrobně rozpracovány v textové části finančního plánu.

Finanční plán v takto zpracované formě prochází jednáními a diskusemi, při kterých se často vytvářejí dohody mezi manažery na všech vrcholových úrovních. Těchto jednání a diskusí by se samozřejmě měli zúčastnit také vlastníci podniku. Výsledné dohody se zapracují do finančního plánu v tzv. popisné části.

„Finanční plán podniku je specifickou formou podnikatelského záměru, který se formuluje zpravidla na běžný rok s výhledem na další jeden až tři roky. Běžný obchodní rok je rozdělen do jednotlivých měsíců. Výslednou bilancovanou veličinou finančního plánu je potřeba nebo přebytek finančních prostředků v jednotlivých měsících obchodního roku. Podnik tak může s dostatečným předstihem podnikat příslušné kroky k zajištění potřebného kapitálu nebo naopak plánovat rozvojové investice či jiné použití finančních přebytků."²

Kvalitní a efektivní finanční plánování by mělo odrážet nejpravděpodobnější budoucí situace, mělo by promítat postup konkurence, schopnost podniku uskutečnit

² GRÜNWALD R., HOLEČKOVÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 130 s.

svůj růst, zvýšit podíl na trhu atd. Proto jsou na finanční plánování kladeny tři důležité požadavky. A to:

• prognózování,

• nalezení optimálního finančního plánu,

• aktualizace finančního plánu.

Finanční plán se rozlišuje na krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobé plánovaní se provádí do jednoho ruku. Není výjimkou, že některé podniky vytvářejí krátkodobé finanční plány také na kratší časové horizonty než je běžný rok. Dlouhodobé plánování se pak týká plánování činnosti podniku nad jeden rok, nejběžněji pak vyhotovuje plán v horizontu pěti let.

Finanční plán je peněžním vyjádřením aktivit podnikatelského projektu, proto musí, podobně jako výkazy hodnotící minulé období, odpovídat účetním zásadám platným pro konkrétní region, kde má být finanční plán realizován.

Finanční výkaznictví je vedeno snahou harmonizovat a standardizovat jejich zpracování. Proto vznikly:

• Mezinárodní účetní standardy IAS (International Accounting Standards),
• US GAAP (Generally Accepted Accounting Principles) - americké normy.

EU nemá vypracované účetní standardy, které by sjednocovaly řešení problémů v členských zemích. Jsou zpracovány pouze následující tři direktivy, které se snaží harmonizovat rozdíly v členských zemích, jež jsou dány rozdílností jednak způsobů financování podniků, tak i vztahy mezi účetnictvím a daňovým právem. Jako významné direktivy uveďme například:

• 4. direktiva, týkající se harmonizace ročních účetních výkazů kapitálových společností;
• 7. direktiva, týkající se konsolidovaných účetních výsledků seskupení podniků;
• 8. direktiva, týkající se nutné kvalifikace pro ověřování účetních výkazů.

IAS usilují o harmonizaci účetních výkazů celosvětově. Koncepční rámec má zpracovávat normy na základě všeobecně uznávaných principů, jako jsou:

• předpoklad dalšího trvání podniku,
• přírůstková báze.

Formální uspořádání rozvahy a výsledovky se vyskytuje ve dvou provedeních:

1. vertikální forma

Položky výkazů jsou uspořádány ve sloupci. Rozvaha má zkladní části aktiva a pasiva. Výsledovka sestává z tržeb, ostatních výnosů a nákladových položek, které se odečítají od položek příjmových.

2. T - forma (horizontální)

Uspořádání jako dvoustranná tabulka. V rozvaze jsou aktiva vlevo, pasiva vpravo. U výsledovky jsou náklady na levé straně, výnosy na straně pravé.

Čtvrtá direktiva uvádí následující vzory rozvahy a výsledovky:

Rozvaha

• vzor A - horizontální se samostatnými bloky aktiv a pasiv,
• vzor B - vertikální svýpočtem čistého pracovního kapitálu (viz. příloha A).

Zatímco vzor A známe z českého účetnictví, rozvahu podle vzoru B užívají země, kde je zvykem přímo posuzovat likviditu firmy (čistý pracovní kapitál). Navíc uspořádání položek odpovídá bilanční rovnici: aktiva - závazky = vlastní kapitál.

Výsledovka

• vzor A - vertikální forma sdruhovým členěním nákladů,
• vzor B - horizontální forma sdruhovým členěním nákladů,
• vzor C - vertikální forma súčelovým členěním nákladů,
• vzor D - horizontální forma súčelovým členěním nákladů (viz. příloha C).

Výsledovka se považuje za nejdůležitější informaci o hospodaření podniku (schopnost podniku generovat zisk). Při tom výsledek z provozní a finanční činnosti udává hospodářský výsledek za běžnou činnost, ten se zdaňuje daní z příjmů. Mimořádný výsledek podléhá rovněž zdanění. Čtyři typy výsledovek se vedle uspořádání liší hlavně klasifikací nákladů, a to následovně:

• druhové členění (používané vČR). Soustřeďuje se na původ nákladů, tedy to, co bylo spotřebováno (viz. příloha B),
• účelové členění, které je strukturováno podle rozhodujících funkcí podniku (výroba, prodej, správa podniku).

U typu výsledovky s druhovým členěním nákladů je třeba počítat s řešením problému věcné shody výnosů a nákladů. Aktuální princip vyžaduje, aby hospodářské operace byly sledovány v období, jehož se týkají časově i věcně, nikoliv kdy došlo k příjmu nebo výdaji. Konkrétně jde o to, že provozní výnosy vzniklé ve sledovaném období se mohou vázat nejen k výkonům tohoto období, ale i k období dřívějšímu. Úprava se podle způsobu přijatého v ČR týká zvýšení výnosů v běžném období při nárůstu zásob vlastní výroby nebo snížení výnosů při jejich poklesu. V evropské praxi lze zaznamenat i metodu úpravy nákladů nebo kombinaci obou úprav.

