Časová hodnota peněz ve finančním rozhodování podniku

Časová hodnota peněz – představuje finanční metodu, která slouží k porovnání dvou nebo více peněžních částek z různých časových období

Důležitým finančním pojmem, s nímž se při práci s touto metodou setkáváme, je:

• úroková míra (i) – poměr výnosu (odměny za půjčení kapitálu) k celkové výši vloženého (půjčeného ) kapitálu
• kapitálové období ( doba splatnosti) – doba, na níž byl kapitál poskytnut (zapůjčen)

ve finanční teorii a praxi se objevuje několik druhů úrokových měr. Pro naše účely si nejdříve rozlišíme:

• úroková míra nominální
• úroková míra reálná
• úroková míra čistá (po zdanění)
• úroková míra hrubá (před zdaněním)
• efektivní úroková míra
• úroková míra s vnitřním výnosovým procentem

nominální úroková míra -NÚM

- představuje sjednanou úrokovou míru mezi vypůjčovatelem a poskytovatelem kapitálu, která není primárně předurčena k zohlednění míry inflace. Za nomin.úrok.míru se považuje i aritmetický průměr nebo jiná střední hodnota vypočtená z několika takto sjednaných úrokových měr. Jejími dvěma důležitými vlastnostmi jsou délka časového období, za které je poměřována, a četnost skládání úroků.

Podle délky časového období rozlišujeme nominální úrokovou míru:

ü roční (p.a.)

ü pololetní (p.s.)

ü čtvrtletní (p.q.)

ü měsíční ( p.m.)

ü denní (p.d.)

Druhá vlastnost každé nominální úrokové míry tvoři četnost skládání úroků. Finanční matematika rozlišuje 2 druhy tohoto skládání:

ü nespojité - vyznačující se hodnotou četností skládání úroků z oboru přirozených čísel

ü spojité (nepřetržité) – s hodnotou četností skládání úroků rovnající se nekonečnu.

Nejjednodušší způsob skládání úroků spočívá ve skládání ročním. Podle tohoto způsobu se úroky k zůstavku bankovního účtu připočítají tak, že se na konci roku provede výpočet průměrného denního zůstatku na účtu, z této výše se vypočítá úrok, a ten se následně připíše k zůstatku na konci období. Období, na jehož konci se úroky připíšou na účet právě jednou, se nazývá úrokové období.

Upravíme nominální úrokovou míru o vliv inflace → reálná úroková míra, která odráží rozdíl mezi kupní silou nominálně (na základě úročení) zvýšené určité peněžní částky za sledované období a kupní silou částky původní.

Její hodnotu vypočítáme podle vzorce:

NÚM - IÚM

RÚM = -------------------

1 + IÚM

IÚM = míra inflace

NÚM = nominální úroková míra

RÚM = reálná úroková míra

Hrubá úroková míra – HÚM

Poměřuje výnos (odměnu za půjčení kapitálu) před zdaněním k celkové výši vloženého (půjčeného) kapitálu

Čistá úroková míra – ČÚM

Zvažuje v čitateli výnos (odměnu za půjčení kapitálu) po zdanění.

ČÚM = HÚM * ( 1 – SDzÚ)

SDzÚ = sazba daně z úroků

Finanční rozhodování podniku, zejména rozhodování dlouhodobějšího charakteru, je ovlivněno časem. PP, které podnik má k dispozici okamžitě, nejsou ekvivalentní se stejnými PP, které získá v budoucnosti. Peníze, se kterými podnik disponuje v současnosti, mají pro něho větší význam, větší hodnotu, než tytéž peníze, získané v budoucnosti. Je tomu tak proto, že současné PP může podnik finančně investovat a okamžitě tak získávat úrokové výnosy. Proto při finančním rozhodování je třeba respektovat faktor času.

