Autor: Ing. Pan Účetní 123

"Nikdo nikdy nevstupuje do neznáma, aniž by tušil, co by ho mohlo čekat," dalo by se řici. Proto bychom si v první řadě měli říct, že samotné…

Více o autorovi

Pomalu se šourám k autobusu, který je nízko podlažní, ještě aby nebyl. Po pár minutách může autobus odjet. Široká ulička a všude samá sedadla, jediné místo ke stání nenajdete, každé sedadlo je vybaveno tlačítkem, jež dává řidiči znamení, že někdo bude vystupovat a že se na něj musí čekat. Autobus kontroluje starý pán, který sleduje, jestli autopilot funguje tak, jak by měl. Vystupuji směrem k bankomatu, který je o půl metru níže, než býval, však aby ne, když jsou všichni shrbení stářím. Na velikém display se objeví nápis, že má bankomat vítá, asi mne poznal dle sítnice. Pokračuji k obchodu, kde si stoupnete k obrazovce a vyberete si co chcete, můžete to udělat i doma, přes makronet či mikronet, těžko Vám budu vysvětlovat, co znamená pojem z konce 21. století, když jste teprve na začátku, jen si na to přijďte sami, co my již známe. Objednané zboží včetně zákazníka ochotně odveze automatický automobil domů přímo k výtahu v garážích, kde uděláte dva kroky, zadáte id vašeho bytu a výtah Vás dopraví až do útrob vašeho domova. Sci-Fi? Pokud se mohu vyjádřit, tak asi smutná realita.

Staří lidé, jež nás vychovali, starali se o nás, platili daně sociální i zdravotní pojištění,  přecházejí do důchodové etapy svého života. Tato hranice, která se čím dál tím více posouvá, čeká každého. Napříč Evropou se táhne trend, který káže odchodům do důchodu stop. Pracujících důchodců jsou po Evropě miliony. Díky těmto ekonomicky aktivním subjektům jsme dost možná pouze na lehce nakloněné šikmé rovině. Možná se už další řádek ptáte, kam tím mířím? Tak to zkusíme objasnit.

Kdyby člověk přemýšlel pouze se značkou dollaru v očích, jako to dělal strýček skrblík, nařídili bychom odchod do důchodu na 80 let, 50% účast při hrazení nákladů na zdravotní péči a O 20% nižší důchody. Jenomže to není ideální přístup. Ti, kteří nás vychovali a vytvářeli takové prostředí, které fungovalo, dělali státu tak velikou službu, že by stát neměl zapomínat na ty, kteří mu třeba i 50 let odváděli sociální pojištění, zdravotní pojištění, daň z příjmu fyzické osoby, za posledních 20 let dost možná odváděli i daň z přijmu právnické osoby. Kolik, kdo zaplatil, to se raději ani neptejte, ta čísla by Vás byla schopna položit na zem, což by možná již Kalouskovi udělalo radost, protože člověk starší 60 let již začíná být potenciálním rizikem pro nárůst ekonomické zátěže zdravotních pojišťoven. Zůstaneme ale ještě chvilinku živí.

Za každou cenu šetřit – cesta do záhuby, ne zpříma nýbrž zkratkou

První (promiňte mi to slovo) blbostí je nadstandardní léčba. Ať už se jedná o zubní výplně, kloubní implantáty či cokoliv jiného, měl by pacient dostat vždy to nejlepší. "proč, když je to drahé," řekne kdejaký ministerský manyžer? Stát by měl chtít primárně zdravé lidi, ti pak pracují, odvádějí daně, sociální i zdravotní a to vše za spokojenosti společnosti. Pokud někdo dostane zubní výplň, která není příliš zdravá, péči, která není výborná, ale pouze dobrá, neuzdraví se tak jako ten, který si to může zaplatit. Rozdíl je v tom, že část z těch, co si platí nadstandard už u toho neodvádí daně, má sídlo v daňovém ráji a směje se při podávání daňového přiznání končícího nejlépe v nule. To, že si zaplatí nadstandardní péči, tudíž znamená, že státu nedá takřka nic. Ti, kteří státu budou muset platit ještě desítky let daně, odvody, těm zbude pouze naděje, že pojišťovnu nekoupí někdo, kdo bude mít tak dlouhé prsty, že jeho lobbing pozmění zákon.  Vraťme se ale k postatě celé této problematiky.

Odvody do fondu sociálního zabezpečení

Penzijní fond bychom mohli připodobnit k černé díře. Peníze, které se zde měli kumulovat, již nejsou. Někdo z Vás se pokusí situaci dementovat výrokem, že pan Topolánek jako bývalý ministerský předseda rozhodl, že se peníze, jež svého času v tomto fondu byly, použijí k jinému účelu. Musíme však doříci i B, pokud by k tomu bývalo nedošlo, tak by se dluhy museli splácet půjčkou, u které by úroky výrazně zvedly splácenou částku. Takže odvolávání na vládu v konkrétním období je špatně. Problém tkví v systému, který je zkrátka nastaven špatně. Špatně v tom ohledu, že nemá smysl z ekonomického hlediska mít děti.