Typy výsledovek s účelovým členěním nákladů ve vertikální i horizontální formě (vzory C, D) používají účelové členění nákladů, což umožňuje vyčíslit hrubou marži.

Hrubý hospodářský výsledek se vypočte:

a) v případě podniku, který prodává zboží, jako rozdíl mezi tržbami a náklady za prodané zboží:

b) v případě podniku, který prodává výrobky a služby jako rozdíl mezi tržbami za výkony a výrobními náklady za realizované výkony.

V současné době i v České republice některé podniky zpracovávají své podklady pro controlling s použitím účelového členění nákladů a výpočtem hrubé marže. Rozbor velmi přehledně ukazuje, jaký prostor při nákladovosti např. výroby zůstává na pokrytí režijních nákladů (správní a odbytová režie) a finančních nákladů (cena za cizí zdroje).

KISLINGEROVÁ E. a kol., Manažerské finance, C.H.Beck 2007, 117 s.

Přes úsilí orgánů, které v jednotlivých zemích určují zásady tvorby účetních výkazů tak, aby věcně zobrazovaly skutečnost, je nutné počítat s limitujícími prvky, kterými mohou být především:

• Historické ceny aktiv a závazků. Zkreslení hospodářského výsledku je způsobeno změnami tržní hodnoty položek rozvahy i změnami kupní síly používané peněžní jednotky.
• Vliv inflace. Vcenách majetku není zaznamenán pohyb růstu cen, které se objevují zejména při nutnosti jeho reprodukce. Podhodnocení zásob ze skladu závisí pouze na zvolené metodě oceňování. Stálost cen pohledávek snižuje likviditu. Pouze u závazků může podnik využít výhod inflace. Dochází kumělému navýšení zisku vlivem podhodnocených odpisů.
• Srovnatelnost účetních informací ve výkazech. Spolupráce mezi podniky vmezinárodním měřítku, jak obchodní tak i finanční, vyžaduje srovnatelnost jejich hospodářských výsledků. Podniky podle národních norem však mají určitou volnost a tím mohou vznikat obsahové rozdíly, například v politice účetních odpisů, ve způsobu zařazování hmotného majetku do stálých aktiv, v oceňování zásob.

Proto je důležité věnovat pozornost dnes hojně používaným doplňujícím vysvětlujícím informacím, které jsou k výkazům uváděny. Jsou jimi:

• Používané účetní zásady. Pozornost je třeba věnovat především:

- tichým rezervám (na straně aktiv jsou to nadměrné účetní odpisy, na straně pasiv pak tvorba rezerv na pokrytí rizik - cizí zdroje),

- zařazování přechodných položek aktiv a pasiv.

• Metodické rozdíly.

Harmonizace výkazů v rámci EU i mezinárodně (IAS) se zabývá řadou doporučení, které pomáhají zvýšit porovnatelnost účetnictví. U výsledovky se doporučuje používat model účelového členění nákladů s výpočtem hrubé marže. U rozvahy pak provádět klasifikaci rozvahových položek (stálá, oběžná aktiva, charakteristiky termínů investice), dále opatřit výkaz změn vlastního kapitálu podrobnými informacemi či opatrněji oceňovat rozvahové položky. Celkově se doporučuje zeslabení regulace účetnictví vládními orgány.

Aby krátkodobé finanční plánování bylo co nejvíce objektivní a přesné, měl by se podnik zaměřit na zpracování svých dlouhodobých cílů, které pak může o to strategičtěji uplatnit v krátkodobém horizontu.

Při dlouhodobém plánování je samozřejmě důležité přesné vyjádření plánovaných aktivit a jejich pravděpodobné výsledky. Tyto výsledky mají větší vypovídací schopnost v případě, že jsou kvalitně vyjádřeny faktory, s nimiž se počítá při zajišťování plánované úrovně tržní hodnoty podniku.

Finanční plán je součástí podnikového plánu. Podnikové cíle, strategie a politiky jsou v dlouhodobém finančním plánu provázány se složkami podnikového plánu. Prostřednictvím finančního plánu podniku se zjišťuje reálnost, proveditelnost a možná úspěšnost podnikového plánu.

Zároveň je však finanční plán podniku relativně autonomní. Relativita autonomie spočívá ve faktu, že zpracovatel finančního plánu je závislý na poskytnutých informacích, na jejich výměně mezi ekonomy a techniky, mezi obchodníky a finančníky, mezi manažery a účetními atd. Bez této informační provázanosti by jen stěží mohl být vyhotoven dlouhodobý finanční plán.

Podstatou a základním cílem jakéhokoli podnikání je orientace na maximalizaci tržní hodnoty podniku. Tento prvek je základním finančním cílem dlouhodobého finančního plánu. Maximalizace tržní hodnoty podniku není věcí krátkodobého charakteru, a proto lze reálně předpokládat, že údaje uvedené v dlouhodobém finančním plánu nebudou splněny úplně ani v horizontu v něm vytyčeném. Co je však důležité: dlouhodobý finanční plán poskytne podniku alespoň směr, kterým by se měl pro dosažení svého základním cíle vydat.

Dlouhodobý finanční plán se vytváří z pravidla v horizontu tří až pěti let, někdy i delším. Meritem je, aby dnešní rozhodnutí byla posuzována podle jejich vlivu na časově vzdálenější výsledky.