Faktor času se uplatňuje zejména:

• Při rozhodování o investicích ( výběru investičních variant)
• Při kalkulaci výhodnosti jednotlivých forem financování fixního majetku při hledání optimální kapitálové struktury
• Při stanovení tržní ceny majetku podniku, event. jeho jednotlivých složek

Základními operacemi, při kterých se uplatňuje časová hodnota peněz jsou:

• Úročení
• Odúročení (diskontování)jako opačná operace k úročení
• proces stanovení současné hodnoty finančních toků

Při rozhodování o investicích se posuzuje efektivnost jednotlivých investičních variant s různou dobou životnosti. Čím delší doba výstavby, tím déle jsou PP umrtveny, nepřinášejí žádné efekty, ani v podobě nejnižších depozitních úroků.

Při kalkulaci výhodnosti jednotlivých forem financování fixního majetku (např.pomocí vlastního kapitálu, úvěru, obligací či pomocí leasingu) se srovnají náklady, které souvisí s použitím různých druhů kapitálu po dobu životnosti (např. úrokové náklady z úvěru a nájemné při leasingové formě financování). Protože tyto náklady jsou vynakládány v jednotlivých letech životnosti, je nezbytné jejich úroveň aktualizovat, tj. převést na současnou hodnotu.

Při stanovení tržní ceny majetku dlouhodobějšího charakteru (fixního majetku, dlouhodobých CP)je základním východiskem určené aktualizované hodnoty majetku. Konkrétní tržní cena je přirozeně ovlivněna poptávkou a nabídkou na trhu.

Aktualizovaná hodnota majetku může být určována různými metodami, jedna z nich se opírá o kapatilazaci výnosů (dosažených nebo očekávaných) – hodnota majetku závisí na ročním výnosu a na použité úrokové míře při odúročení. Základem ocenění majetku touto metodou je tedy kapitalizace výnosů během určité doby, jejíž trvání ovlivňuje tržní cenu.

Základními metodami, které slouží ve finančním rozhodování pro vyjádření faktoru čas, jsou metody složeného úrokování. Nejvýznamnější z nich jsou:

• Budoucí hodnota jednorázového vkladu
• Současná hodnota peněz
• Budoucí hodnota anuity (anuita – série pravidelných plateb ve stejné výší za určité období)
• Anuitní platba pro dosažení budoucí hodnoty
• Kapitálová obnova (anuitní splátka kapitálu)
• Současná hodnota anuity

Budoucí hodnota jednorázového vkladu při složeném úrokování se stanoví pomocí úročitele:

n

Hk = Hp (1 + i)

Hk = hodnota konečná (budoucí hodnota)

Hp = hodnota počáteční (jistina)

i = úroková míra

n = počet let, za které se úrok počítá

používá se ke všem propočtům, kde se zachycuje růst o stejné % (budoucí hodnota vkladů podniku na účtu v bance, hodnota investičních vkladů s ohledem na faktor času ….)

současná hodnota peněz (diskontovaná hodnota) je určována pomocí odúročitele:

1

Hp = Hk ------n-----

(1+i)

Často jsou hodnoty odúročitele nazývány diskontem. Používá se všude tam, kde je třeba budoucí příjem nebo výnos převést na současnou hodnotu (při stanovení současné hodnoty budoucích příjmů z investic, při určení ceny majetku z očekávaných příjmů ….)

Budoucí hodnota anuity je určována pomocí střadatele:

(1+i) na Etnou - 1

Hk = A -----------------------

i

A = částka pravidelných plateb

Podle střadatele se kvantifikuje konečná hodnota pravidelných vkladů včetně úroků za určité období. Může se použít pro určení konečné hodnoty pravidelných úspor, pro výpočet hodnoty pravidelně vkládaných PP do investic.

Anuitní platba pro dosažení budoucí hodnoty je určována pomocí fondovatele:

i

A = Hk ---------n----------

(1+i ) - 1

Pomocí fondovatelem se stanoví současná hodnota pravidelných vkladů koncem každého období, zajišťující požadovanou konečnou hodnotu – určení pravidelné platby koncem roku do fondu tak, aby za určitou dobu tento fond dosáhl určité výše.