Stát jako budoucí hřbitov

Smutným faktem je konec předchozího odstavce. Základním stavebním kamenem státu je bezesporu rodina, která se rozrůstá a plodí budoucí ekonomicky aktivní jedince, kteří budou svými odvody a daněmi živit ty, kteří je zplodili. Jenomže počet sňatků až na výjimky rok od roku klesá a s tím klesá i počet narozených dětí. Dostáváme se na hranici dvou důležitých faktorů, které mají nedozírny vliv na porodnost, tudíž na budoucí stabilizaci rozpočtu.

Prvním tímto faktorem je ekonomická pomoc státu těm, kteří mají děti. Je smutnou pravdou, že jistá část naší populace tohoto systému zneužívá, leč i zde existují mechanismy, jak tomu zamezit. Chcete-li mít dítě, musíte riskovat, že Vás po mateřské dovolené nebude jen tak někdo chtít zaměstnat.

To je však to menší, problém je v tom, že mateřská dovolená (může mi někdo říct, proč se tomu říká dovolená, co to má s dovolenou-odpočinkem společné) je tak mizerně nízká, že opravdu nemá šanci nahradit příjem jednoho z rodičů. Rodinné účetnictví tak přijde v některých případech o vysoké procento přijmu, což dokáže být argument, který rodinu odradí od početí dítěte. Stát se nesnaží podílet na tom, aby nebyla rodina enormně zatížena příchodem budoucího ekonomicky samostatného a daně platícího subjektu. Porodné na jedno dítě pokryje kočárek a pleny na pár měsíců, tím to končí, mateřská dovolená v některých případech rovnající se minimální mzdě představuje výsměch za práci, kterou rodina musí vynaložit při výchově potomka. Daňový bonus, který takřka každým rokem klesá, může dosáhnout maximálně čtvrt milionu za dvacet let života, výchovy a zvýšených nákladů na rodinu – to je vše, vše co stát je ochoten udělat. O těch nicotných pár desítkách tisíců za plný pracovní úvazek u novorozence ani nemluvě. Když se dostaneme do finále, zjistíme, že dítě je velice nákladnou záležitostí, kterou si dnes, bohužel, nemůže každý, kdo by chtěl, dovolit a to jednou může zlomit vaz státní kase.

Přibývající důchodci v kontrastu k poklesu porodnosti mají za výsledek to, že populace velice rychle stárne, její produktivita bude klesat, stát už teď nemá na to, aby vyplácel důchody z toho, co vybere na sociálních odvodech, takže se ztráty, které vykazuje účetnictví penzijního fondu, lepí prostředky, které by měly být určeny na jiné účely. Školství zaostává, na výzkum jde čím dál tím méně peněz a nikdo to stále neřeší.  Jak krátkozraké, když stát chce ušetřit teď, ale nemyslí na to, co se bude dít za dvacet, třicet, padesát let.

Pak se také naskýtá otázka, který rodič by bez výčitků svědomí přivedl do této nejistoty svého potomka, vždyť zatím není vůbec jasné, jak se stát bude stavět k budoucím pracujícím, tak proč jim zavařit ještě před narozením?

Shrneme si fakta

Odvody sociálního pojištění, takřka žádné zvýhodnění rodičů, nedokonale ošetřená práva matek při návratu do práce, nulové daňové zvýhodnění věcí, které se týkají novorozenců a dětí školního věku, nízká mateřská a porodné na jedno dítě. To vše, když párkrát v hlavě semeleme, nás nemůže nechat chladnými. Chtěl bych stát na zemi a říci, že to bude lepší, jenomže prostředky, které stát má, těmi mrhá, ztrácí čas nad žabomyšími válkami a nechává si utíkat roky mezi prsty státní správy. Možná si řeknete, že se Vás to netýká, ale kdyby se to týkalo dvaceti tisíc potenciálních partnerských či manželských vztahů, stát by na tom ve finále těžce vydělal. Jenomže to není dnes, to už se nás netýká, mi už u moci nebudeme. Věty typu pomůžeme vám zaplatit vaše dluhy, splácejte teď, půjčete si až zítra, včera už bylo pozdě – to možná uslyšíme častěji, než byste chtěli.

Firmy investují ročně stovky milionů po celém světě do vzdělávání svých zaměstnanců, do provizních systému v případě doporučení vhodného uchazeče o práci, do osobních ohodnocení zaměstnanců, kteří mysli do budoucnosti. To je však soukromý sektor. To není stát. Tam, kde se s penězi nakládá efektivně, nikdy nehledejte slovo stát, ono tam bohužel nebude. A co vy, už máte letenky? Přemýšlejte.