Jak již bylo sděleno výše, základním cílem dlouhodobého finančního plánu je maximalizace tržní hodnoty podniku. Finanční plán však operuje nejčastěji se ziskem v různých podobách (EAT, EBT, EBIT, EBITDA). „Plánovaný zisk by neměl být odvozován pouze pasivně z plánu tržeb, ale jde o směrné číslo, které se bude zabezpečovat obchodní, výrobní, investiční, výzkumně vývojovou a finanční činností."³

Zdravě prosperující podnik vytváří dlouhodobý finanční plán podniku, kvůli své budoucí expanzi. To znamená, že prostřednictvím dlouhodobého finančního plánu zjistí potřebné finanční výdaje, vývoj a investiční rozsah pro záběh např. nového provozu nebo závodu. Na základě investičního rozhodování a dlouhodobého financování může dlouhodobý finanční plán podniku sloužit jako investiční projekt, ve kterém se promítne investiční záměr, prvotní výdaje, tržní okolnosti. Nelze samozřejmě předvídat vývoj trhu přesně, ale lze si vytyčit pravděpodobné odchylky od plánu. Dají se poměrně přesně vypočítat rizika změn okolností na trhu, na základě předchozího vývoje apod. Finanční plán podniku se však nezaměřuje pouze na vývoj trhu, ale úzce závisí také na vývoji stálých aktiv a pracovního kapitálu. Lze předpokládat, že plánovaný záměr podniku nebude zcela investován z vlastních prostředků, a proto musí podnik ve svém finančním plánu promítnout prostřednictvím ukazatele zadluženosti podniku, poměr svého vlastního kapitálu ku cizímu kapitálu, aby mohl určit, jak moc může být ještě cizí kapitál navýšen. V návaznosti na cizí kapitál, který ve většině případů bývá získán prostřednictvím dlouhodobých bankovních úvěrů, musí promítnout ve finančním plánu úroky, splátky a určit si návratnost této investice.

Pilířem finančního plánu je výkaz cash flow, a tedy příjmy a výdaje. Jejich plánování se promítá do plánované rozvahy. Plán peněžních toků se opírá o čtyři dílčí, poměrně podrobnější dokumenty:

• plán tržeb,
• investiční rozpočet,
• rozpočet volných peněžních toků,
• rozpočet dlouhodobého externího financování.

„Finanční plánování tíhne k co nejprůhlednějším (až primitivním) výpočtům. Ve srovnání s účetními výkazy se jeví plánové dokumenty jako torzo, které však pro

³ GRÜNWALD R., HOLEČKOVÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 133 s.

finanční rozhodování postačuje. Plánové výpočty jsou založeny na zákonitostech

a logice vztahů mezi vstupními a výstupními veličinami a umožňují přesvědčivé zdůvodnění na základě relevantních informací."⁴

Dlouhodobý finanční plán se sestavuje posuvným způsobem. Po uplynutí prvního roku dlouhodobého finančního plánu se stává druhý plánovaný rok prvním a plán se doplní o další poslední rok, tak aby plánovaný počet let byl opět úplný.

Zvláštností dlouhodobého finančního plánu je, že nebere v úvahu inflaci v plánovaném období. Sestavuje se v cenách běžného roku, které se korigují o vliv minulé inflace.

Části dlouhodobého finančního plánu

1. analýza výchozího stavu podnikových financí
2. plán tržeb
3. plán peněžních toků za plánované období
4. plánovaná rozvaha za jednotlivé plánované roky
5. investiční rozpočet
6. rozpočet volných peněžních toků
7. rozpočet dlouhodobého externího financování
8. hodnocení variant plánu podle základního finančního cíle metodou diskontovaných peněžních toků a metodami analýzy rizika

Jedná se o tzv. přípravnou fázi. V této fázi vychází dlouhodobý finanční plán z údajů před prvním plánovaným rokem a navazuje na skutečnou finanční situaci podniku. Využívá účetních výkazů v následujících krocích:

• hodnocení realizace ročního finančního plánu (běžného roku),
• hodnocení finančního chování,
• diagnóza finančního zdraví,
• posouzení výnosů, nákladů a zisku,
• posouzení stavu investičního majetku,
• úprava rozvahy a výsledovky do tvaru plánovaných výkazů.

⁴ GRÜNWALD R., HOLEČKOVÁ J, Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 134 s.

Uvedený postup má za úkol zjistit, zda by podnikové finance sledovaného podniku byly schopny zajistit trvání podniku při dosavadním způsobu a intenzitě podnikání.

Hodnocení realizace ročního finančního plánu

Jak již samotný nadpis napovídá, jedná se o zhodnocení skutečného stavu a plánu. V této fázi se zjišťuje hlavně plnění následujících finančních ukazatelů:

• tržby,
• provozní zisk, zisk po zdanění,
• cash flow netto (čistý peněžní tok zprovozní činnosti),
• investiční výdaje.

Při vzniku odchylek je důležité položit si otázku, zda byla chyba na straně plánu nebo na straně skutečnosti? Byla špatně odhadnuta prognóza vnějších vlivů? V kterých ukazatelích byl plán nereálný? Jde o důsledek úspěšného nebo špatného řízení? Z odpovědí lze čerpat poučení pro zdokonalení plánované procesu, opravení plánu popř. ponechání plánu v důsledku pozitivních odchylek.

Hodnocení finančního chování

Každý podnik má svou finanční politiku, která chrání před přílišnými finančními riziky. Odchylky od finanční politiky a jejích příkazů mohou být samozřejmě způsobeny mimořádnými okolnostmi, které nemohly být bezprostředně ovlivněny, ale také neodpovědným nebo neprofesionálním řízením. Předmětem hodnocení v této fázi dlouhodobého finančního plánu je dodržení stanovených kritérií finanční politiky při realizaci plánu. Zároveň je v této fázi potřeba posoudit zachování kontinuity kritérií finanční politiky nebo kritéria revidovat.

Hodnocení finančního chování se nesoustředí pouze na finanční politiku podniku. Analyzuje také indexy poměrových ukazatelů, čisté peněžní toky, zdroje financování a jejich užití.

Diagnóza finančního zdraví

„Diagnóza aktuálního stavu finančního zdraví má vyjadřovat prognózu spolehlivosti financí podniku jako záštity před nepříznivými vlivy, ohrožujícími existenci firmy, nebo nadějnost nápravy financí podniku, pokud se nacházejí v nedobrém stavu. Stupnice verbálních charakteristik může např. rozlišovat zdraví pevné, dobré a slabší, a churavění.