Kapitálová obnova /anuitní splácení úvěru a placení úrokových plateb/ se dá kvantifikovat pomocí umořovatele: n

i ( 1 + i )

K = U ---------n-------

( 1+ i) - 1

K = roční splátka úvěru a úroků

U = poskytnutý úvěr

Pomocí umořovatele se zpravidla umořuje výše pravidelných úvěrů (úmor) a úrokových plateb z dosud nezaplaceného úvěru – určení ročních odpisů a úroků při propočtu efektivnosti investic pomocí metody tzv. ročních nákladů.

Současná hodnota anuity (současná hodnota pravidelných budoucích výnosů) je určována pomocí zásobitele: n

(1 + i) - 1

U = K ------------n ------

i ( 1 + i)

U = částka, která zajišťuje pravidelný budoucí výnos

K = pravidelný výnos

Pomocí zásobitele se může stanovit současná hodnota částky, která umožňuje vyplácet koncem roku pravidelný výnos zahrnuje jak část původní částky, tak úrok z ní.

Používá se pro výpočty současné hodnoty pravidelných veličin během dané doby – pro výpočet současné hodnoty pravidelných peněžních příspěvků během určitého období, pro výpočet diskontovaných provozních nákladů investiční varianty.

Výše uvedené způsoby zohledňování času pomocí kategorií složeného úrokování mají ještě různé další formy. Může se provádět častější úrokování než 1x za rok, spojité úrokování, mohou se uvažovat anuity na začátku roku místo konce roku atd.

Při hledání úrokové míry, jestliže známe počáteční a konečnou hodnotu a počet let, postupujeme v těchto krocích:

• Vytvoříme výchozí rovnici, v níž je neznámou hledaná úroková míra některé hodnoty složeného úrokování
• Řešením rovnice vypočteme hledanou hodnotu složeného úrokování
• Vypočtenou hodnotu složeného úrokování porovnáme s tabelovanými hodnotami pro daný počet let
• Tabelovaná hodnota, která je nejblíže vypočtené hodnotě složeného úrokování determinuje hledanou úrokovou míru

Výchozí rovnice může být vždy sestavena 2 způsoby, v závislosti na tom, kterou hodnotu složeného úrokování vezmeme v úvahu. Protože hodnoty složeného úrokování tvoří dvojice, které jsou vzájemně inverzní a mohou se tedy vzájemně zastupovat.

Vzájemně inverzní jsou:

a) Úročitel – odúročitel

b) Střadatel – fondovatel

c) Umořovatel – zásobitel

Současná hodnota zvláštních typů peněžních proudů

Reálný úrok

Při finančním rozhodování se často objevují 3 zvláštní typy peněžních proudů, u nichž se určuje jejich současná hodnota:

a) Perpetuita (věčná anuita)

b) Nestejné peněžní proudy

c) Odložená anuita

Ad a) Perpetuita je vlastně neomezená, neurčitý anuita. Jde o stejné peněžní příjmy pro nekonečnou dobu, o nekonečnou sérii pravidelných plateb ve stejné výši.

Současná hodnota perpetuiry se určí pomocí vzorce:

An

P = --------

i

P = současná hodnota perpetuity

An = výše roční perpetuity (věčné anuity)

i = úroková míra

Stanovení současné hodnoty perpetuity je také nazýváno kapitalizací příjmu (důchodu).

Současná hodnota perpetuity se používá pro stanovení ceny nesplatných obligací, také pro stanovení ceny akcií

Ad b) nestejné peněžní proudy (peněžní příjmy či výdaje) se objevují zejména ve finančních propočtech efektivnosti investic. Peněžní příjmy nebo výdaje z investic nejsou v každém roce stejné. Současná hodnot těchto nestejných peněžních proudů se proto musí stanovit jako součet jednotlivých nestejných současných hodnot:

P1 P2 Pn

S0 = ------- + -------2 + …. ------n

(1+i) (1+i) (1+i)

S0 = současná hodnota nestejných peněžních proudů

Pn = peněžní proudy v jednotlivých letech

n = jednotlivá léta

i = úroková míra

ad c) odložená anuita –je to situace, kdy anuitní platby se uskutečňují až po uplynutí několika let od současnosti. Řeší se tak, že se jednotlivé anuitní platby diskonují k současnému okamžiku.

in m

ir = (1 + ---- ) - 1

m

ir = reálná úroková míra

in = nominální úroková míra

m = počet intervalů zúročení během roku

19. Podstata a cíle dlouhodobého financování podniku, zdroje dlouhodobého financování. Interní zdroje financování podnikových potřeb

Financování investic by teoreticky mělo respektovat zásadu, že dlouhodobý majetek je nezbytné krýt dlouhodobými zdroji – ZLATÉ BILANČNÍ PRAVIDLO.

Rozhodování o finančním krytí investičních projektů podniku tvoří součást všech fází jejich přípravy a realizace. Spolu s hodnocením efektivnosti projektů tvoří dominantní prvek prováděcí technicko-ekonomické studie každého projektu. Financování projektů ve fázi jejich realizace je často těsně spojeno s různými finančními zárukami, které investor požaduje na dodavateli a se způsobem placení za investiční dodávky. Celý proces financování podnikových investic by měl být organizován tak, aby zajistil zdůvodněnou potřebu finančních zdrojů na investice, zabezpečil příliv těchto zdrojů s co nejnižšími náklady na jejich pořízení a nevedl k narušení finančního rizika celé firmy.

Hlavní zdroje dlouhodobého financování investic jsou velice různorodé. Jsou silně závislé na právní formě podnikatelské jednotky. U akciové společnosti to mohou být:

a) Interní zdroje – odpisy, nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy

b) Externí zdroje – emitované akcie, emitované dluhopisy, dlouhodobé úvěry od bank či dodavatelů, finanční podpora státu ve formě dotací, finanční leasing, rizikový kapitál, podílové listy, obligace aj.

Financování pomocí interních finančních zdrojů se obvykle nazývá samofinancováním – dominantní forma financování investic. Podíl financování pomocí interních zdrojů je u investic citelně vyšší než u financování přírůstku krátkodobého majetku. Vyplývá to jednak z většího rizika, které financování investic přináší, jednak i z dlouhé doby obratu dlouhodobého majetku, jež objektivně neumožňuje používat krátkodobé cizí finanční zdroje.

Interní zdroje financování

ODPISY hmotného a nehmotného investičního majetku jsou rozhodujícím zdroje interního financování podniku.

Odpisová politika je důležitým nástrojem finančního řízení každého podnikatelského subjektu a zároveň významnou součástí finanční politiky státu, který daňovými předpisy vymezuje možnosti a způsoby odepisování, čímž ovlivňuje chování podnikatelské sféry.

Odpisy jsou peněžním vyjádřením postupného opotřebení hmotného a nehmotného majetku za určité období. Jejich hlavní funkcí je zabezpečit přenos ceny tohoto majetku do nákladů, tím postupně snižovat jeho výši v aktivech bilance a zajistit jeho obnovu. Je třeba odvozovat odpisy od tzv. ekonomické životnosti, jež má respektovat jak fyzické, tak i morální opotřebení, zejména u strojů a zařízení.

Jsou významnou položkou v nákladech podniku. Jako součást provozních nákladů podniku a tím i výši dosaženého zisku a základu zdanění, promítají se odpisy do propočtů optimalizace finanční struktury, ukazatelů rentability, efektivnosti investic či oceňování podniku → podstatně ovlivňují daňový základ, slouží odpisy jako nástroj přerozdělování finančních zdrojů mezi podnikem a státem.

Odpisy jsou sice nákladem, ale nejsou peněžním výdajem v daném čase. Jsou nepeněžním nákladem, který snižuje celkový i nerozdělený zisk podniku. Abychom dostali skutečný peněžní tok, který má interně podnik k dispozici pro investice, musíme k nerozdělenému zisku připočíst i odpisy.