Pevné zdraví by jistilo firmy i při závažných nezdarech v provozní činnosti či při externím ohrožení. Dobré zdraví by podrželo podnik při obvyklých podnikatelských aktivitách v přechodných nesnázích. Slabší zdraví dovoluje při zachování patřičné opatrnosti pokračovat v dosavadní provozní činnost s tím, že je na čase usilovat o nápravu financí podniku; poruchy v chodu podnikání by totiž mohly vést k finančním potížím. Křehké zdraví (churavění) přivádí podnik snadno do finanční tísně.

Pevné zdraví umožňuje podpořit ve finančním plánu strategii expanze. Dobré zdraví dovoluje plánovat v rámci strategie stability. Slabší zdraví si vyžádá pravděpodobně přistoupit ke strategii útlumu a k nápravě finančního zdraví (oddlužení). Křehké zdraví (churavění) nabádá k restrukturalizaci provozní a finanční činnosti."⁵

Výsledovka,jako účetní výkaz běžného období, obsahuje informace potřebné k sestavení dlouhodobého plánu peněžních toků. Využívají se výsledky o peněžních příjmech od odběratelů a odpisy. Logicky by se do informací používaných pro plán peněžních toků měly užít také nákladové úroky. Dlouhodobý finanční plán podniku však v provozní činnosti počítá pouze s dlouhodobými závazky a úvěry. Nákladové úroky jsou ve výsledovce uváděny jako celkové, tedy i z krátkodobých závazků a úvěrů. Z tohoto důvodu nelze v plánovaném období s jistotou určit vývoj dlouhodobých úročených zdrojů.

V rozvaze se uvádí dlouhodobý hmotný majetek ve své pořizovací a zůstatkové hodnotě. Tyto ceny, však nepromítají skutečné fyzické a morální opotřebení majetku, ani investiční výdaje potřebné k jeho obnově.

⁵ GRÜNWALD R., HOLEČKOVÁ J, Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 136 s.

Z výchozí hodnoty dlouhodobého hmotného majetku vychází návrhy rozšiřovacích investic. Aby byly tyto návrhy reálné a opodstatněné, závisí jejich propočty na následujících skutečnostech:

• využitá kapacita použitelného dlouhodobého hmotné majetku,
• reprodukční pořizovací hodnota dlouhodobého hmotného majetku,
• předpokládaná zůstatková cena vycházející zreprodukční pořizovací ceny a ze skutečného opotřebení.

V případě, že management podniku zjistí, že dlouhodobý hmotný majetek je nepotřebný a bylo by tedy efektivnější jej vyřadit, je třeba zaměřit se na podíl dlouhodobého hmotného majetku nepotřebného pro stávající provozní činnost a na likvidační hodnotu nepotřebného dlouhodobého hmotného majetku.

Všechna výše uvedená hodnocení a posouzení se promítají do výchozího tvaru účetní rozvahy a výsledovky.

Při tvorbě plánované rozvahy dochází ke zkrácení výchozího tvaru rozvahy. Ta by po tomto zkrácení mohla vypadat následovně:

Aktiva: Pasiva:

stálá aktiva vlastní kapitál

pracovní kapitál dlouhodobé rezervy

dlouhodobé závazky

dlouhodobé bankovní úvěry

Strana aktiv se dorovnává se stranou pasiv položkou pracovního kapitálu. Aby podnik splňoval jedno z kritérií likvidity, měl by jeho pracovní kapitál krýt přiměřenou část oběžného majetku.

Plán peněžních toků má redukovanou strukturu na rozdíl od účetního přehledu o peněžních tocích. Struktura dlouhodobého plánu peněžních toků má následující strukturu:

1. Tržby

2. Provozní zisk (EBIT)

3. Daň z příjmu připadající na částku provozního zisku (-)

4. Provozní zisk po zdanění (2. - 3.)

5. Odpisy dlouhodobého hmotného majetku (-)

6. Čistý peněžní tok z provozní činnosti (4. + 5) (+, -)

7. Výdaje na pořízení stálých aktiv (-)

8. Změna pracovního kapitálu (+, -)

9. Příjmy z vyřazení stálých aktiv (+)

10. Čistý peněžní tok z investiční činnosti (7., 8., 9.) (+, -)

11. Volný peněžní tok (6. + 10.) (+, -)

12. Zdaněné úroky (-)

13. Výdaje ze zadrženého zisku (-)

14. Změna základního kapitálu a kapitálových fondů (+, -)

15. Změna dlouhodobých závazků (+, -)

16. Změna dlouhodobých bankovních úvěrů (+, -)

17. Čistý peněžní tok z finanční činnosti (12. až 16.) (+, -)

Odlišnost od struktury účetního přehledu peněžních toků spočívá zejména v následujících úpravách:

• zdaněné úroky jsou zprovozní činnosti odsunuty do finanční činnosti,
• místo úprav o změny některých položek pracovního kapitálu vprovozní činnosti se objevuje změna pracovního kapitálu vinvestiční činnosti,
• čistá změna peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů se neuvažuje,
• ve srovnání súčetním pojetím je volný peněžní tok vyšší o zdaněné úroky.

Finanční manažer přistupuje k vyhotovení dlouhodobého plánu peněžních toků ve dvou fázích.

V první fázi je vytvářen hrubý rámec několikaletého plánu peněžních toků - vymezí se sumární hodnoty ve všech řádcích za celé plánované období. V této fázi hovoříme o tvorbě rámcového plánu peněžních toků, kdy se využívají funkční závislosti jednotlivých položek na řídících proměnných:

DRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 139 s.

• tržby jsou vplánu řídící nezávislou proměnou. Určují možné hodnoty ostatních plánovaných veličin,
• nezávislou proměnnou, která může být jako finanční cíl nadřazena jiným plánovaným veličinám (i tržbám), je provozní zisk,
• spojnicí mezi provozními příjmy a provozním ziskem je na místo provozních výdajů provozní ziskové rozpětí. Provozní ziskové rozpětí je poměr provozního zisku a tržeb,
• provozní zisk po zdanění je snížením celého provozního zisku o sazbu daně zpříjmu,
• zdaněné úroky nejsou peněžním tokem vyvolaným provozní činností, ale činností finanční. Toto začlenění usnadňuje práci sfinančním plánem, jelikož peněžní toky zprovozní činnosti zůstávají nedotčené,
• využívá se sazba daně zpříjmu výchozího období, jelikož se ve stabilizovaných ekonomikách mění pouze mírně,
• odpisy se zjišťují zplánované rozvahy. Není-li plánovaná rozvaha kdispozici, zjišťuje se úroveň odpisů prostřednictvím vývoje tržeb,
• úroky jsou příjmem věřitelů, dividendy jsou příjmem investorů. Obě tyto položky jsou nezanedbatelnou částí plánu peněžních toků. Přičemž závislost dividend na zisku po zdanění stanovuje interně vytvořená dividendová politika.

Ve druhé fázi se využívají údaje z plánu tržeb, investičního rozpočtu, rozpočtu volných peněžních toků a rozpočtu dlouhodobého externího financování. Údaje získané z těchto dokumentů zaplní roční sloupce rámcového plánu peněžních toků.

Jak již bylo řečeno výše, rozvaha pro použití v dlouhodobém finančním plánu dostává podobu upravené základní struktury rozvahy.

V dlouhodobém finančním plánu se na straně aktiv zobrazuje dlouhodobý hmotný majetek a pracovní kapitál.

Na straně pasiv se uvádí vlastní kapitál, dlouhodobé závazky a dlouhodobé bankovní úvěry.

Dlouhodobý hmotný majetek se uvádí v zůstatkové ceně navýšené o výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného majetku a ponížené o odpisy za plánované období. Stejně jako pracovní kapitál je dlouhodobý hmotný majetek funkcí tržeb. Pracovní kapitál ale zároveň vyrovnává časový nesoulad mezi úbytky a přírůstky dlouhodobých dluhů. Dlouhodobé dluhy jsou totiž poskytovány ve větších zaokrouhlených částkách. Tato skutečnost vyvolá výkyvy v potřebě krátkodobých zdrojů.

Hodnotu vlastního kapitálu zjistíme prostřednictvím první fáze plánu peněžních toků, kde určíme zisk po zdanění jako rozdíl položky provozního zisku po zdanění a položky zdaněné úroky. Výši plánovaného vlastního kapitálu lze zjistit také bez použití plánu peněžních toků. Ze součtu stany aktiv plánované rozvahy je možné odvodit míru dlouhodobé zadluženosti stanovené ve finanční politice podniku.

Dlouhodobé dluhy jsou dány rozdílem mezi součtem strany aktiv a plánovaným vlastním kapitálem.

Plán tržeb ve své podstatě vychází ze skutečně dosažených tržeb. Tento stav podniku dává nahlédnou, zda je jeho podnikání stabilní, či zda má neustálené příjmy. Plán tržeb však více závisí na umění manažera zjistit si skutečnosti, které by mohly nastat a s jejich pomocí tržby podniku ustálit nebo expandovat. Využívá pro to prognózy trhu, prognózy cen, plánu prodeje a plánu cen vlastní produkce.

Prostřednictvím prognózy trhu podnik zjišťuje své postavení na trhu, svůj tržní podíl a objem jak v současnosti, tak také své možnosti v budoucnu. Zjišťuje svou konkurenceschopnost a zároveň úroveň konkurence v daném tržním prostředí.

„Klíčovou otázkou je odhad, zda poptávka na cílových trzích poroste, poklesne nebo bude stagnovat. V tržních ekonomikách se dostává odborné veřejnosti nespočet konjunkturních zpráv v hospodářském tisku. Podnik má další možnosti, jak vyhodnocovat tržní perspektivy podle vývoje zakázek a podle hlášení obchodních zástupců. Pak je třeba prozkoumat u vlastních výrobků, jaké mají šance vzhledem k minulé, hlavně nedávné zkušenosti. Vzestup nebo pokles obratu určité výrobkové skupiny měl své příčiny, opakovatelné a neopakovatelné, žádoucí a nežádoucí, překonatelné a nenapravitelné, externí a interní. Zvažující a brzdící a urychlující faktory, které mohou změnit dosavadní vývojové trendy."⁶

Jelikož se dlouhodobý finanční plán podniku vyhýbá odhadu inflace, je prognóza cen, respektive prognóza reálných tržních cen, očištěna od inflačního vývoje kupní síly peněz. Vývoj cenové hladiny (minulý a současný stav) je počátkem prognózy cen. Jednoduše řečeno navazuje prognóza cen na statistiku cenového vývoje za předchozí léta. O změnách cen v odvětví získává podnik informace prostřednictvím cenových indexů výrobců. Jelikož tyto indexy jsou uváděny s předpokládanou inflací, je nutné je od inflace dodatečně oprostit.

Prognóza cen se ale nesoustřeďuje pouze na cenu z pohledu tržeb. Podnik sám o sobě je jak producentem výrobků či služeb, ale zároveň je také v postavení odběratele. Z tohoto důvodu je prognóza cen zaměřována také na tendenci výrobních nákladů jako na dlouhodobý faktor, ovlivňující základní vývojovou linii tržních cen. Vývoj nákladů v odvětví záleží na následujících faktorech:

• vývoj reálných mezd,
• zhromadňování výroby,
• modernizace technologického vybavení,
• inovace a vývoj reálných cen voblasti surovin a materiálů,
• vývoj reálných cen energetických zdrojů,
• zpřísňování ekologických předpisů.