Z hlediska finančního hospodaření podniku jsou tedy ODPISY přirozeným a stabilním interním finančním zdrojem pro obnovu., příp, i rozšíření dlouhodobého majetku podniku.

Částky odpisů získává podnik inkasem tržeb, tj. v cenách prodané produkce, a jsou součástí jeho peněžních příjmů (cash-flow). Podnik sám rozhoduje, zda je využije na krytí provozních potřeb, splátk dluhů nebo k financování dlouhodobého rozvoje. Z hlediska zdrojového jsou odpisy pro podnik výhodnější (cennější) oproti zisku, protože nepodléhají zdanění. Celková výše odpisů v daném období zůstává podnikům plně k dispozici.

Výše odpisů HM a NM v jednotlivých letech určuje zvolená metoda odpisování, celková odpisová základna a příslušné sazby odpisů.

Odpisovou základnu určuje objem a struktura majetku a jeho ocenění. Odpisuje se z tzv. vstupní ceny, kterou může být zejména:

• Cena pořizovací – tj. celková částka na pořízení (nákup) majetku, včetně dopravy a montáže,příp. patentů, licencí., cla aj. složek ceny
• Cena reprodukční – měla by v zásadě vyjadřovat aktuální cenovou úroveň. Slouží k ocenění majetku nabytého jinak, než za úplatu či ve vlastní režii
• Vlastní náklady – v případě pořízení nebo výroby ve vlastní režii

Tato vstupní cena snížená o kumulované odpisy (tzv.oprávky) představuje cenu zůstatkovou. Používá se také pojem likvidační cena – cena, za kterou podnik prodává vyřazený majetek

Základní otázkou odpisové politiky je správné stanovení odpisových norem (sazeb)

Metody odepisování:

1. lineární (proporcionální) - odepisuje se rovnoměrně stejným odpisovým procentem ze vstupní ceny majetku po celou dobu odpisování. Jde o metodu jednoduchou, pomocí níž se rovnoměrně zatěžují náklady a ovlivňuje daňový základ či úroveň opotřebení a může způsobovat zastarávání techniky

RO = VC / N

OS = 1/N * 100 nebo RO = VC * OS/100

VC = vstupní cena

N = doba odpisování

1. degresivní (akcelerační) – objem odpisů v čase klesá. Zpočátku doby životnosti se odpisují vyšší částky a postupně se snižují. Znamená to pro podnik rychlejší akumulaci vnitřních zdrojů na začátku fungování majetku, což umožňuje rychlejší obnovu techniky, modernizaci, čímž se snižuje riziko morálního zastarávání.V praxi se většinou volí dvojnásobná odpisová sazba oproti lineární (tzv. dvojitá degrese)

2* ZC

RO = -------------

N

ZC = zůstatková cena

1. progresivní – výše ročních odpisů v čase roste. Tato metoda se využívá výjimečně
2. nerovnoměrné (stupňovité) – znamená určitou kombinaci předchozích přístupů.Využívají se různé postupy, např. v prvním roce či v prvních letech fungování daného zařízení se odpisují vyšší částky (rovnoměrně nebo stupňovitě) a pak následují lineární odpisy. V praxi se většinou u staveb a budov používá lineárního způsobu odpisování, u strojů ňovitě) a pak následují lineární odpisy. V praxi se většinou u staveb a budov používá lineárního způsobu odpisování, u strojů či zařízení převládají zrychlené odpisy.

Zrychlené odpisování lze provádět různými způsoby, např.