Na základě prognózy trhu je vytvářen plán prodeje. Prognóza trhu však nebývá vždy zcela jednoznačná. „Plán prodeje vyjadřuje obchodní cíle, které si na podkladě prognózy trhu firma vytyčila a na které navazuje obchodní politika v návaznosti na přijatou podnikovou strategii (stabilita, expanze nebo útlum)."⁷

Stabilní strategii volí podnik ve chvíli, kdy chce zachovat nabídku zboží nebo služeb. Zároveň má však v úmyslu zdokonalovat kvalitu a funkčnost svých výrobků nebo služeb.

⁶ GRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 143 s.

⁷ GRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 145 s.

Expanzní strategie je využita tehdy, když má podnik v plánu rozšiřovat svůj sortiment výrobků nebo služeb a když je momentálně hlavním cílem podniku dobýt nové trhy.

Bude-li podnik v blízké budoucnosti počítat s omezením svých vývojových projektů a s nasazením starých výrobků na trh, hovoříme o strategii útlumu. Při použití této strategie dochází k opuštění některých distribučních cest a k poklesu tržního podílu.

Podnik volí svou obchodní politiku většinou na základě SWOT analýzy, kdy pečlivě prozkoumá své silné a slabé stránky jak interně, tak i ve vztahu ke svému okolí. Zkoumá dále příležitosti, kterých by mohl v daném odvětví využít a naopak reaguje na hrozby, které z odvětví přicházejí. (viz. příloha D)

Aby byl podnik schopen konkurovat ostatním firmám v odvětví, musí být schopen vyrábět v takových cenách, které budou konkurenceschopné. Z uvedeného vyplývá, že důležitým nástrojem v boji o tržní podíl je právě cena.

Pro určení konkurenceschopné ceny vlastní produkce proto vytváří podnik plán cenového vývoje vlastní produkce. Může se stát, že podnik bude vyrábět v cenách, které jsou o mnoho nižší, respektive vyšší, než nejnižší, respektive nejvyšší, cena v daném odvětví daného výrobku. V případě nižší ceny by podnik měl zvolit navýšení ceny o takovou výši, která by se pohybovala v daném cenovém koridoru v odvětví, jelikož by se zbytečně připravoval o možný zisk z prodeje výrobků nebo služeb. V případě vyšší ceny by měl naopak podnik zvolit takové snížení, aby mu daná cena pokryla alespoň fixní náklady a zároveň byla v onom cenovém koridoru odvětví a byla tak konkurenceschopná. V takovém případě by se měl podnik zamyslet nad náklady své výroby, zda by nebylo možné vyrábět levněji a odebírat v lepších cenách než dosud odebíral.

Aby byl však podnik schopen používat cenu vlastních výrobků, musí ji napřed zjistit. O zjištění ceny vlastních výrobků a služeb se stará cenová politika podniku. Existuje mnoho metod stanovení ceny. Mezi nejzákladnější patří např.: Poptávkově orientovaná metoda tvorby ceny, Nákladově orientovaná tvorba ceny, Tvorba ceny srovnáním, kombinace Poptávkově orientované tvorby ceny a Nákladově orientované tvorby ceny atd.

Na plán prodeje plynule navazuje plán tržeb. Prostřednictvím plánu tržeb má podnik zachytit plánovaný vývoj reálných tržeb ve variantách realistického plánu, pesimistického plánu a optimistického plánu. Aby mohl být plán tržeb využit také v rámci finančního plánu podniku, je nutné využít realistický plán tržeb podle kritérií výnosnosti a rizikovosti.

„Plán tržeb se sestavuje v členění podle druhu výkonů (sortimentních skupin). S jejich různou dynamikou se mění i sortimentní struktura (např. se zvýší podíl užitkových automobilů na celkové produkci). Prudší nárůst či pokles tržeb, a také značné změny v sortimentní struktuře je třeba zdůvodnit. Změna struktury může způsobit změnu průměrného provozního ziskového rozpětí. Proto se u jednotlivých položek sortimentu sleduje index růstu tržeb a vývoj podílu na tržbách. Před plánované hodnoty se předřazují očekávané výsledky výchozího roku."⁸

Investiční rozpočty se vytvářejí v návaznosti na konkrétní investiční činnost podniku. Podnik svými interními rozhodnutími určuje směr investiční činnosti. Je zvolen směr, kterým se má investiční činnost ubírat, jsou určeny směry, kterých se má investiční činnost dotýkat a je utvořen rámcový plán dané investice. Výsledky tohoto plánu nejsou patrné okamžitě, velmi často se účinnost investiční činnosti podniku projeví s velkým časovým odstupem od momentu rozhodování. Přičemž splnění nebo nastalé odchylky od investičního plánu jsou plně závislé na okolním světě, na jeho vývoji.

Jelikož má investiční činnost podniku nemalý vliv na peněžní toky v následujících letech, lze konstatovat, že dlouhodobý finanční plán podniku se vytváří kvůli investiční činnosti.

Rozlišujeme pět základních kategorií investic, a to:

• rozšiřovací investice,
• modernizační investice,
• racionalizační investice,
• investice pro nový druh produkce,
• investice zajišťující obnovu opotřebeného majetku.

Většina investičních činností se otáčí kolem obnovy nebo rozšiřování současné produkce podniku. Tyto činnosti v sobě zahrnují modernizace, racionalizace a zajišťování nové produkce. Přičemž modernizace zachycuje obnovu spojenou

⁸ GRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 146 s.

pořízením nového, technicky dokonalejšího provozu, schopného zvýšit kapacitu

výroby. Racionalizací se kapacita zpravidla nemění, ale umožňuje snížení části fixních nákladů.

Jednotlivé kategorie investiční činnosti pak mají v součinnosti s peněžními toky z provozní činnosti rozdílný účinek.

Tabulka č. 1 - Účinky investic

V praxi je málo reálné, že by byla využita některá z kategorií investičních činností osamoceně. Ve velké míře se využívají jejich kombinace - např. podnik při obměně produkce zároveň počítá s rozšířením výroby apod.

Nedílnou součástí investičního rozpočtování je samozřejmě plánování investice. Investiční plánování vychází z několika aspektů:

• zprognózy technického rozvoje investičních zařízení a jejich ceny,
• zprognózy technického rozvoje výrobků a výrobních procesů ve vlastním odvětví,
• zvýrobních nákladů.

Podle zvolené podnikové strategie vzniká investiční politika podniku. Investiční politika sumarizuje záměry, kterých se má daná investice dotýkat. Těmito záměry může být velikost a struktura kapacity, produktivita a ekonomická efektivnost, ekologičnost, umístění (v tuzemsku nebo v zahraničí)., koupě či fúze již hotové kapacity.

Aby mohly být záměry dané vlastní investiční politikou splněny, musí manažeři podniku flexibilně sledovat podnikové investiční příležitosti a náměty.

Samotný investiční plán pak vzniká na základě potenciálních investičních příležitostí, finančních cílů a finančních omezení podniku.

Ve chvíli, kdy je vypracován dlouhodobý investiční plán nastupuje tvorba samotného investičního projektu.

Některé investiční projety jsou pro podnik nevyhnutelné. Je proto třeba zajistit co nejvyšší účinnost v provozu a hospodárnost při investiční výstavbě.

Jiné investiční projekty vznikají z popudu samotného podniku, tedy ze strategické volby. Takovýto projekt pak nevyhnutelnému investičnímu projektu konkuruje při rozdělování omezených finančních zdrojů. Proto je důležité pečlivě zhodnotit vliv na plánované peněžní toky.

Pro dobrou účinnost investiční činnosti nevytváří podnik jediný investiční projekt. Z uvedeného vyplývá, že při existenci několika investičních projektů je nutné provést jejich selekci. Tato selekce se provádí prostřednictvím investičního rozhodování.

O nejlepší variantě se rozhoduje pomocí specifických výpočtů, ve kterých se porovnávají investiční výdaje s čistými peněžními toky, které realizace daného projektu vyvolá. Mezi specifické výpočty patří např. doba návratnosti investice, čistá současná hodnota a vnitřní míra výnosnosti investice.

Doba návratnosti investice a vnitřní míra výnosnosti investice však nejsou ve všech případech kritériem, kterým by se mělo investiční rozhodování řídit. Přesto dávají signály, zda je daná investice pro podnik výhodná či nikoli. Při např. dlouhé době návratnosti a nízké vnitřní míře výnosnosti je jasné, že investiční projekt nebude pro podnik přínosem.

Ve vztahu s plánem peněžních toků vystupují investiční projekty jako tržby, zisk před úroky a zdaněním a investiční výdaje. Ekonomické hodnocení investičních projektů pak splývá s hodnocením plánu peněžních toků. „Účelnost každého jednotlivého projektu lze pak posoudit podle důsledků jeho zařazení nebo nezařazení do investičního plánu. Nemělo by smysl schválit záměr, který není nutností a který by vedl ke zhoršení výnosů či zvýšení rizik - třeba jen proto, že je k dispozici nadbytek peněžních prostředků."⁹

⁹ GRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 150 s.

Investiční rozpočet, neboli rozpočet investičních výdajů a příjmů z investic, navazuje na harmonogram investiční výstavby. Jsou v něm uvedeny k jednotlivým rokům investice investiční výdaje a čisté peněžní příjmy za každý projekt. Díky tomu má podnik přehled o celkových investičních výdajích a o přírůstku čistých peněžních příjmů za každý rok.

Volný peněžní tok lze definovat jako součet čistého peněžního toku z provozní činnosti a čistého provozního toku z investiční činnosti. „Projeví se tak často značné meziroční výkyvy, mnohdy kolísající mezi kladným a záporným tokem. Těmto výkyvům odpovídají s opačným znaménkem výkyvy v čistém peněžním toku z finanční činnosti."¹⁰

Rozpočet volných peněžních toků vychází z údajů uvedených v prvních jedenácti řádcích plánu peněžních toků. Tyto údaje jsou zařazeny do tabulky, přičemž sloupce tvoří jednotlivé roky plánovaného období. Samotný rozpočet volných peněžních toků pak vzniká součtem jednotlivých řádků. Výsledné hodnoty se srovnávají se záměry uvedenými v plánu peněžních toků. Toto porovnání se provádí, aby podnik zjistil, zda existuje mezi navrhovanými projekty soulad a zda jsou efektivně zabezpečeny původní finanční cíle podniku.

V průběhu přípravy dlouhodobého finančního plánu podniku se objevují roční tržby ve dvojím pojetí. Poprvé se objevují v plánu tržeb v návaznosti na uplatnění na trhu. Podruhé se pak roční tržby objevují jako kapacitní možnosti, jež jsou dány přírůstkem tržeb. Tyto roční tržby jsou uváděny v investičním rozpočtu. Do rozpočtu volných peněžních toků se použijí ty roční tržby, jejichž hodnota je nižší.

Důvodem je, že nižší hodnota tržeb zaručuje jejich reálnost po stránce odbytu i kapacit.

¹⁰ GRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 152 s.

Z investičního rozpočtu se dále využije údaj o ročním zisku před úroky a zdaněním. Jsou-li v rozpočtu volných peněžních toků použity roční tržby z plánu tržeb, je třeba upravit roční zisk před úroky a zdaněním pomocí koeficientu, který vznikne poměrem tržeb z plánu tržeb a tržeb z investičního rozpočtu k danému roku.

Jelikož podnik vlastní dlouhodobý hmotný majetek i ve chvíli, kdy uvažuje o nové investici, je zapotřebí uvádět odpisy jako procentní podíl k tržbám.

Mezi dlouhodobé externí zdroje pro potřebu sestavení rozpočtu dlouhodobého externího financování počítáme následující zdroje:

• emise akcií,
• emise a splátky dluhopisů,
• přijetí nových dlouhodobých bankovních úvěrů,
• splácení stávajících dlouhodobých bankovních úvěrů.