1. • pomocí již uvedených degresivních (akceleračních) metod – při zachování stanovených dob odpisování
   • zvyšováním odpisových sazeb při zachování lineárního způsobu odpisů, což znamená zkrácení doby odpisování
   • nerovnoměrným (stupňovitým) odpisováním, kdy se v počátečních letech používání majetku odepíše jeho značná část
   • uplatňováním tzv. mimořádných odpisů – kdy lze ve stanovených případech uskutečnit jednorázový odpis hned při pořízení strojů a zařízení

Zrychlené odpisování přispívá k rychlejší obnově a modernizaci majetku podniku, podněcuje jeho inovační aktivitu, umožňuje rychlejší získání vlastních finančních zdrojů a z toho plynoucích výhod – např. přináší vyšší úroky z vloženého kapitálu nebo umožňuje rychlejší splátky dříve poskytnutých úvěrů na investice. Z podnikového hlediska je tato forma odpisování výhodná – vyšší odpisy zpočátku pro něj znamenají nižší zisk a tedy i nižší základnu pro zdanění. Jde v podstatě o určitou dotaci či bezúročný „daňový úvěr“ od státu, který se tímto dočasně zříká části svých důchodů ve prospěch podnikatelské sféry. Ke konci životnosti je tomu naopak – odpisy klesají a zvyšuje se daňový základ.

Na druhé straně je nutno zvažovat i některé negativní stránky zrychlené odpisování – riziko inflačních tendencí při vysoké míře investování…

Odpisová politika v ČR se řídí ustanovením zákona o účetnictví č. 563/1991 Sb., a zákona o daních z příjmů č. 586/1992 Sb.

Účetní odpisy – je možné označit za povinné, měly by zachytit reálnou výši opotřebení majetku v cenách produkce. Hmotný majetek by se měl odpisovat podle skutečného opotřebení v běžných podmínkách používání.

Daňové odpisy - jsou vymezeny zákonem o daních z příjmů jako součást výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Jsou určeny státem a odpočitatelnou položkou z daňového základu. Stanoví se za roční zdaňovací období. Jeho ustanovení vycházejí z těchto základních principů:

• odpisům podléhá jak hmotný, tak i nehmotný majetek podniku
• majetek odpisuje vlastník, někdy i nájemce
• částky odpisů se počítají ze vstupní ceny hmotného a nehmotného majetku, kterou může být cena pořizovací, reprodukční nebo vlastní náklady, příp. ze zůstatkové ceny u zrychlených odpisů
• při technickém zhodnocení se majetek odpisuje jako celek ze zvýšené vstupní ceny o toto zhodnocení
• odpisy se provádějí nejvýše do vstupní ceny při technickém zhodnocení
• zůstatkovou cenu vyřazeného majetku lze zahrnout do nákladů a tím snížit daňový základ bez omezení
• některé druhy majetku se nedopisují (stálé muzejní sbírky, umělecká díla…)
• doba odpisování je určena jako minimální a od ní se odvozuje zatřídění hmotného a nehmotného majetku do 5 skupin:

odpisová skupina 1 4 roky odpisování (osobní a dodávkové auta, softwer, počítač)

2 6 let (nákl.auta, traktory, jeřáby, letadla, inventář..)

3 12 let

4 20 let

5 30 let ( budovy, haly a stavby)

Podniky si mohou zvolit buď metodu rovnoměrného nebo zrychleného odpisování pro daný majetek s tím, že během doby odpisování již tento vybraný způsob nesmí změnit. U obou postupů jsou odpisové sazba v 1. roce výrazně nižší. RO = VC * OS /100

Při zrychleném odpisování se používají degresivní koeficienty. V 1. roce se vypočítá roční odpis jako podíl vstupní ceny majetku a příslušného koeficientu pro 1. rok:

RO1 = VC / K1

Odpisy v dalších letech jsou podílem dvojnásobku zůstatkové ceny a rozdílu mezi příslušným koeficientem a počtem let, po které byl již tento majetek odpisován ( i – 1):

2 * ZC

ROi = -------------------

Ki – ( i – 1)

i = jednotlivá léta doby odpisování

Nerozdělený zisk

Je obvykle druhým významnějším interním zdrojem financování podnikových investic. Obecně jej můžeme definovat jako tu část disponibilního zisku (zisku po zdanění), která zůstává v podnik k dispozici po provedení přídělů do fondů ze zisku, dividend či podílů na zisku a tzv. ostatních použití zisku. Je vlastně reziduální položkou celkového rozdělování zisku.