Abychom byli schopni sestavit rozpočet dlouhodobého externího financování, potřebujeme mít vyčíslen rozpočet volných peněžních toků, jenž je prvotním údajem zobrazovaným v rozpočtu dlouhodobého externího financování.

Pro zjištění potřebného dlouhodobého kapitálu jsou od volných peněžních toků odečteny zdaněné úroky, plánované dividendy a splátky dlouhodobých dluhů. Po této matematické operaci je zjištěn buď přebytek nebo nedostatek volných peněžních toků. Je-li zjištěn nedostatek volných peněžních toků, pak tato situace znamená, že volného peněžní toky po uhrazení zdaněných úroků, dividend a splátek dlouhodobých dluhů pokrývají přírůstky a úbytky dlouhodobých externích zdrojů. A naopak, zjistíme-li přebytek volných peněžních toků po odečtení uvedených proměnných, pak volné peněžní toky odčerpávají přírůstky a úbytky dlouhodobých externích zdrojů.

O tom, který dlouhodobý externí zdroj financování bude přirůstat, rozhodují záměry finanční politiky. Podnik, jehož záměrem je expanze, uvažuje o emisi dalších akcií. Důsledkem této emise však může být snížení zisku a dividendy na akcii, což neuvítají dosavadní vlastníci kmenových akcií.

U podniku, který disponuje pevným finančním zdravím, lze uvažovat o emisi dluhopisů nebo o dostupných dlouhodobých půjčkách od investorů.

Nejčastějším dlouhodobým externím zdroje však pro většinu firem stále zůstává dlouhodobý bankovní úvěr, jenž je podniky uvažován hlavně v důsledku pokrytí dočasné potřeby dlouhodobého kapitálu.

Aby bylo dokončeno sestavení plánu peněžních toků v ročním průřezu, je zapotřebí sestavit také plán peněžních toků v oblasti finanční činnosti. Tento plán se sestavuje na základě údajů v rozpočtu dlouhodobého externího financování. V plánu peněžních toků v oblasti finanční činnosti se uvádějí následující údaje:

• zdaněné úroky,
• výplata dividend,
• příjmy zemise akcií,
• změna dlouhodobých závazků,
• změna dlouhodobých bankovních úvěrů.

Aby byl dlouhodobý finanční plán dokončen, je třeba jej posoudit podle jeho důsledků pro vývoj tržní hodnoty podniku.

Budeme-li hodnotit dlouhodobý finanční plán podniku z pohledu jeho výnosnosti, lze použít dvě výnosové metody oceňování podniku. Jedná se o metodu kapitalizovaných výnosů a metodu diskontovaného peněžního toku.

Aby bylo možné u dlouhodobého finančního plánu podniku fundovaně posoudit jeho vliv na výnosnost, musí se na plán pohlížet jako na investiční záměr. Při této analogii je potřeba zjistit čistou současnou hodnotu vlastního kapitálu na základě plánu peněžních toků.

Zvýšením, respektive snížením, tržní hodnoty vlastního kapitálu ve výchozím období o diskontovaný čistý výdaj, respektive příjem, z investiční činnosti ve všech plánovaných letech, získáme investiční výdaj.

Diskontováním čistých příjmů z provozní činnosti v jednotlivých letech plánu a jejich zvýšením o potencionální diskontovaný příjem ve výši tržní hodnoty vlastního kapitálu na konci plánovaného období, zjistíme peněžní příjmy.

Diskontované roční čisté příjmy z provozní činnosti se při praktických výpočtech slučují s diskontovanými ročními čistými výdaji do jediné položky. To je diskontovaný volný peněžní tok.

„V prvním kroku se stanoví výnosová hodnota firmy vcelku (veškerého majetku) kapitalizací provozního zisku po zdanění (zisku po zdanění plus zdaněné úroky). Míra kapitalizace by neměla být nižší než zdaněná úroková míra z úročených dluhů ve výchozím roce, tak aby v extrémním případu výnos při pomyslném výhradním financování úvěrem vystačil na zaplacení úroků.

Při expertním oceňování podniku se sice postupuje sofistikovaněji, nicméně uvedený způsob kapitalizace výnosů vyhovuje při hodnocení plánu peněžních toků, když se uplatní jak u výchozího roku, tak u posledního plánovaného roku.

Jeho přednost spočívá v tom, že potřebné údaje (úroková míra z úvěru ve výchozím roce, a provozní zisk po zdanění plus zdaněné úroky - ve výchozím roce i v posledním plánovaném roce) jsou bez dalších výpočtů přímo k dispozici.

Ve druhém kroku se stanoví výnosová hodnota vlastního kapitálu odečtením cizích zdrojů od výnosové hodnoty firmy vcelku."¹¹

Abychom zjistili současnou hodnotu podniku dle dlouhodobého finančního plánu podniku, sečteme diskontované volné peněžní toky za všechny plánované roky a diskontované výnosové hodnoty vlastního kapitálu ke konci posledního

plánovaného roku. Problémem při použití metody diskontovaných peněžních toků je však samotné stanovení diskontní míry.

¹¹ GRÜNWALD R., HOLEČNOKÁ J., Finanční analýza a plánování podniku, OEconomika, nakladatelství VŠE 2004, 155 s.

Východiskem může být průměrná zdaněná úroková míra ze všech úročených dluhů v daném podniku ve výchozím roce. I zde je však nutné z úrokové míry vyloučit vliv míry inflace. Uvedené lze tedy jednoduše zapsat do následujícího vzorce:

[(1 + úroková míra) / (1 + míra inflace) - 1] * (1 - sazba daně z příjmu)

Samotný výpočet diskontovaných peněžních toků probíhá následovně:

diskontované volné peněžní toky +

diskontovaná výnosová hodnota firmy vcelku v posledním plánovaném roce -

cizí zdroje ve výchozím roce

= současná výnosová hodnota vlastního kapitálu podle plánu -

výnosová hodnota vlastního kapitálu ve výchozím roce podle účetních výkazů

= či