Tvorba nerozděleného zisku u akciové společnosti :

Výsledek hospodaření běžného roku před zdaněním

- daň z příjmu

- příděl rezervního fondu

- úhrada ztráty minulých let

- příděly event. Jiným fondům ze zisku podle stanov a.s.

- úhrada tantiém

- výplata dividend

- ostatní použití zisku

= nerozdělený zisk běžného roku

+ nerozdělený zisk z minulých let (počátkem roku)

= nerozdělený zisk z minulých let (koncem roku)

Celkový zisk podniku, jako základní východisko pro nerozdělený zisk podniku, je při řízení podniku využíván zejména k těmto účelům:

• vystupuje jako syntetické kritérium efektivnosti podniku (zpravidla ve formě rentability celkového kapitálu)
• je nástrojem ekonomické stimulace vlastníků, manažérů
• představuje významná zdroj financování podnikových potřeb, zejména dlouhodobých

Závislost mezi ziskem a tržní hodnotou firmy:

DP * VH

TH = ---------------

i – g

TH = tržní hodnota akciové firmy

DP = podíl zisku po zdanění určený na výplatu dividend

VH = výsledek hospodaření po zdanění

i = požadovaný výnosnost akcie investorem

g = průměrný roční přírůstek akcie

Zisk jako nástroj ekonomické stimulace je využíván především prostřednictvím dividend pro vlastníky, pro různé formy odměňování manažerů

Pro účely plánování a analýzy zisku se obvykle pracuje se 4 hlavními faktory:

a) velikost realizované produkce – je závislá na objemu výroby a změnách stavu zásob hotových výrobků. Zisk se vykazuje i z těch výrobků, které nebyly ještě zaplaceny. ↑realizace zvyšuje zisk.

b) struktura realizace – působí na zisk z toho důvodu, že obvykle podnik vyrábí celou řadu výrobků s různou výrobkovou marží

c) cena realizovaných produktů – ovlivňují podnikový zisk přímo úměrně. Jde o ceny bez daně z přidané hodnoty, který vystupuje jen jako průběžná položka, kterou podnik inkasuje a odvádí státu. DPH podniku tedy není součástí tržeb

d) náklady na jednotku realizace produkce – ovlivňují podnikový zisk nepřímo. Jejich výše závisí do značné míry také na cenách vstupu, včetně mzdových nákladů

Vnější okolnosti (silná konkurence, částečný cenová regulace..) vedou někdy k tomu, že hospodárnost v nákladech je po určitou dobu rozhodující cestou růstu podnikového zisku. Za normálních podmínek by dobré vedení podniku mělo usilovat o zvyšování svých zisků jak minimalizací nákladů, tak maximalizací výnosů cestou zavádění nových výrobků, kvalitou výrobků, atd.

Daň z příjmu právnických osob postihující podnikový zisk je upravena na základě těchto hlavních principů:

1. univerzální zdanění
2. získ jako východisko pro stanovení základu daně
3. lineární sazba daně
4. možnost volby způsobu odepisování hmotného a nehmotného majetku
5. sleva na dani pro podniky
6. v rámci systému investičních pobídek

Jestliže se nerozdělený zisk používá k samofinancování podnikového rozvoje, zvyšuje se tak vlastní kapitál podniku. → zjevné samofinancování, které je zachyceno v bilanci podniku.

Skryté samofinancování – při sestavování bilance se vytvářejí nevykazované (tiché) rezervy a v bilanci se snižuje vykazovaný zisk a dochází dočasně k daňovému úniku

Přednost samofinancování – pomocí nerozděleného zisku spočívají zejména v tom, že se nezvyšuje počet akcionářů či věřitelů a tím i kontrola nad činností managementu. Nevznikají náklady emise, snižuje se finanční riziko z vyššího zadlužení.

Nevýhodou samofinancování – je malá stabilita zadrženého zisku s ohledem na vysokou pohyblivost celkového podnikového zisku a snahu uskutečňovat politiku stabilizace dividend.